Všude dobře, tak co doma?



Homepage / Fotogalerie / 2006 / Jordánsko

JORDÁNSKO (09-10/2006)

součást výpravy "BLÍZKÝ VÝCHOD 2006"

fotogalerie cestopis mapa


Den 01

Egypt máme za sebou a právě opouštíme i Izrael, ve kterém jsme prožili celkem příjemnou půlhodinku. Hraniční přechod do Jordánska je v polopouštní krajině, na nedohled od civilizace. Na parkovišti vedle celnice parkuje auto. Řidič, jak nás zmerčí, jde k nám, že nás hodí do Aquaby – nejbližšího města. Chvilku diskutujeme o ceně a pak nám jako nejlepší varianta vychází nechat se hodit až do městečka Wadi Musa. Cesta vede placatou měsíční krajinou bez známek lidského zásahu, ze které se občas zvedají skupinky skal. Některé z nich vypadají jako načechraná pěna do koupele, jiné jsou zase špičaté jako termitiště. Cítíme, že autem stoupáme stále do kopce – aby ne, náš cíl je ve výšce 1400 m nad mořskou hladinou.

Wadi Musa je malé poklidné městečko v kopcích. Když přijíždíme, jdeme ho prozkoumat. Je podvečer, právě vrcholí přípravy na konec půstu (je ramadán), stejně jako v Dahabu je před mnoha podniky na ulici veliký stůl a na něm hromady jídla. Dozní muezinova píseň a z mešity se trousí zástupy lidí ke svému stolu a hodují. Usmívají se s plnou pusou a pokyvují hlavou, když jim přejem dobrou chuť. V místní pekárně s obrovským sortimentem hlavně sladkého pečiva si pochutnáváme i my a pak jdeme do kavárny na argilu (jak se v Jordánsku říká vodní dýmce). Sedíme u stolku na chodníku na rušné křižovatce, pokuřujeme a sledujeme pouliční ruch.

Den 02

Ráno vstáváme brzo, ať aspoň zpočátku unikneme vedrům a vyrážíme podél v této roční době vyschlého koryta řeky Musy směr skalní město Petra. Místo zažívalo největší rozkvět mezi 3.st.př.n.l. a 1.st.n.l., kdy tady Nabatejská civilizace měla své hlavní město a vybudovala u něj množství skalních hrobek tesaných do barevného pískovce. Město bylo výborně chráněno vysokými skalami a bylo přístupno jen úzkými soutěskami. Jednou z nich přicházíme i my. Nabatejci odvedli vody řeky Musy do jiného koryta a původní koryto, pár metrů široké vyříznuté ve skále vysoké hodně přes 100m, přeměnili v hlavní bezpečně chráněný vstup do města.

Ještě v soutěsce je několik „staveb“ tesaných do skály, ale až na jejim konci začíná samotná Petra. Prvním skutečně monumentálním objektem je asi nejslavnější dílo s názvem Pokladnice (anglicky Treasury, arabsky Al Khazneh), která si zahrála i ve filmu „Indiana Jones – Poslední křížová výprava“.

Skály jsou v pestré škále odstínů blízkých růžové barvě – od žluté po červenou. Tuhle kamenickou práci nelze neobdivovat – museli tady hrubou silou vytěžit mraky kubíků kamene, ale detaily jsou přitom tesány s precizností dřevořezbářů. Pokladnice je, stejně jako všechny ostatní stavby v Petře, hrobka. Musí být dobrou satisfakcí vědět, že po smrti mé tělo bude hnít v takovéhle nádheře, tenhle pocit nás (lidi masové olšanské hřbitovní kultury) nečeká.

Pokračujeme soutěskou a kupujeme zdobené náramky, prý „zaručeně pravé beduínské stříbrné šperky“, na kterých je vidět na první pohled, že o drahém kovu ani neslyšely. Ve smlouvání už jsme borci – když něco prodejce nabízí za 5 dinárů, víme že to nemá cenu víc než jeden dinár a taky víc nedáme.

