Všude dobře, tak co doma?



Homepage / Fotogalerie / 2006 / Egypt

EGYPT (09-10/2006)

součást výpravy "BLÍZKÝ VÝCHOD 2006"

fotogalerie cestopis mapa


Den 01

Vstup do arabského světa se v Egyptě (tak jako v každé jiné arabské zemi) odehrává nejpozději opuštěním letištní haly - hned nás obklopí houf taxikářů a prodavačů lecčeho. Zbavíme se jich a odcházíme kousek stranou, kde, jak doufáme, bude lepší prostor pro vyjednávání o ceně za taxi do města. Nakonec jsme rádi, že usmlouváme aspoň pár drobných (ještě nemáme trénink) a jedem k vytipovanému hotelu do centra jednoho z nejlidnatějších měst světa, jakým Kahira bez pochyby je.

Hoteliér nás na uvítanou zve na šíšu (vodní dýmku) do podniku přes ulici. No, není to podnik v pravém slova smyslu – ve třech úzkých uličkách jsou rozestavěny stolky a „vrchní“ odněkud nosí čaj. Po čaji navštěvujeme dílnu na výrobu papyrusu a voňavou výrobnu parfémů.

Souhlasíme s programem, který nám nabízí hoteliér na dnešní večer – plavba parníkem po Nilu spojená s bohatým občerstvením a vystoupením „belly dancers“ (břišních tanečnic) a vířících dervišů. Dokonce se oba na tomhle zábavném večeru stáváme účastníky představení, když nás břišní tanečnice vyzve na parket, aby jsme napodobovali její pohyby (byla to zřejmě nejzábavnější část večera – aspoň pro ostatní diváky).

Den 02

Ráno se nás hoteliér ptá, jestli jsme studenti. Nejsme. A máte nějakou slevovou kartu? Nemáme. A chcete ISIC? Jasně že chceme. Tak jeďte na Kahirskou univerzitu, tam vyplníte formulář a oni vám karty ISIC vystaví. Hlavně musíte na všechny otázky odpovědět: „ANO“, za žádnou cenu nesmíte říct „NE“.

Tak jedem na univerzitu, vstupujeme do kanceláře (asi něco jako studijní oddělení) a zaměstnankyně hned spouští:
- Jste studenti?
- Ano
- Jste tady proto, že jste ztratili své ISIC karty a chcete vystavit duplikáty?
- Ano
Vyplňujeme dotazníky, předkládáme pasy, dáma s nimi odchází, po chvíli se vrací a povídá:
- My jsme si asi špatně rozuměli, vy nejste oba studenti, jednomu z vás už bylo třicet, takže jste jeden student a druhý učitel?
- Ano
- Bohužel nám zrovna nejde internet, nemůžu si Vás tedy ověřit, takže vám vystavím duplikát jen do konce roku. Souhlasíte?
- Ano
Dostáváme ISIC a ITIC kartu, platíme (v přepočtu kolem 100,-Kč) a odcházíme.

První zastávkou je Memphis, což bylo historicky první hlavní město Egypta po spojení horní a dolní říše. Moc se tady toho nedochovalo, je tu obrovská socha faraóna, kolem které postavili její muzeum. (A kdyby se náhodou Egypťani někdy rozhodli sochu přestěhovat, tak musí zase budovu zbourat, jinak ji ven nedostanou.) Vedle je malá sfinga a pár dalších soch.

Dalším bodem programu je Sakkara se svou stupňovitou pyramidou. Procházíme se po areálu a protože je to náš první den v arabské zemi, nejsme ještě na ni úplně připraveni. Ani nevíme, jak se to stalo, najednou máme oba na hlavě uvázané beduínské šátky, sedíme na oslíku a upalujeme někam po pouštním písku. Jakmile jsou oslíci puštění z vodítka, rozebíhají se (každý úplně jinam), takže nás pak nahánějí jejich majitelé po poušti a my poskakujeme na oslím hřbetě a řehtáme se. Po projížďce se nestačíme divit, kolik za to chtějí - na smlouvání není moc prostoru (když už máme atrakci za sebou), ale už začínáme tušit, jak na to.

