Z letiště v Casablance, kam přilétáme, jedeme vlakem do města. Trať vede nejdřív opuštěnou pouštní krajinou, ve které se objevují nejprve osamělé plechové jednoduché chýše příměstského chudinského slumu. S pokračující cestou jich jsou čím dál větší skupinky až se mění v obrovské gheto. A pak najednou začíná samotné město. Hlavní nádraží největšího města v zemi (Casablanca má kolem 4 mil. obyvatel) nevypadá vůbec jako hlavní nádraží, ale spíš jako zastávka motoráčku v Bakově nad Jizerou, akorát tady není hospoda.
Jak je našim zvykem, město, odkud budeme zemi i opouštět, si necháme na konec naší cesty a rovnou odsud odjíždíme pryč. Po chvíli nám jede vlak směr Marrakech. Je narvaný, mačkáme se na chodbičce s místníma lidma a jejich zavazadly, většinou s obrovskými pytli s bůhvíčím. Vlak se loudá zvlněnou vyprahlou zemí sytě červené barvy a po několika hodinách je tu konečně Marrakech. Celý vlak vystupuje. Nádraží (ne větší než v Casablance) se stává na chvíli rušným místem, které se po pár minutách, když se lidi rozprchnou, opět propadne do ticha.
Bereme taxi. Mimochodem mají tady dva druhy taxíků: mimo normálních taxi, jako u nás, ale mnohem menších aut, jsou tady ještě tzv. grand-taxi, které fungují trošku jako veřejná doprava. Když jsme mávli na auto a zastavil u nás mercedes tzv. piano - téměř veterán, plný lidí, trošku jsme byli překvapeni. Hlásíme, že jedem do centra, řidič kývá, ať si přisednem. Podařilo se nám nacpat dovnitř i s bekpekem – ostatní spolucestující se bez řečí zmáčkli. Co chvíli auto zastavuje, kde si kdo řekne, a taky nabírá cestou další lidi, kteří chtějí stejným směrem.
Hotel vybíráme v úplném srdci mediny (medina = starobylé opevněné centrum města) u hlavního náměstí. Ubytováváme se a jdem se najíst do hotelové haly. Večeře je formou bufetu (termín švédský stůl tady v zemi na pokraji Sahary není úplně příhodný), na pultu je seřazena řada nádob z pálené hlíny (tzv. taži) s vařeným masem, zeleninou ve spoustě kořeněných variacích.
Ze střechy hotelu je parádní výhled na náměstí Djema el Fna, které teď večer je hlučícím a hemžícím se mraveništěm. A proto do něj taky hned vyrážíme. Kupujeme si čerstvě mačkané pomerančové džusy, pečené maso na klacku (nejobvyklejší je tu skopové) a dáváme si i nakládané šneky (Maroko bývalo francouzskou kolonií) a úžasné arabské cukrovinky.
Vyrážíme na průzkum města. Během dne je náměstí Djema el Fna o poznání prázdnější než večer, ale i tak je tu živo – stojí tu spousta stánků s různým zbožím jako např. látky, hypersladké cukrovinky, malovaná keramika, železné lampy, kožené výrobky všeho druhu a spousta dalších. Většina místních lidi chodí v tradičním oblečení, kterým jednobarevný hábit od hlavy až ke kotníkům (podobným egyptské galabii) s velikou a opravdu špičatou kapucou (přiložit jim píšťalu k ústům, jako by legendárnímu Krysaři z oka vypadli).
Opouštíme náměstí a zacházíme hlouběji do spleti úzkých uliček mediny a zjišťujeme, že celá Marrakech je vlastně jedno velké tržiště. Město má úžasnou atmosféru obchodníci jsou přátelští a nejsou tak neodbytní jako třeba v Egyptě. Všichni se pořád usmívají – že by pozitivní vliv THC?