Pak se soutěska začíná rozevírat do širokého údolí obehnaného vysokými svislými skalními stěnami, ve kterých je vytesáno velké množství hrobek od malých až po velikostí srovnatelných s Pokladnicí. Nejsou ale všechny tak dobře zachované, což je asi tím, že jsou na otevřeném prostranství a obrousil je v průběhu staletí vítr. Je tu i veliké antické divadlo, které je kompletně vytesané do skály. Poblíž jedné z hrobek nás zve místní beduínka na čaj - takové pozvání se neodmítá. Popíjíme a povídáme, jak jde život. Vysvětluje nám, že arabské ženy nejsou utiskované muži, ale že ctnost a s ní související skrývání tváří a těla je bráno i mezi dívkami jako kladná vlastnost. Máme trošku problém se vcítit do arabského vnímání světa. U nás je podstatné, kdo má jaké auto, nový mobil, šperky a když jde o charakter, tak "IN" jsou vlastnosti jako třeba smysl pro humor a schopnost vypít pivo na ex pod 5 sekund. Představa, že bychom si dokázali vážit něčeho tak pošetilého jako je ´ctnost´ zní jako fráze z filmu s Oldřichem Novým.

Pokračujeme údolím, kde jsou trosky několika skutečných staveb, tedy budov postavených a nikoli tesaných do skály. Na konci údolí překračujeme opět vyschlé koryto řeky Musy a zvolna stoupáme průrvou mezi skalami do kopce. Cestou jsou další hrobky. V tropickém pouštním horku docházíme na náhorní planinu, odkud je parádní výhled po okolních údolích. Na tomhle nejvzdálenějším místě (od vstupu do skalního města už máme v nohách asi 5km) se nachází nejmonumentálnější dílo celé Petry – Monastery (česky: Klášter, arabsky: El Deir). Je to vůbec největší stavba, ale z dálky tak nevypadá - říkáte si: nejsou tam žádné zábrany, tak tím dveřním otvorem vejdu dovnitř. Když ale přicházíte blíž, uvědomíte si něco není v pořádku. A když přijdete až ke stavbě, zjistíte, že to co vypadalo z dálky jako práh dveří, je ve skutečnosti vysoké přes dva metry a to co vypadalo jako dveře, je díra vysoká 10 metrů. Jelikož je práh vyšší než my, tak pochopitelně dovnitř nejdeme…

Zpět se vracíme jinudy, cestou prozkoumáváme další hrobky a procházíme i skrz již zmiňované antické divadlo. U vstupu do Petry nás nechávají projet na Arabovi – tedy na pravém arabském koni – o hlavu větším než jsou koně u nás.

Tropický den v pohybu se chýlí ke konci, tak relaxujeme, jak už se stalo našim zvykem, v kavárně na nejrušnější křižovatce u argily.

Den 03

Ráno odjíždíme. Dobíháme autobus, který vypadá, že už už odjíždí ze zastávky. Jenomže takhle vypadá ještě dlouho a když už se konečně rozjede, tak jen proto, aby objel město a zase se vrátil na zastávku – dokud nebude plný tak prostě neodjede. Jízdní řády jsou tady neznámým pojmem.

Vystupujeme u našeho prvního křižáckého hradu na Jordánském území, jmenuje se Shobak. Je na vysokém kopci nad údolím, ve kterém by u nás tekla řeka, ale tady v pouštní krajině nic takového nemají. Hrad, i když dnes už jen zřícenina, působí monumentálně. I z toho, co zbylo, je jasné, že byl stavěn tak, aby byl nedobytný. I obléhání za účelem vyhladovění prý muselo trvat déle než rok, aby hrad padl.

Od Shobaku jedeme dalším prostředkem hromadné dopravy směrem na sever. Tentokrát jedem mikrobusem (větší dodávkou). Řidič nám oznámil, že do Keraku, kam míříme, nejede, ale ať si nastoupíme. Dodávka je vevnitř vyzdobená barevnými konfetami a zní tady reprodukovaná hudba – náboženské zpěvy z Koránu.

Ohromuje nás přístup jordánských mužů k ženám. U nás panuje názor, že jsou arabské ženy diskriminovány, musí se zahalovat atd. Pravdou ale je, že se k nim chlapi chovají mnohem lépe, než je zvykem u nás. Například, když nacpaná dodávka zastaví ženě (zastávky tady nejsou, kdekoli si můžete autobus stopnout), vyběhne hned několik mužů ven, aby ji uvolnili místo k sezení a pohodlnou cestu k němu. Nikdy jsme neviděli, aby muž seděl, když žena stojí.