Kousek od pyramidy je podzemní faraónská hrobka. Na cestu k ní si najímáme velbloudy (už víme, že bez smlouvání by se nám výlet pěkně prodražil). Jízda na velbloudu je úplně jiný zážitek než na oslu. Zatímco oslík zbrkle cupitá, velbloud rozvážně našlapuje, jako by se nad každým krokem zamýšlel. Hrobek je tady víc a každý kousíček jejich stěn je vyzdoben a vymalován postavami a hieroglyfy.

Ještě nás dneska čeká Giza. Nedaleko od vstupu do areálu je velká Sfinga a za ní pak tři velké pyramidy, největší z nich Cheopsova (to je ta vpravo) má základu o hraně 230m a je vysoká 137,5m (a to ji ještě chybí 9-ti metrová špička). Prostřední Rachefova pyramida vypadá vyšší, ale je to tím, že je na kopci (základna 215m, výška 136m). Má ještě na vrcholu zbytky obkladu, jakým byly obloženy kompletně všechny pyramidy, ale rozebrali je místní na stavbu svých domů. Vedle Rachefovy pyramidy je pohřební loď faraónů, kterými se po Nilu dopravovalo mrtvé tělo vládce na místo jeho posledního odpočinku (v době každoročních záplav dosahovala voda řeky až téměř k pyramidám). Pyrmida vlevo nese jméno faraona Menkaurea, je nejmenší z velké trojice (výška 62m a základna 108m). Když máme tyhle mega hromady šutrů prozkoumané, jdeme se projít na vzdálené duny, vypadá to, že odtamtud bude na komplex nejhezčí pohled. A taky jo. Cestou nacházíme v pouštním písku podkovu - odteďka se nám štěstí nemá šanci vyhnout.

Už během dneška se nám na vstupech ISIC zaplatily a zdá se, že nám ještě ušetří spoustu peněz.

Večer nás Ahmed, zaměstnanec našeho hotelu, zve nás na špeka (super model). A ještě později večer se procházíme po ostrově na Nilu uprostřed města.

Den 03

Ráno vyrážíme do koptské Kahiry, což je historická část města s pozůstatky staveb z dob počátků křesťanství. Jsou tam zachovalé baziliky ve spleti úzkých uliček, které nejsou delší než několik metrů a pak se rozvětvují a zahýbají anebo prostě končí.

Odtud jedeme do Saladinovy citadely, která stojí na nejvyšším kopci ve městě. V pevnosti jsou i dvě rozlehlé mešity, větší z nich je mešita Muhammada Aliho (to byl byl egytptský král a ne ten slavný boxer), která je dominantou města. Její kupolovité střechy a vysoké hubené minarety jsou vidět odevšad.

Pokračujeme do Egyptského muzea – je to barák plný do různých tvarů otesaných kamenů. Nejzajímavějšími exponáty jsou ale pochopitelně mumie a taky posmrtná maska faraóna Tutanchamona.

Na jeden den to je kultury až dost, tak jdeme na šíšu. A pak už nás čeká odjezd směrem na jih země.

Vlakové nádraží je neuvěřitelně narvané lidma, jsme rádi, že už máme lístky, koupit jízdenku přímo před odjezdem je nemožné. Před námi je asi 15-ti hodinová cesta do Asuanu. Vlak vyjíždí v osm večer a je celý nekuřácký, kouřit se smí jenom ve vstupních předsíňkách vagonů, takže je tam pořád plno. Každou chvíli prochází stevard s čajem. Při druhém cigárku už padají zábrany a navazujeme rozhovor s místníma. Jsou to neuvěřitelně milí lidé – možná je tenhle dojem zesílen srovnáním s hodně asertivním chováním egyptských obchodníků.

Mimochodem ve smlouvání už začínáme být celkem úspěšní, uvědomili jsme si, že k obchodu je třeba přistupovat pozitivně a s úsměvem, pak je snadné získat rozumnou cenu. Je výhoda nejdřív si zjistit cenu u konkurence a pak teprve jít nakupovat naostro. Třešinkou na dortu je pak podání si ruky s prodávajícím a vzájemně si poděkování za příjemný obchod. Je blbost být k prodavačům nevrlý, nebo z nich mít dokonce strach.

Oblíbeným tématem našich spolucestujících je rodina, z každého jejich slova je cítit zbožná úcta k tomuto institutu. Hned vzápětí po představení se (je to tu skoro samý Mohamed a Ahmed) následuje otázka na počet dětí. Kdo jich má více dočká se projevu úcty ostatních.