Uličky města jsou úzké a křivolaké, každých pár metrů mění směr a rozdělují se, anebo aspoň odbočují do další uzounké uličky. Nikde v téhle spleti nenarazíme na auta, jen občas míjíme oslíky s nákladem na hřbetě, nebo s vozíkem. Po pár metrech už nevíme, kde přesně jsme a ze kterého směru jsme přišli - stejnou cestu zpátky už není šance najít. Tak pokračujeme dál. Přicházíme na malé náměstíčko, kde, kromě hromady jiných „užitečností“, je i něco jako prodejna domácích mazlíčků, ale místo u nás obvyklých rybiček tady mají například chameleony. Jedno mládě nám půjčí do ruky na pomazlení, tak po sobě necháme tvorečka lézt – je roztomilé, jak se chytá našich prstů klešťovitými tlapičkami a koulí přitom očima. Pokračujeme spletí ulic dál do hloubi starého města bohatého na typické maurské klenby a oblouky zdobené precizními kamenickými detaily, které vypadají jako krajky. Přicházíme k troskám dávného rozbořeného, ale celkem zachovalého paláce uprostřed města a pak už neodoláváme a zapadáme do krámečků a vybíráme tuaregské šátky – umění smlouvat nám je už dobře známé, takže ceny jsou příjemné. Obloukem se vracíme do srdce města – na náměstí Djema el Fna. Tady už opět hustota lidí stoupá a jsou tu už i „krotitelé“ hadů s píšťalami a bubínky, kteří svými pohyby uvádějí hady do tranzu a něčeho, co připomíná tanec.
Protože je pravý tropický den, jdeme se na chvíli za relaxem vyvalit na střešní hotelovou terasu, odkud je supr výhled na celé staré město, ale i na zasněžené vrcholky nejvyšších hřebenů pohoří Vysoký Atlas, který dělá městu úžasné panorama.
Odpoledne vyrážíme zase na průzkum, tentokrát směrem ke královskému paláci – Marrakech byla kdysi hlavním městem země. Pak dostáváme prima nápad - koupit si nějaké marocké víno - suchá polopouštní krajina se nám jeví jako úžasná vinařská oblast. No jo, jenomže jsme v arabské zemi, takže to není jen tak. Odchytáváme taxikáře (ti obvykle vědí všechno) a ten nám vysvětluje, že tady v okolí mediny žádná prodejna alkoholu není. Tak nasedáme a necháváme se svézt pár kilometrů do moderní čtvrtě města, tam je skutečně krámek s alkoholem (V Marrakechi která má přes milion obyvatel je prý takových jen pár), vystojíme si dlouhou frontu a koupíme dvě lahve vína, které nám prodavač pečlivě zabalí do černé neprůhledné tašky.
Cestou zpět vystupujeme u nádherné parkové zahrady, která má podobu palmového háje protkaného pěšinkami. Rostou tady i pomeranče a další citrusy. Hned v sousedství jsou mohutné hliněné městské hradby načervenalé barvy. Pokračujeme k nepřehlédnutelné dominantě města, kterou je mešita Koutoubia, jejíž mohutný minaret je vidět odevšad.
Mezitím se začíná stmívat a náměstí pod hotelem zase vře jako kotel fotbalových fanoušků (v kladném smyslu). Takže vyrážíme tam, kde se něco děje. Od pouličního prodejce kupujeme hašiš, který je pro spoustu lidí synonymem celého Maroka. Prohlížíme stánky, posloucháme živou hudbu, která tady hraje na mnoha místech. Vetchý stařec nám namíchává amulet se speciální směsí, která má z našeho života vyhnat neštěstí (směs se skládá asi z třiceti ingrediencí – pamatujem si písek ze Sahary, mořskou sůl, několik druhů koření, pár kapek jedu ze škorpiona … ale je tam toho mnohem víc). Ochutnáváme několik druhů pečeného masa a dalších dobrůtek. Na náměstí má například stánek i jeden dentista – teda člověk, který prodává lidské zuby! (Když se může prodávat onošené oblečení, proč by se nemohly prodávat použité zuby?). My ale zrovna žádné nepotřebujeme.
Dneska je štědrý večer, který slavíme na střeše hotelu s výhledem na ruch pod námi a hvězdy nad námi. Mimochodem marocké víno je výtečné.
Ráno opouštíme hotel, zamíříme do autopůjčovny, kde si vybíráme vůz (mrňavá Kia Picanto) a vyrážíme směrem k horám na obzoru, tedy k pohoří Vysoký Atlas. Hned za městem jako bychom prošli časovou branou směrem do minulosti. Suverénně nejběžnějším dopravním prostředkem jsou tu oslíci. Osedláni svými pány a obtěžkání proutěnými koši se vším možným pobíhají po ulicích. Mimo vesnice zase na chudé půdě podél cest vodí svá stáda ovcí pasáci v dlouhých hábitech.
