Všude dobře, tak co doma?



Homepage / Fotogalerie / 2008 / Turecko

TURECKO (05/2008)

Na pomezí Evropy a Asie

fotogalerie cestopis mapa


Den 01

Ještě v letadle z Prahy směr Istanbul se seznámujeme se dvěma zajímavými chlapíky, kteří míří do Jižní Afriky a jsou jako správní Češi na cestu vyzbrojeni značnou dávkou dezinfekce (Becherův léčivý pramen). Než jsme prošli odbavovacím ceremoniálem na letišti, bylo po medicíně :-) Takže z dnešního dne si pamatujeme Istanbul jako velmi přátelské a uvolněné město.

Hotel máme booklý už z domova. Je to sice budget hotel, ale s nejlepší polohou ve městě - přesně na půli cesty mezi Modrou mešitou a chrámem Hagia Sofia. Z jeho hotelové střešní terasy jsou úplně pohlednicové výhledy. Couráme po večerním městě a podél pobřeží Bosporu. Dominanty města mají v nočním nasvícení úžasnou atmosféru (např. Modrá mešita je nasvícena žlutě :-) i most přes průliv svítí jako vánoční stromeček.

Den 02

Ráno, vlastně ještě téměř v noci, hotel opouštíme, protože je nutno se přemístit do Denizli v části země zvané Západní Turecko. Odtud již jen chvíli autobusem do Pamukkale, což je malé milé městečko, které samo o sobě není ničím výrazně zajímavé. Jenomže hned vedle něj se do výšky tyčí mohutný masiv krasového křišťálově bílého srázu, kterýžto stékající voda v průběhu staletí proměnila v soustavu menších i větších vzájemně propojených a do sebe přetékajících jezírek. Protože je to jedno z nejprofláklejších míst Turecka, je našim cílem být tady co nejdřív - dřív než dorazí hordy turistů od pobřeží.

Je 10 hodin dopoledne a jsme tu prakticky sami. Příchod k soustavě jezírek od městečka je odspoda. Takže stoupáme vzhůru svahem až docházíme k ozbrojeným vojenským hlídkám, jejichž úkolem je vyhánět „neposlušné“ jedince, kteří se odváží opustit vyšlapanou pěšinu a vydat se přímo do jezírek. Máme ale štěstí, že jsme tady takhle brzy, protože jejich služba začíná evidentně až přijedou autobusy s organizovaným davem. Teď si jenom povídají a nás (a dalších asi 3 návštěvníků) si vůbec nevšímají. My se tedy svlékáme do plavek a procházíme se v jezírkách, voda je příjemně chladivá (jak pokračuje den, začíná být skutečné vedro). Je to kouzelné místo – tohle snad ani nevytvořila příroda, ale nějaký barokní architekt. Jezírek jsou stovky od nejmenších až po dlouhé desítky metrů.

Stoupáme dále vzhůru na planinu nad srázem, kde se nacházejí pozůstatky antického města Hieropolis se slušně zachovalým divadlem, ze kterého je pěkný výhled po okolí. Tam si dáváme oddech a sledujeme, jak se začínají hrnout z nedalekého parkoviště lidičky, kteří odsud vypadají jako mravenci. Když se vracíme stejnou cestou k městečku, je to tady už jako na Václaváku a ozbrojené hlídky píšťalkou hvízdají na každého, kdo udělá jen pár kroků směrem k jezírkům.

Po návštěvě místní plovárny, kde jsme jedinými Neturky a obědě odjíždíme do města Selčuk nedaleko pobřeží Egejského moře. Ve městě to vypadá jak po vymření. Nikde ani noha, hledáme teda nějaký hotel a když jsme v recepci, je nám všechno jasné – hraje se fotbal a všichni jsou připoutáni k televizím. Jdeme ven a opravdu všude – v kavárnách, v holičstvích a v oknech domácností – je vidět a slyšet fotbal a okolo televize kotel fanoušků. Všechno se mění během chvíle – Galatasaray vítězí a stává se mistrem ligy. Lidé vycházejí do ulic s vlajkami, v dresech a slaví. Z ospalého městečka se rázem stává jedna velká hlučná ale poklidná (nealkoholická) demonstrace.