Den 04

Do cíle přijíždíme dopoledne a ubytováváme se kousek od nádraží. Asuan je krásné místo, řeka Nil tu vytváří údolí, které není porostlé vegetací dál než 50m od břehu. Dál už je jen poušť. Je 40°C ve stínu. Po řece proplouvají arabské plachetnice s trojúhelníkovou plachtou zvané feluka.

Jedeme na vyšší ze dvou Asuánských hrází, ještě nedávno největší přehrady světa, byla postavena, aby eliminovala katastrofální následky pravidelných záplav a suchých let. Teprve v roce 2005 ji velikostí překonala přehrada Tři soutěsky v Číně. Nádrž, kterou hráz zadržuje, se jmenuje Nasirovo jezero, které má do délky 500km. Samotná hráz je dlouhá 3,5km a vysoká 110m.

Pokračujeme ke chrámu Philae, který byl právě kvůli stavbě přehrady rozebrán, odvezen na kopec a tam zase sestaven do originální podoby. Jeho původní poloha je teď pod hladinou přehrady a z kopce, na kterém chrám znovupostavili, je nyní ostrov. Prostor před vstupem je lemován řadami mohutných sloupů s papyrovými hlavicemi. Oba pylony jsou zdobeny vyrytými vysokými postavami kněží a faraónů. V chrámu se nesmí fotit a hlídači to opravdu bedlivě hlídají, takže musíme být hodně nenápadní, abychom nějakou fotku pořídili.

V podvečer jdeme na Asuánský trh. Má úplně jinou atmosféru než trhy k Kahiře, je mnohem „afričtější“ i barva pleti místních je výrazně tmavší než na severu země. Tady už nežijí „čistokrevní“ Arabi, jsme na území Nubie - veliké říše antického světa, která měla jednu smůlu a to, že byla sousedem ještě mocnější říše Egyptské, která prostě jednoho dne přišla a už tu zůstala.

Trh je plný barevného koření, dalším obvyklým zbožím jsou šátky, šíšy a ovoce. Nakupujeme pár věcí a smlouvání je už součástí naší přirozenosti. Škoda, že u nás není možné přijít do prodejny elektro a sednout si s prodavačem na čaj, pěkně si popovídat a odejít s novou televizí za poloviční cenu, než je na cenovce…

Den 05

Vstáváme v 5 ráno a sedáme do autobusu a jedeme do Abu Simbel. Je to skoro 400km přes poušť - z bezpečnostních důvodů není povoleno jezdit v poušti osamoceně, takže jedeme v koloně aut a autobusů za doprovodu vojenských hlídek. Takové kolony vyrážejí všemi směry přes poušť několikrát denně. Chrámy v Abu Simbel jsou ohromné a nemá moc smysl je popisovat, protože jsou po pyramidách nejznámějšími egyptskými památkami. Velký chrám zdobí 4 obrovské sedící sochy Ramese II. a malý chrám 6 stojících soch tohoto nejmocnějšího faraóna a jeho manželky. Chrámy jsou přímo na břehu Nasirova jezera, pod jehož hladinou by teď byly ztraceny, kdyby je archeologové nepřestěhovali stejně jako chrám Philae.

Po návratu do Asuanu si najímáme feluku na plavbu po Nilu, na kterém je u Asuanu množství ostrůvků. Jedním z nich je ostrov Elefantina, kde je parková zahrada s tropickými květinami a stromy (jde vlastně o botanickou zahradu). Na vedlejším ostrově je malebná domorodá kamenná vesnička a zbytky jakéhosi prastarého opevnění. Proplouváme podél protějšího břehu řeky Nil, kde jsou ve svahu písečné hory vytesány řady hrobek a na jejím vrcholku je mauzoleum jednoho z místních vládců.

V bočních uličkách Asuanu ve stáncích kupujeme jídlo, hlavně výborný falafel. Víme, že není důvod mít obavy z jídla tam, kde s oblibou nakupujou místní, protože tam je všechno čerstvé. (Faraónova pomsta, jak nazývají turisti své střevní potíže, mívá naopak obvykle příčinu v hotelovém all-inclusive stravování, u kterého se nedá ani odhadnout, kolikrát se potravina na švédský stůl dostala.)

Večer opouštíme kořením vonící Asuan a jedeme vlakem po proudu řeky Nil do Luxoru.