Když míjíme jinou dodávku, řidič začne troubit a mávat z okýnka. Když obě auta zastaví, dává nám znamení, že máme přestoupit. Nasedáme do druhé dodávky a pokračujeme v jízdě na sever. Cesta po které jedeme se nazývá Královská cesta a vede ve stopě prastaré karavanní stezky a kroutí se nahoru a dolu opuštěnou krajinou. Celé Jordánsko je totiž jednou velkou pouští. Projíždíme údolím hlubokým více než kilometr, do kterého se po serpentině soukáme více než půl hodiny a přitom můžeme pozorovat klikatou silnici na protějším svahu, která nás čeká v zápětí. Sjíždíme do údolí, kde je malé městečko a zase se drápeme na větrnou náhorní planinu.

Přijíždíme do opevněného městečka Kerak, kterému vévodí stejnojmenný křižácký hrad. Hrad je půdorysně mnohem vetší než Shobak, ale taky padnul. Projíždíme Jordánskem od jihu k severu, takže proti směru postupu křižácké armády, která postupovala s okupací území od severu až k Rudému moři a po cestě budovala tyhle pevnosti, a zároveň po směru jejich ústupu před arabskou armádou pod vedením sultána Saladina, který je všechny postupně vyplenil. Z mnoha křižáckých hradů zůstal neporušený jen jeden (na území Sýrie), a to jenom díky tomu, že Křižáci pochopili, že jsou v háji a hrad vyměnili za volnou cestu k moři, přes které uprchli v úplném závěru křižáckých válek.

Jako průvodce hradem se nám zadarmo (což je tady vzácnost) nabízí drobný chlapík v galabii se šátkem na hlavě. Provází nás několika opevněnými komnatami, které vypadají spíš jako jeskyně vyhloubené ve skále. Hrad je monstrózní pevnost, většina zdí je tlustá přes 10 metrů. Po prohlídce se nás průvodce ptá, kam míříme. No přece směrem na Mrtvé moře, které je odsud jen deset kilometrů. Tak to máme štěstí, protože on bydlí kousek odtamtud. Máme počkat ve městě na domluveném místě a on nás zaveze autem na místo, kam se turisti nedostanou, protože tam nejezdí autobusy a je tam obtížné se dostat. Tak jo.

Ve městě jdeme do jídelny, která má sice otevřeno, ale zeje prázdnotou - je přece ramadán. Během tohohle posvátného měsíce sem chodí lidi jenom nakupovat jídlo na večer, až skončí půst. Zaměstnanci nás schovávají ke stolu za zataženým závěsem, abychom svým krmením se neprovokovali věřící. S natláskanými břichy jdeme na domluvené místo, chlapík přijíždí. Z města Kerak vede cesta klikatým údolím dolů. Po několika kilometrech nám zastavuje u cedule „Sea Zero Level“, která označuje místo, kde by nás na jiných místech planety ochlazovalo šplouchání mořských vln, tedy nadmořskou výšku 0 m.n.m. Odsud pokračuje cesta ještě hodně z kopce a až někde v dálce na obzoru je v krajině barvy pouštního písku lehce zřetelná zelenomodrá šmouha. Takže šustíme dál, tentokrát už pod hladinou většiny světových moří. Když už se zdá, že jsme téměř na dně údolí, kolem nás se objevují v poušti známky živé přírody – občasná křoviska přecházejí v hustější porosty a sem tam se objevuje banánovník nebo jiná palma. Odbočujeme na vedlejší cestu, po chvíli sjíždíme i z ní a po dalších pár kilometrech zastavujeme (vegetace tady už je zase řidší) a vystupujeme.

Průvodce nám naznačuje, ať si lízneme země – dotýkáme se prstem země a nejistě ho olizujem. Všechno je slané. Vyndaváme svoje věci z auta a následujeme našeho průvodce, který s sebou bere velkou rákosovou rohož. Jdeme pěšky. Nejprve po tvrdé do červenohněda zbarvené hlíně. Když mineme poslední rostliny, je před náma asi 300 metrů a pak už je voda. Překračujeme několik korýtek drobných přítoků (vydatných asi jako když napouštíte vanu) do moře. Čím se víc blížíme ke břehu, je hlína měkčí a měkčí. Pak už je nutno vzít boty do ruky a pár kroků od vody už se boříme skoro po kolena do bahna, které škrábe, protože obsahuje drobné krystalky soli. Náš průvodce nám nabízí bahenní zábal a pomazává nám celé tělo vrstvou bahna (obzvláštní péči věnuje zejména ženským partiím v blízkosti plavek – ale možná se nám to jen zdá – vždyť by to byl přece hřích). Bahno je potřeba hnětením co nejvíc vetřít do pokožky a nechat zaschnout, což se tady na horkém slunci stane během chvíle, i když se bahnem nijak nešetří – je ho tady všude dost.