Jdeme k holiči. Kdo z pánů se ještě nikdy nenechal oholit arabským lazebníkem – udělejte to. Holičské řemeslo je v těchto krajích dotažené k dokonalosti a nechat se oholit je skutečný zážitek. Turci sice nejsou arabi, ale tohle mají společné.

Den 03

Na programu dnešního dopoledne je Efes, prý nejlépe zachované starořecké město mimo území současného pevninského Řecka. Efes je od centra Selčuku 3km, kdysi to byl přístav v Egejském moři, to ale ustoupilo a dnes je Efes sedm kilometrů od pobřeží. Nejsme žádní velcí fanatici do historie, ale musíme uznat, že z Efesu fakt zbylo hodně – celé dlážděné ulice, sochy, velké části chrámů, obrovské divadlo... Zajímavý je slušně zachovaný komplex tureckých lázní, jehož součástí jsou i veřejné záchodky. To byla místnost čtvercového půdorysu, která má podél všech čtyř stěn kamennou lavici s otvory – to jsou WC. V místnosti je jich celkem 40. Pod lavicí tekla voda, která odnášela splašky, takže jde vlastně o skutečný splachovací záchod (anglicky Water Closet čili WC). Zdá se, že v dobách antického Řecka bylo společenskou událostí nejen přijímání potravy, ale i další věci s tím související.

Nedaleko samotného antického města je to, co zbylo z jednoho ze starověkých divů světa, stával zde „Artemidin chrám v Efesu“. Chrám byl postaven roku 550 před Kristem, býval 115m dlouhý a 55m široký (což je velikost srovnatelná s fotbalovým hřištěm) a jeho sloupy měly výšku přes 18m (tj. jako 6-ti patrová budova), byla to možná největší stavba své doby. Do současnosti se z chrámu dochovala jen část jednoho sloupu a několik dalších rozházených kamenů…

Odpoledne se přemisťujeme na pobřeží Egejského moře, do příjemného městečka Marmaris. Město je usazené u paty okolních vysokých zalesněných kopců na břehu téměř uzavřené zátoky. Válíme se na písečné pláži a vyhříváme těla. Když přejdou největší horka procházíme se historickým centrem u přístavu a cpem se kebabem připraveným na všechny možné způsoby. Za poloostrovem, na kterém stojí malá středověká pevnost, parkuje moderní válečná loď.

V hotelu se dozvídáme, že jsou ve městě turecké lázně, takže neváháme. Je to nová moderní stavba, s luxusně vybavenými interiéry a krásnými keramickými obklady. Nejprve nahřejeme těla na rozpálených lavicích a v páře, následuje pěnová očista, osvěžující koupel, relaxační masáž a uvolňující odpočinek po proceduře. Příjemný zážitek, i když je z prostředí cítit, že jde vlastně o turistickou atrakci a že skutečný folklor je někde jinde.

Den 04

Hned ráno pokračujem směrem na jih do města Fethiye, kde je dneska pravidelný úterní bazar. Tenhle fenomén nejde nemít rád, spousta ulic ve městě se pro dnešní den změní v tržiště, kde vedle sebe stojí prodavači zeleniny, pečených placek, cukrovinek vyřezávaných dřevěných ozdob, elektroniky, domácích zvířat, oděvů všeho druhu, čerstvě mačkaných džusů, oříšků … (… a tenhle seznam ještě není ani v polovině).

Odtud jdeme na pláž, ta vypadá kupodivu úplně jinak než v Marmarisu – je nádherně oblázková (jak by ji nazvali milovníci Chorvatska). Když nás už nebaví ležet, stěhujeme se do Olüdeniz – malé vesničky za kopcem, která leží vedle malebné „modré laguny“ – zátoky, která je téměř uzavřena pevninou tak, že zbývá jen několik desítek metrů široký průliv mezi mořem a zátokou. Půjčujeme si šlapadlo a prostě jen tak blbnem.