Den 06

Luxor – historicky druhé hlavní město nejmocnější říše starověku se rozkládá na východním břehu Nilu v zemi živých - tedy na té straně, kde slunce každé ráno povstává ze země. Při své každodenní pouti pak slunce překročí řeku Nil a večer zapadá do země mrtvých na západním břehu.

První naše dnešní cesta vede do Údolí králů. Protože je to oblíbený fakultativní výlet z Hurghady, chceme tady být co nejdřív, abychom unikli tlačenici. U vstupu parkuje vláček, který hrdě nabízí odvoz až k hrobkám - je to asi 150m, takže jdeme pěšky. Vstupenka do areálu umožňuje návštěvu tří faraónských hrobek. Bohužel není právě přístupné místo posledního odpočinku krále Haremheba (přítele Egypťana Sinuheta), tak navštěvujeme jiné, jsou vesměs bohatě malované, zdobené sochami a v jejich nejnižším bodě, se nachází kamenná rakev se sarkofágem.

Všechny hrobky jsou přístupné z údolí obklopeného kopci. Mezi návštěvníky (stejně jako všude jinde v Egyptě) se motají různí obchodníčci a nabízejí přívěšky a leporela atd. Jenomže jsou tady i strážní v uniformách, kteří mají bránit obtěžování cizinců těmito obchodníčky, takže se co chvíli nějaký strážný rozeběhne za prodejcem, kterého přistihne vnucovat někomu svoje zboží. Obchodník prchá a nejkratší cestou míří na nejbližší kopec. A hlídač za ním, po několika stech metrech to ale vzdává a vrací se zpátky dolů. Prodavač je zachráněn, tak si sedá na zem a odpočívá. Strážný pomalu schází zpátky do údolí a hledá dalšího neřáda a jen co ho zmerčí, rozbíhá se za ním a ten taky zdrhá na kopec. A tak pořád dokola. Když se pozorně rozhlédneme po okolních vršcích, sedí na nich pěkná řádka takových obchodníčků a čeká až strážný odejde do bezpečné vzdálenosti.

Navštěvujeme dílnu na alabastr. Sedí u ní tři muži, kteří na povel šéfa dílny předvádějí, jak se vyrábějí nádoby z alabastru (jeden hrubě opracovává kámen, druhý do něj vyrývá otvor, třetí ho leští,---). Vypadá to trošku jako střelnice s pohyblivými postavičkami, které když zasáhnete, začnou pár vteřin vehementně pracovat. Ve smlouvání už jsme úspěšní borci (pracujeme s technikou, že jeden z nás hrozně chce koupit a ten druhý zase za žádnou cenu nechce – obchodník pochopí, že zboží prodá jen, když dá dobrou cenu). Daří se nám usmlouvat alabastrového skarabea z původních 100,- na 8,- egyptských liber. A nakonec jsme si ještě se šéfem dílny podali ruku a pochválili si dobrý obchod.

Jedeme k Hrobce královny Hatšepsut. Byla jednou z mála faraónek (cca 1500 let před slavnou Kleopatrou VII.), ale protože tenkrát asi nebylo moderní být královnou – ženou, oblékala se jako chlap a dokonce si přilepovala fousy. Její hrobka (kde nakonec ale pohřbena nebyla) je úžasné designerské dílo – celá stavba je vlastně jenom monumentální nástupní brána do pohřební komory tesané ve skále - strmé stěně tyčící se až téměř do nebe. Jedem do chrámu Ramsese III. v Madinat Habu. Je docela slušně zachovaný jsou tady dokonce i zbytky originálních maleb (jak je možné, že budeme muset v nejbližší době vymalovat, když jsme malovali před pár lety. Tady nemalovali 3500 let a pořád ještě nemusí.) Taky je tu na zdi kresba, která ukazuje, jak se v době války počítaly nepřátelské oběti. Místní průvodce (pochopitelně se jmenuje Mohamed) nám vysvětluje, že nejprve to dělali tak, že každému zabitému nepříteli vojáci usekli ruku v zápěstí a trofeje pak přinesli do tábora (asi byli placeni od mrtvoly). Jenomže někdo přinesl levou ruku, někdo zas pravou a našli se i podvodníci, kteří sekali obě a pak chtěli neprávem větší odměny. Jak to vyřešit? Chce to něco, co je na těle jenom v jednom vyhotovení – hlava je moc velká, nos moc malý… Zbývá jediná věc. Ano, je to strašné, ale je to tak. Výjev na stěně představuje skupinku žen kolem obrovské hromady pinďourů, jak je přebírají a přepočítávají. To musela být strašlivá bitva.