Obaleni oschlým ozdravným bahnem se jdeme ochladit do moře, resp. do bezodtokového jezera, kterému se z nějakého důvodu říká moře. Jeho hladina, která je o 420m níže než hladina opravdických moří, je hladká jako zrcadlo a má barvu zakalenou solí. Už první krok do vody dává tušit, že něco není jako obvykle – každá sebemenší ranka na kůží pálí. A že jich tam je, hlavně od kolen dolů – o každé drobné oděrce od krystalů soli teď moc dobře víme. Voda už ani nechutná slaně, ale spíš pálí na jazyku, jak velká je koncentrace minerálů. Neodvažujem si ani představit, co by se stalo, kdyby se nám voda dostala do očí.

A pak už sedáme na hladinu jako do loďky a pádlujeme rukama. Voda je tak hustá, že není možné do ní ponořit více než polovinu těla, když chcete namočit ruce, nohy vyplavou nad hladinu. Během našeho čvachtání průvodce přehrabuje bahno na břehu, až když vylézáme z vody, pochopíme proč. Voda na těle se v horku rychle vypaří, ale zůstává solná krusta. Když se vyleze z normálního moře, tak to bez sprchy celkem jde vydržet, ale ne tady. Co teď? Jsme spoustu kilometrů od nejbližší civilizace a všechno je tu slané. Naštěstí ale ne úplně všechno, drobné potůčky, které rozbrázdily pláň okolo břehu Mrtvého moře jsou sladké. Náš průvodce mezitím, co jsme se vznášeli na hladině (plavání se tomu říkat nedá), zahradil jeden z přítoků a vzniklá nádrž se pomalu zaplňuje vodou a vzniká tady sladkovodní jezírko. Když se dost naplní, lezeme do něj a smýváme vrstvy soli. Dokonalá hygiena to není - i voda v této provizorní přírodní vaně se postupně stává slanou, jak se rozpouští sůl z jejich břehů a nás, ale zaplať Pánbů, teda Aláhu, za ní.

Když považujeme naši očistu za dokončenou, teda když je nám jasné, že lepší už to nebude, vylézáme z přehrádky a loučíme se s našim průvodcem, který jede domů a nechává nás na tomhle opuštěném místě.

Procházíme se po břehu a prozkoumáváme krystaly soli, kterých jsou tu celá pole, kocháme se výhledem do Izraele na protějším břehu moře a později, když se stmívá i množstvím hvězd nad hlavou. Rozbalujeme spacáky na rákosovou rohož, co nám tady nechal ten dobrý muž a usínáme pár metrů od břehu na jižním pobřeží Mrtvého ´moře´. U tohohle moře strach z přílivu mít nemusíme.

Den 04

Ráno balíme a vyrážíme pěšky s botama v rukou směrem, odkud tušíme, že jsme přijeli. Po pár kilometrech, přicházíme k úzkému zelenému pásu země, kde půda není tak suchá jako ve vyšších polohách a zároveň není tak slaná jako v blízkosti moře. Procházíme kolem políčka, kde jsou nataženy hadice umělého zavlažování a pracuje na něm zemědělec. Dívá se na nás a pak se nás gesty ptá, jestli nechceme opláchnout nohy vodou. Máme je totiž po kolena zadělané od léčivého bahna. Kýveme a muž se otáčí a jde někam pryč. Čekáme několik minut a nic se neděje - člověk už se v dálce proměnil v malou tečku, když z jedné z hadic začala téct voda. Omýváme si nohy a když jsme hotovi, zemědělec přichází - a vidí, že vodu už nepotřebujeme, tak ji jde ji zase zastavit – na nedostatek pohybu si tenhle člověk stěžovat nemůže.