Večer odjíždíme na nejjižnější bod naší cesty do městečka Kaš. Cesta se klikatí zaříznuta ve svahu hor tyčících se z moře. Jediná chyba řidiče musí nutně znamenat několik kotrmelců a žbluňknutí autobusu do vody z pěkné výšky – než být vyděšení celou cestu, tak mu radši důvěřujeme. Kulturní zajímavostí je přítomnost zvracecích pytlíků v každém veřejném prostředku u řidiče - lidi tady asi nejsou zvyklí cestovat. Obvykle už chvíli po začátku jízdy někdo o něj s naprostou samozřejmostí požádá sedícího před sebou, ten pak žádost předá dál dopředu atd. a za chvíli je pytlík u potřebného. Cestující v první řadě se nenudí celou cestu a pravidelně podávají pytlíky :-) Použitý pytlík se pak vyhazuje za jízdy z okýnka a hned se žádá o další.

Ve městě nás hned na autobusové stanici odchytává hoteliér jednoho hotýlku, souhlasíme a jdeme bydlet. Další pěkný zvyk na Blízkém Východě - jsme mile pohoštěni čajem na útulné střešní terase s výhledem na moře.

Den 05

Kaš je místo, kde se vodě, která ho obklopuje přestává říkat Egejské moře a začíná se jí říkat moře Středozemní. Je to taky místo, kde kraji, kterým projíždíme přestáváme říkat Západní Turecko a začínáme mu říkat Jižní Antálie.

V Kaši je malé antické divadlo je vybudované ve svahu, který se zvedá z moře, a má pěkný výhled z hlediště na mořskou hladinu, takže když nějakého Staroturka už nebavilo představení, mohl si třeba okukovat úlovek proplouvajících rybářských lodí. Je tady taky několik prastarých kamenných hrobek tzv. Lycijské kultury, které stojí jakoby rozházeny po krajině.

Z Kaše pokračujeme směrem na východ a naše další zastávka je v antickém městě Myra, kde je zachováno celé pohřebiště vytesané do skály, nikoli nepodobné Jordánské Petře, několik dalších hrobek a antické divadlo.

Odpoledne se konečně dostáváme do Olymposu. Ubytováváme se v tábořišti v tzv. treehouse. Bohužel už tu žádný skutečný stromový dům nezůstal a jde vlastně jen o chatičku na nožičkách. Olympos je antické město, resp. to co z něj zbylo. Ruiny nejsou samy o sobě nijak ohromující, ale o to působivější je jejich poloha, jsou totiž kompletně pohlceny v džungli. Liány se proplétají okny ve stěnách chrámů a z hrobek vyrůstají stromy. Další krásou místa je, že je zcela mimo trasy masové turistiky a kromě nás je tu už jen pár dalších batůžkářů. Olympos se prostírá v údolí řeky a je od ní oddělen opevněním, takže to místy vypadá, že opevněná je naopak řeka. Docházíme až k ústí řeky do moře, kde je dlouhá oblázková pláž. Město je proti útoku z moře chráněno vysokým skalnatým vrcholkem, na kterém jsou zbytky pevnosti.

Napadá nás: jak je možné, že Efes byl taky na pobřeží a teď je od něj 7km a Olympos na pobřeží byl a je stále? Copak moře neustupovalo všude stejně? Anebo že by jeho hladina nebyla vodorovná?

Večer po setmění se jedeme podívat na zvláštní přírodní úkaz. Necháme se odvézt na úpatí nedaleké hory a pěšky pokračujeme k vrcholu. Po asi dvou hodinové chůzi lesem po tmě, kdy nám jen místy noční obloha skrz větve stromů osvětluje cestu, přicházíme na planinu, kde hoří desítky plamenů. Některé jsou jen pár centimetrů vysoké, jiné i metr. Místu se říká Chimera a je uctíváno už od starověku. Námořníci sem přinášeli oběti před dalekou cestou, zemědělci kvůli lepší úrodě. Jde o geologicky aktivní území, ze země uniká množstvím malých trhlinek plyn a jeho směs se vzduchem je hořlavá. Když těsně nad zemí na správném místě škrtnete zapalovačem, vzduch prostě chytne modrým plamenem a hoří.