Cestu po Zemi mrtvých na západním břehu Nilu končíme u dvou velikých sedících soch krále Mnemona, kterým se říká Mnemonovy kolosy.

Dostáváme tip na nejlepší hotel v Luxoru, tak se do něj stěhujeme. Je skutečně parádní, otevřený před pár měsíci. Je to nejvyšší budova ve městě s krásným bazénem na střeše, odkud je výhled na Chrám v Luxoru.

Odpoledne se vydáváme do Chrámu v Karnaku. Je to gigantický komplex (největší v Egyptě) se vstupní cestou zdobenou alejí beranů. Nemá smysl ho zdlouhavě popisovat, za zmínku stojí snad časté vyobrazení boha plodnosti, který má jen tři končetiny (jednu nohu, jednu ruku a jeden pohlavní úd) a všechny jsou téměř stejně dlouhé. Jako obvykle ze zvědavosti lezeme, kam se nemá a dostáváme se pár chodbami do absolutně temné místnosti – musíme si svítit zapalovačem, abychom aspoň trochu viděli. Máme pocit, že tu nejsme sami, někdo nebo něco se tu pohybuje?! Zkoušíme cvaknout foťákem a blesk ozařuje stěnu před námi - něco na ni je. Prohlížíme fotku na displayi a ejhle netopýři. Visí po stěnách a proletují nám kolem hlavy.

Po odpoledni stráveném na střeše hotelu u bazénu jdeme večer na procházku po městě, přidávají se k nám děti a zpívají nám písničky a snaží se vymámit z nás nějaký bakšiš - jsou u toho docela roztomilé, protože ještě nemají v sobě tu neodbytnost dospělých. Západ slunce do země mrtvých na protějším břehu obarvuje do růžova hory i hladinu řeky Nil.

Den 07

Dneska nás čeká pro změnu Chrám v Luxoru, který je trochu menší než ten v Karnaku, ale neméně monumentální. Přístup k němu je dlouhou alejí sfing. Potom se jdeme naposledy projít po městě a už nám ani nepřijde zvláštní místní kolorit – např. stažené zvířecí nohy visící před řeznictvími. Lidi jsou tu milí – otravní chodí být jenom na turistické pointy. Stejně jako se někdo u nás živí vybíráním pokut za rychlou jízdu, tak tady se prostě živí "bakšišováním". Dáváme si šíšu, jedeme na autobusovou stanici za městem a vyrážíme směr pobřeží Rudého moře.

Cesta trvá několik hodin a vede skrz pouštní kamenné pohoří táhnoucí se souběžně mezi tokem nejdelší řeky světa a Rudým mořem. Stejně jako do Abu Simbel nejedeme sami, ale jsme součástí kolony s vojenským doprovodem kvůli bezpečnosti. Pak už se před námi objevuje moře a po nedlouhé cestě po pobřeží je před námi Hurghada.

Na autobusáku se o nás pohádají hoteloví dohazovači - vybíráme si hotel s rozumným poměrem cena / komfort a po ubytování jdem na šíšu a falafel. Dáváme se do řeči s místním mladíkem jménem Mido a protože jsme po cestě trochu grogy, domlouváme si sraz na zítřek a jdeme spát.

Den 08

Vyrážíme motorových člunem na šnorchlovačku ke slavnému ostrovu Giftun. Loď zastavuje u korálového útesu nedaleko ostrova, vyskakujeme do vody. Podvodní život tu je zajímavý, ale fotografie, které známe z katalogů cestovek jsou úplně o něčem jiném. Ryby jsou barevné a pár korálů taky stojí za fotku (máme foťák oblíknutý do tzv. Aquapacku), ale čekali jsme trošku víc. Nastupujeme na loď a plujeme na jiný útes. Tahle druhá lokalita je mnohem horší než první (nedávali jsme pozor, co průvodce vypráví. Možná jsme na exkurzi typu: „Jak masová turistika ničí přírodu“) – velké množství ulámaných mrtvých korálů, málo barev, málo ryb, hodně lidí ve vodě… A navíc nás postihuje nehoda, aquapack selhává a je po foťáku. Máme sice (teda měli jsme) dva aparáty a pravidelně zálohujeme SD karty, ale i tak přicházíme o pěkných pár fotek… Po šnorchlování nás loď dopravuje na ostrov Giftun, kde jsou příjemné pláže a tam se v tropickém vedru vzpamatováváme ze ztráty.