Silnice se po pár desítkách kilometrů začíná zvedat do výšky a míjíme první z řady hlubokých rozlehlých údolí, která jsou hustě zarostlá palmami a kaktusy. Úbočí hor obklopujících údolí s rostoucí nadmořskou výškou přicházejí o svou vegetaci až přecházejí do skalnatých a posléze zasněžených vrcholů. Pohledy působí trošku dojmem fotomontáže – není obvyklé vidět pohromadě palmy a sníh.
Míjíme horské vesnice, jejichž domy jsou „uplácány“ z červené hlíny se slaměnými střechami a v semknutém shluku se krčí v prudkém svahu hory. Klikatými serpentinami projíždíme nad dalšími hlubokými údolími a stále stoupáme do vrchu – zasněžené vrcholy jsou čím dál blíž, údolí kolem silnice jsou čím dál hlubší, panoramata čím dál rozlehlejší, pohledy čím dál pohlednicovější. Vesnice ve vyšších polohách jsou usazeny už v téměř vyprahlé kamenité zemi, je nám záhadou, jak se tady můžou lidi a jejich stáda vůbec uživit. S pokračující cestou klesá teplota, už jsme opustili tropy a je třeba vytáhnout dlouhý rukáv. V jedné vesnici vidíme i fotbalové hřiště, které si místní vykutali do svahu hory o prudkosti černé sjezdovky. Co vykutali, nahrnuli po srázu dolu a vznikla jediná vodorovná plocha v celém pohoří. Pochopitelně o trávníku si tady můžou nechat jenom zdát, povrch hřiště je kamenitý jako všechno ostatní. Tady musí fauly opravdu bolet.
Když projíždíme kolem nejvyšších vrcholů pohoří Vysoký Atlas (nejvyšší hora Jebel Toubkal má 4167m.n.m.) mění se opět ráz krajiny a vegetace mizí úplně. Západní strana pohoří, která je orientována k Atlantickému oceánu jako návětrná strana je občas obdařena deštěm, zatímco východní část otočená k Sahaře je na tom o poznání hůř. Malebnou cestou lemovanou hlubokými údolími pomalu sjíždíme do nížiny. Tady vlastně začíná skutečná Afrika, pohoří Atlas totiž vzniklo srážkou evropské a africké pevninské desky a co je na západ od hor je geologicky ještě Evropa. Projíždíme přes vyschlá koryta řek, ve kterých je evidentně voda jenom velice vzácně. Živá příroda je už jen v blízkosti těchto koryt, všude jinde se rozprostírá nedozírná kamenná červeno-oranžová poušť. V krajině jsou „rozházeny“ veliké hliněné stavby - tzv. ksary, což jsou rodinné statky opevněné proti nájezdníkům z pouště.
Přijíždíme k jedné z vesnic, která se jmenuje Ait Benhaddou. Je to typická pouštní opevněná vesnice, neboli kasbah, usazená ve svahu kopce. Natáčelo se tu několik filmů, třeba Gladiátor. Vesnice je situována vedle širokého říčního koryta, ve kterém prý občas teče voda (teď zrovna moc ne) - řeku širokou 50 metrů překonáváme suchou nohou. Domy i opevnění vesnice jsou hliněné. Ve vesnici není elektrický proud, tekoucí voda, kanalizace a podobné zbytečnosti, ale lidi tam žijou. Jsme na území národa Berberů, kteří ještě relativně nedávno vedli v poušti coby nomádi kočovný způsob života. Jako průvodce se nám nabízí místní obyvatel a provádí nás uličkama, vlastně schodišti (vesnice je ve strmém svahu kopce), bere nás i do několika domů. Obytné místnosti a kuchyně vypadají spíš jako expozice z muzea prehistorie, než jako místnosti ve kterých bydlí lidi. Stoupáme kopcem čím dál výš až nad věže opevněných domů. Z vrchu je pestrý výhled po okolí: zatímco podél „řeky“ je úzký pruh malých zemědělských políček, dále od ní je nedozírná hornatá vyprahlá poušť a na obzoru nad tím vším se tyčí zasněžené vrcholky Atlasu.