Den 06

Dopoledne vyrážíme opět na další cestu do džungle. Trosky města Olympos opuštěného před mnoha staletími připomíná kulisy z Indiána Jonese. Rákosí tu dorůstá výšky přes pět metrů, v lese se to jen hemží ještěrkami a „prohánějí“ se tu i divoké želvy. Potom vystupujeme na vrchol strážní hory, je to téměř horolezecký výkon, ale výhled shora je úžasný. Je odsud dobře patrná bezpečná poloha města v úzkém údolí říčky, které je obehnáno ze všech stran strmými skalami. Město mělo jen dva přístupy – po a proti proudu řeky, ale ani ty nebyly vhodné pro případného útočníka, protože údolí je tak úzké, že útok nemohl být veden v rojnici, ale maximálně ve dvojstupu.

Opouštíme Olympos a jedeme do hlavního města Jižní Antálie. Antalya je megaměsto s pěkným historickým centrem, úzkými uličkami a pozůstatky z antického období. Všude voní gyros a další pochoutky středomořské kuchyně.

Navštěvujeme turecké lázně v historickém centru. Zásadně se liší od těch v Marmarisu, tentokrát jde o tradiční podnik pro místní, kam turisti nechodí. Lázně se nacházejí se v budově ze 13.století a prvky vnitřního vybavení jsou taky již starožitnostmi. Rituálně se opět nejprve prohřejeme v páře, pak si necháme vydrhnout tělo, relaxačně se necháme namasírovat a oddechneme u čaje.

Den 07

Jedeme na výlet lodí podél pobřeží. Loď vyplouvá ze starého přístavu a míjí staré město, které je založeno na skalnatém útesu, který plnil po staletí funkci přírodních městských hradeb. Z vody vypadají hory se zasněženými vrcholky nad městem ještě velkolepěji. Nedaleko města je vodopád, kterým ústí řeka Duden do Středozemního moře. Voda řeky tu dopadá na hladinu moře z výšky 15m.

Je krásně, tak po plavbě couráme městem a ochutnáváme místní specialitky v pouličních jídelnách a kupujeme cetky a pozorujeme život v parku na skalnaté terase nad mořem…

V podvečer po odpočinkovém dni se vracíme zpátky na počátek cesty - Istanbul. Autobusem přejíždíme most přes Bospor dlouhý 1000m, který má každý konec na jiném kontinentu. V hotelu, který máme rezervovaný přes internet dochází k drobné komplikaci. Hoteliér zapomněl vypnout rezervační systém a přijal více objednávek než je kapacita hotelu, takže pro nás nemají pokoj. Naštěstí mají připravené řešení a místo laciného pokoje bez WC nám nabízí slušně vybavený byt 1+KK. Pochopitelně přijímáme.

Den 08

Dnešek je ve znamení prohlídky města a Istanbul má opravdu hodně co nabídnout: Modrá mešita – nejsvatější islámská stavba v Turecku s šesti extrémně subtilními minarety. Chrám Hagia Sofia, který je největším, kupolí zastřešeným, prostorem, která sloužila původně jako křesťanská bazilika, pak jako mešita a nyní je „bez vyznání“. Její kupole dosahuje výšky 55m (opět přepočteno pro lidi z města: jako 18-ti patrový dům). Sultánský Topkapi Palác se slavným zlatým harémem. Velký bazar, kde se dá koupit téměř vše a ve kterém je těžké nezabloudit. Město je hlavně úžasné svojí atmosférou, těžko se to vyjadřuje slovy, ale tihleti jižani jsou prostě nějak živější než my tu v (na slunce nepříliš bohatém) centru Evropy.

V podvečer zamíříme k mostu přes záliv Golden Horn, který je plný rybářů. Dáváme na rozloučenou s krásnou energickou zemí voňavou nargilu, čerstvé rybí sendviče, mušle s rýží a lahvinku úžasného tureckého vína. Ráno nás už čeká jen odjezd domů….

M&M




VšudeDobře.cz | © 2004-2022