Po návratu z plavby máme sraz s Midem. Bere nás za svými kamarády, kteří mají elektrikářskou dílnu (opravují televize, vysavače, rádia a tak), že se nám pokusí udělat něco s foťákem. Nám je jasné, že elektronika je v nenávratnu, takže už není co zkazit a souhlasíme. Je třeba říct, že se toho ti kluci nebojí, na to, že nikdy digitální foťák neměli v ruce, se do něj pouštějí s chutí. Když se za nějakou dobu vracíme, opravdu se jim podařilo rozhýbat elektromotorek objektivu, funguje částečně i display, ale optika je zadělaná od soli a čip je prostě v háji. Dávají nám na výběr, buď jim zaplatit regulérně za několikahodinovou práci nebo neplatit nic. Nabízíme kompromis, něco jako finanční poděkování – nesouhlasí, buď plnou platbu nebo nic. Tak volíme druhou možnost, oni neprotestují a loučí se s námi. Mido nás zve k sobě domů, bydlí nedaleko za mešitou. Přestože je sám jako muslim absolutní abstinent, má doma pár lahví různých likérů (pro turistky) - je to přesně ten týpek, o kterém zpívá Xavier Baumaxa v písni „Nonšalantní Bonviván“. Vysvětluje nám, že není moc dobrým muslimem, ale že snad Allah ví, že nikomu neubližuje, takže i když jako muslim není stoprocentní, je to dobrý člověk.

Přicházejí ještě Midovi kamarádi a povídáme si na jeho balkoně, proběhne i malá módní přehlídka (zkoušíme si galabie – arabské hábity) a vzájemně si zpíváme písničky, stejně jako je pro nás exotická arabština, v jejich uších je neobvyklá zase ta naše slovanština. (Moc se jim líbil hlavně Jarek Nohavica – Hlídač krav)

Den 09

Hned ráno vyrážíme do přístavu a trajektem opouštíme Hurghadu a vlastně i Afriku a plujeme do Asie. Na Sinajský poloostrov připlouváme v Sharm al Sheikhu. Odtud hned bereme dodávku a jedeme směr Dahab. Cesta je podobná spojnici mezi Luxorem a Rudým mořem – klikatí se mezi vysokými skalnatými horami v úzkém písečném údolí. V Dahabu se ubytováváme přímo na pobřeží – pokoj máme asi 10 metrů od břehu.

Chvíli potom už plaveme ve vodě (koupili jsme si vodotěsný foťák – o druhý digitál už přijít nechceme) a kocháme se podvodním světem. Korálový útes je asi 50m od pobřeží, tak je snadné se k němu dostat. Prostě jdete od břehu vodou hlubokou po kolena a najednou vám dno zmizí pod nohama někde v hlubině. Korálový sráz je plný života - s Hurghadou je to naprosto nesrovnatelné – korály hýří barvami a tvary, některé vypadají jako ukradené z galerie moderního umění. Ryby jsou neméně pestře barevné. Teď už si připadáme opravdu jako v katalogu cestovní kanceláře.

A vůbec nejpříjemnější rozdíl je, že jsme ve vodě sami. Dahab je malá vesnička, kam turistika zatím jenom nesměle strká prstíky a je tu pořád víc místních než cizinců. Rozdíl mezi Hurghadou a Dahabem je asi jako mezi mezinárodním letištěm a manželskou postelí.

Dneska začíná Ramadan, což je islámský posvátný měsíc, během něhož všichni muslimové drží půst, od svítání do setmění (které ohlašuje muezín z minaretu) nesmí vzít nic do úst – nesmí jíst, pít, kouřit,… Nesmí dokonce ani sexovat a oddávat se jiným radovánkám. Některé jídelny a obchůdky jsou přes den zavřené a místní se drží trošku stranou. Zato večer, když se blíží konec půstu, se ve všech restauracích chystá obrovské pohoštění, stoly se prohýbají pod množstvím jídla a pití a hned jak dozní večerní motlitba se lidé scházejí a pouštějí se do žranice. (Anglicky je výraz „přerušení půstu“ shodný se slovem „snídaně“ – breakfast – jde totiž opravdu o jejich první denní jídlo.)