Po pár dalších kilometrech docházíme skrz velkou banánovou plantáž k silnici a máváme na projíždějící autobus. Ten zastavuje (což takhle zavést tuhle vymoženost i u nás) a necháváme se odvézt k severnímu pobřeží Mrtvého moře, kde se nachází turistický resort se všemi svými vymoženostmi. Vstupujeme do areálu (dokonce se nám daří ukecat zaměstnance u vstupu a platíme cenu jako Jordánci a ne jako cizinci, kteří mají vstupné několikanásobně vyšší). Válíme se na pláži a u několika bazénů a vychutnáváme si koktejly a slunce. Pobřeží tady už není bahnité, ale písečné, voda je průzračnější, ale úplně stejně slaná. Těžko říct, který ze zážitků u Mrtvého moře je nezapomenutelnější, jestli včerejšek v lůně panenské přírody, nebo dnešek s civilizačními výdobytky.

Dokonale zrefrešovaní opouštíme Mrtvé moře a na silnici zkoušíme chytit stop. Daří se to i za řídkého provozu během chvilky.

Hlavní město země – Amman – je od Mrtvého moře vzdálen jen pár desítek kilometrů. Auto nás vyhazuje v centru a jdeme si najít nějaký hotel. První hotel je drahý, druhý má plno. Třetí hotel je jmenuje Nancy. Všechno tady vypadá nějak nově a čistě, chvíli v recepci čekáme než vůbec někdo přijde. Pak přicházejí dva chlapíci v monterkách. Když se zeptáme, jestli mají volný pokoj a kolik stojí, dají hlavy dohromady a radí se, jako kdyby vymýšleli nějakou rafinovanou taktiku. Pak z nich vypadne cena, která je těsně nad hranicí toho, co jsme ochotni zaplatit, tak děkujeme a odcházíme. Když jsme v půlce schodiště, vyběhnou za náma a vedou nás zpátky, že se rozhodli jinak, že nás tam nechají bydlet zadarmo. Vysvětlují nám, že hotel ještě není v provozu, že právě dokončili práce a teprve pozítří se hotel kolauduje, takže jsme jejich první hosti a že náš příchod chápou jako znamení, že jim přineseme štěstí. A kdyby se náhodou někdo z úředníků, kteří se budou účastnit kolaudace, ptal, tak jsme jejich kamarádi a nikoli hoteloví hosti. Tak prima – tři noci bydlíme zadarmo.

Den 05

Náš hotel je v úplném centru Ammanu, pár kroků od něj je veliké antické divadlo, které uprostřed chaotického hlučného arabského města vypadá jako z jiného světa. A vlastně taky je – je tady od dob, kdy Blízký východ byl součástí Říše Římské. Město se skládá z mnoha strmých vrchů, které jsou dneska hustě zastavěny bílými budovami postavenými z místního kamene. Pohled na město z výšky působí díky tomu hodně čistým dojmem.

Po návštěvě holiče (arabští holiči nemají ve světě v dokonalosti holení konkurenci) se procházíme po městě. Vcházíme do obchodu s vodními dýmkami a když máme vybráno, začíná smlouvací rituál. Obchodník nám vaří čaj, pěchuje jinou dýmku, abychom ochutnali pár druhů tabáku z jeho nabídky. Nezávazně si povídáme a během rozhovoru pomalu klesá cena argily a přibývají k ní další bonusy, jako dva druhy tabáku, pytel náhradních náustků, ozdobný přívěšek, několik balení uhlí,…

Dozvídáme se zajímavé věci, jako že je v Jordánsku pořád legální mnohoženství, jsou povoleny až 4 manželky, ale muž musí věnovat stejnou péči všem svým ženám, když jedné koupí kabelku, musí ji koupit i ostatním, když jedna má svůj vlastní pokoj, musí ho mít i ostatní. Proto si více manželek může dovolit jenom nemnoho nejbohatších.

Taky nám potvrzuje, že (jak je všeobecně známo) je v celém arabském světě na veřejnosti zakázaná erotika ve všech jejich podobách - neprodávají se tu erotické časopisy a video, nikde nejsou vidět plakáty s lechtivým nádechem, ani televizní stanice nevysílají takto „závadný“ obsah. Místní to řeší tak, že skoro všichni mají satelitní TV a tam se dycky ňáká ta čuňárnička najde a člověk zůstane v očích ostatních (a asi i Allaha) čistým a nehřešícím. Hodně se obchodník zajímá, jak tyhle věci chodí u nás. Když se dozvídá, že v Evropě nejsou trestné žádné sexuální praktiky, nevěří nám, že se tu nestále nesouloží análně ve velkých skupinách na veřejnosti.

Když cena argily a bohatství příslušenství dosáhnou očekávané úrovně, plácneme si s obchodníkem a pokračujeme v průzkumu města. Na kopci nad našim hotelem je zřícenina křižáckého hradu, odkud je parádní výhled na město. Je odsud i dost zřetelně patrné vlastenecví Jordánců. Nad spoustou domů vlají státní vlajky, některé jsou opravdu gigantických rozměrů. Z billboardů zase přísně shlíží král Abdullah II., většinou oblečen do uniformy.

Pochutnáváme si na čerstvě mačkaných džusech z mnoha druhů ovoce, které bysme ani nezvládli vyjmenovat. Překvapením pro nás je šťáva, co chutná jako cola (ale bez bublinek), je to prý tradiční receptura od afrických domorodců, ze které si Američani udělali business.

Večer navštěvujeme arabské (tzv. turecké) lázně, kde nás důkladně nahřejou, umyjou, oškrábou, namasírujou a vůbec očistí tělesně i duševně.

Den 06

Dopoledne vyrážíme nejprve do nejcharakterističtější mešity ve městě, která nese jméno krále Abdullaha I., otce současného krále. Byla dokončena roku 1989 a její architektura nabízí zajímavé setkání tradičních arabských kupolí a betonových minaretů.

A pak už autobusem opouštíme Amman směrem na sever do města Jerash, kde jsou rozsáhlé pozůstatky antického římského města. Hned za vstupní branou je zachovalý stadion, kde se právě odehrává představení římských her. Daří se nám ukecat organizátory a pouštějí nás na představení zadarmo, protože už je chvíli po začátku. Právě probíhají závody koňských spřežení s vozíky, které se používaly i při gladiátorských zápasech. Potom nastupují ozbrojenci ve zbroji a pak i otroci-gladiátoři.

Po představení jdeme do samotného antického města, je opravdu rozsáhlé a slušně zachované – jsou tu celé dlážděné ulice, kruhová sloupová náměstí, dvě divadla, pozůstatky římských lázní, několik chrámů a spousta dalších budov.

Město bylo kdysi na křižovatce karavanních stezek, které pak změnily trasu možná proto, že vyschla zdejší oáza, tak bylo opuštěno a pohlceno pouští.

Protože je dost času, rozhodneme se ještě jet se stopem podívat na nedaleký křižácký hrad jménem Rabat (nebo taky hrad Ajlun). I když jen zřícenina, opět je to monumentální pevnost, jaká v Evropě nemá obdoby. Krajina je tady kopečkatá a hrad stojí na jenom z nejvyšších vrchů v okolí. Vystupujeme ve vesnici pod hradem a je jasné, že pěšky bysme se hodně zapotili, tak si berem ´taxi´ (jeden místní chlapík se nabízí hned po našem příjezdu, že nás nahoru odveze). Když auto vyjede z vesnice a silnice začne stoupat vzhůru, řidič pomalu podřazuje – trojka, dvojka a poslední kilometr se ploužíme na jedničku.

Stěny hradu jsou zase kolem deseti metrů tlusté, pěkně se dochovaly podzemní prostory, které tvoří sály propojené katakombami. Když vystoupáme na nejvyšší plošinu hradu a následně vylezeme na zbytky nejvyšší věže, kocháme se úžasným rozhledem. Je odsud vidět až do Izraele.

Cestou zpátky do Ammanu zase chytáme stopa. Protože je to dlouhá cesta povídáme si s řidičem. Vypráví nám těžkou historii země po vzniku Izraele, resp. jeho vpádu do Palestiny.

Celý problém Blízkého východu je v tom, že na půdě svaté pro největší světová náboženství (Křesťanství, Islám i Judaismus), které bylo po staletí muslimské, téměř najednou vznikl židovský stát, což nutně vyvolalo konflikty. Současná generace jen zdědila stav, který nezpůsobila, ale musí ho řešit… Během izraelsko-arabské války se prý během jednoho roku z Ammanu, který byl provinčním městem o 300.000 obyvatelích kvůli perzekuci Arabů v Izraeli stalo třímilionové velkoměsto.

Trošku neveselé povídání na závěr našeho pobytu v úžasně přátelském arabském světě. Večer trávíme u argily a čaje na rušné ulici hlavního města, dýcháme vůněmi prosycený vzduch, pozorujeme naoko zmatečný ruch všude kolem a zítra ráno nás čeká už jen odlet domů…

M&M




VšudeDobře.cz | © 2004-2022