My propadáme další arabské pochoutce s názvem Košeri, což je směs těstovin, kus-kusu, luštěnin a úžasné kombinace koření.

Den 10

Jedeme na výpravu do Sinajských kaňonů. Cesta džípem vede pouští, míjíme pár stanovišť vojenských hlídek s kulomety namířenými na silnici proti případným útočníkům. Na Sinaji jsou bezpečnostní opatření přísnější než kolem Nilu, je tady totiž prý ještě spousta minových polí z dob války s Izraelem.

Nejprve nás čeká trek Bílým kaňonem. Vápencové skály jsou různě rozkotlaných tvarů, mezi nimi je hluboké úzké údolí, které vypadá jako vyhloubené vodou při přívalových deštích. Což by nebylo nic divného, kdyby tady někdy pršelo. Trek je spíš šplháním na skály s následným slézáním než chůze. Uprostřed skal a pouště se najednou před námi objevuje oáza – skupina palem asi 50m dlouhá. Žijí tady v chýších beduíni, kteří nás zvou na oběd (pečené placky, maso a zelenina).

Z oázy pokračujeme do Barevného kaňonu, který je monumentální dírou do země obehnanou hradbou hor červené až žlutohnědé barvy. Sestupujeme do tohohle hlubokého údolí a cestou potkáváme velkého zelenožlutého leguána, jak se vyhřívá na slunci pár kroků od nás. Na dně kaňonu se klikatí soutěska tak úzká, že by průměrný Američan neprošel. Jsou tam i místa, kde je třeba se protáhnout kolem balvanu a další přelézt a pak přeskočit průrvu… Je to celkem sportovní výkon.

Cestou do Dahabu, naštěstí už na silnici, jsme píchli. To znamená asi hodinu čekat, než někdo jede kolem, protože ve výbavě našeho džípu není hever. Naštěstí jsou tady lidi zvyklí si pomáhat. Pokračujeme do beduínské vesničky, kde nás hned obklopuje skupinka dětí. Saháme do batohu a rozdáváme jim pár bonbonků. Rychle je strkají do pusinek a mlsají, ale jen do té doby než přijde jeden z dospělých a přesvědčí děti bonbony vyplivnout – inu Ramadán platí pro všechny stejně.

Pokračujeme po odobzoru-kobzoru rovné silnici mezi skalnatými horami, když tu náhle řidič zastavuje, vystupuje z auta, kleká s tváří k zemi a modlí se. Po motlitbě nastupuje zpátky, zpoza stínítka nad čelním sklem auta vytahuje cigarety a s úlevou si zapaluje – je večer, dnešní půst skončil, tak si konečně může dát cígo. Nezbývá nám než popřát mu dobrou „snídani“.

Večer trávíme ve vypolštářovaném altánu na břehu moře s mořskými dobrůtkami, šíšou a nazdobenými alko-ovocnými koktejly a jdem si brzo lehnout, protože nás čeká noční trek.

Kolem půlnoci nastupujem do dodávky a vyrážíme pod posvátnou horu Mt. Sinai, alias Mojžíšovu horu, na jejímž vrcholu se dle Bible a dle Koránu odehrála zásadní událost v dějinách lidstva – Mojžíš tady obdržel od Boha Archu Úmluvy a v ní Desatero přikázání. Výstup na vrchol hory (2637m.n.m.) je tradiční poutí, kterou podnikají křesťani, židé i muslimové, ale i bezvěrci jako jsme my. V průvodci upozorňujou, že se nejedná o samotářský zážitek, takže jsme tušili, že tady nebudem sami. Ale tohle jsme nečekali, pod horou je parkoviště a když přijíždíme, už je tam několik autobusů a další přijíždějí. Je kolem jedné hodiny po půlnoci a my vyrážíme na vrchol. Je možné si na část cesty najmout velblouda, ale my si to chcem vyšlápnout po svých. Cestu osvětluje jasná záře hvězd - jsme 100km od nejbližšího města, takže obloha je úžasná. Brzy předejdeme většinu skupin organizovaných turistů, které šlapou rychlostí podle nejpomalejšího jedince. Jdeme sami, jen u přístřešků, kde místní věřící podávají čaj, potkáváme další poutníky. Výšlap trvá pěkných pár hodin a kolem 5. ráno jsme navrcholu, jsme tady téměř sami. Je ještě tma a docela chladno, tak si vybíráme nejlepší místo, vytahujeme spacáky a leháme si…

Den 11

… když se probudíme, noc už není tak černá a rychle se rozjasňuje a pak už se na obzoru objevují první paprsky. Svítání je úžasné - nebudeme se snažit popsat to slovy, to je úkol pro většího literáta – podívejte na fotky (asi se tomu těžko věří, ale nejsou nijak barevně upravené). Hora Mt. Sinaj, na které stojíme, je suverénně nejvyšším vrcholem celého pohoří, takže na okolní hory koukáme poněkud svrchu. Každým okamžikem má obloha jinou barvu, od fialové, přes rudou, oranžovou, žlutou… Siluety hor vrhají s postupujícím sluncem plastické stíny. Když se slunce vyhoupne výš, je nádherný rozhled na okolní pouštní pohoří.

Když se pořádně podíváme kolem sebe, celý vrcholek hory je obsypán lidmi, kteří se začínají pomalu sunout zpátky do nížiny. Ještě se vyhříváme po chladné noci v ranním sluníčku a pak jdeme taky. Na strmých stěnách hor vysoko nad údolími vidíme terasové zahrady, zřejmě vysazené v místech, kde vyvěrá pramen. Cestou procházíme kolem kláštera svaté Kateřiny, který má zvnějšku spíš podobu pevnosti než svatostánku (šli jsme kolem jeho hradeb i v noci, ale prostě jsme si ve tmě nevšimli). Taky míjíme spoustu stánků s náboženskými suvenýry a pak už jedeme zpátky do Dahabu.

Prakticky celý zbytek dne trávíme pod vodní hladinou se šnorchlem a ploutvemi. Potápíme se v několika lokalitách podél dahabského pobřeží, jedním z hezčích míst je laguna nedaleko našeho hotýlku. Korály a ryby hrajou všema barvama. Bereme si do vody plné hrsti pečiva a rybičky se na nás vrhají ve velikém hejnu (že na sebe přes ně ani nevidíme, i když jsme od sebe nadosah) a ujídají nám přímo z ruky. Když je slunce za zenitem a pomalu se chýlí odpoledne, všechno se zbarvuje do fialových odstínů. Mezi potápěním nabíráme sílu válením se na pobřeží. Večer jako obvykle trávíme v polštářích s koktejly a šíšou.

Den 12

Náš poslední den v Egyptě. Najímáme si auto, které nás odveze do Izraele. Asi 150km dlouhá cesta vede podél pobřeží Aqabského zálivu, po pravé ruce máme Rudé moře s prosvítajícími korálovými útesy a po levé vysoké pusté hory Sinajského pohoří. A uprostřed mezi tím vším se jako nit klikatí silnice. Teda zas tak úplně se neklikatí, je složená z mnoho kilometrů dlouhých rovných úseků, pak je zatáčka a zase spousta kilometrů rovně. Docela vtipné je, že stejně jako se arabsky píše zprava doleva, i značky se čtou zprava. Třeba trojúhelníková značka, která u nás znamená prudké stoupání (černý klín rozšiřující se zleva doprava), tady znamená prudké klesání.

V jedné zátoce je na malém ostrůvku hrad – je to na naší cestě první známka temného středověkého křižáckého období. Až sem se dostali křižáci v dobách svých největších expanzních úspěchů. Hrad nese jméno Sultána Saladina (arabsky Salahadin – boží soudce), který po 200 let trvajících křižáckých válkách dobyl zpět většinu muslimských území, včetně Jeruzaléma, svatého města obou náboženství.

A jsme na hranicích, do pasu dostáváme razítko, že zemi opouštíme, takže zpět už nemůžeme, i kdybychom chtěli - máme jenom jednovstupní vízum. Jsme v Izraeli, ve kterém strávíme jenom půl hodiny (od hranice k hranici projíždíme taxíkem) a teď nás čeká Jordánsko.

M&M




VšudeDobře.cz | © 2004-2022