Opouštíme vesnici a pokračujeme směrem na sever podél hor a cestou míjíme řadu palmerií – farem na palmy. Uprostřed každé z nich je opevněný hliněný dům (ksar) a kolem větší či menší shluk palem. Palmy se tady pěstují do velikosti vzrostlých stromů a pak se nákladními auty dopravují do měst za horama jako je Marrakech, Rabat, nebo Casablanca, aby tam zdobily náměstí a paláce. Silnice se klikatí pouští, projíždíme krajinou, kde se možná natáčelo přistání člověka na Měsíci (jestli to byl skutečně podvod), jindy zase projedeme palmovým lesem poblíž řek. Náš levý obzor je stále vysoko nad hlavou pokryt sněhovou čepicí a pravý končí nekonečným největším pískovištěm na světě. Projíždíme městem Ourzazate, ve které je dobře zachovaná hliněná pevnost, u které si dáváme oběd – jak jinak – Taži.
Pomalu padá noc, tak nastal čas někde zaparkovat, ale jsme v lokalitě, kde vesničky prorůstají jedna v druhou a není tu žádný palmový háj, kde by se dalo založit tábořiště a taky žádný hotel. Vybíráme si místo za jednou zídkou, která vypadá, že odděluje veřejný prostor u silnice od klidného opuštěného místa. Není tomu tak, jsme na soukromém pozemku patřící k nějakému domu, ale nikdo na nás nevyběh, tak vypínáme motor, sklopíme sedačky, ověsíme okýnka oblečením, ať na nás není moc vidět. A dobrou …
Noc byla v klidu, akorát párkrát nás probudily nějaké zvuky. Když jsme rozlepili oči, zjišťujeme, že někdo obchází auto a pokouší se dívat dovnitř. Asi domácí (taky bysme asi byli zvědaví, kdo nám to parkuje na zahradě). Pak odcházejí, tak spíme dál.
Brzo ráno vstáváme. Vlastně nevstáváme, jen zvednem opěrky, nastartujem a jedem dál. Po chvíli sjíždíme z hlavní silnice a úzkou serpentinou vjíždíme blíže k horám, projedeme koryty několika vyschlých řek, až dojíždíme do vesničky Todra.
V domečku, který funguje jako příležitostná ubytovna si dáváme čaj, protože je docela chladno, místo je totiž obklopeno vysokými skalami, a vydáváme se na trekking. Zamíříme nejdřív do blízké vesnice – je to shluk několika budov v barvě narůžovělých okolních skal. Procházíme skrz ves a míjí nás náklaďák vezoucí na korbě krávy. Když se mimicky ptáme malého chlapce na cestu na protější kopec, kam chceme vyrazit, kývá hlavou a vede nás do údolí k řece, kde teče dokonce voda! Přecházíme přes kmen položený napříč na druhý břeh. Nedaleko je další vesnice, celkem odlišná od první, tady jsou domy hliněné, už tu není ani stopa po silnici, nedá se sem autem ani dojet, nemají tady ani elektřinu a přitom tady zase úplně normálně žijou lidi.
Pokračujeme na vrchol kopce nad vesnicí, země je kamenná jak skála, bez vegetace, jen sem tam mezi kameny se krčí malý oschlý trs traviny. Na čem tady ty kozy a ovce vlastně přežívají? Zatímco ve stínu v údolí se ještě zvedá pára z říčky, tady nahoře už pálí slunce, takže sundáváme vrstvy oděvů. Shora je parádní výhled do uzavřeného prostoru obklopeného holými horami. Po svazích se vinou koryta řek bez vody a na jejich úpatí se jako rozházené dětské kostičky "povalují" domky místních lidí. Podél říčky tekoucí v údolí se táhne pruh zeleně rozkrájené na úzká políčka. Tenhle pruh jedním směrem mizí někde za zatáčkou řeky a na druhé straně končí u 300m vysoké svislé skalní stěny, ve kterém se dá tušit průrva. Pokračujeme přes vrchol a jinou cestou se vracíme zpátky do údolí. Po krátkém bloudění v palmovém háji nacházíme palmu padlou přes řeku a přecházíme po ní na druhý břeh a podél vody jdeme směrem k průrvě ve skále. Za zatáčkou skály se najednou před náma otevírá škvíra široká sotva 10m, která vypadá jako 300 metrů hluboký zásek sekyrou do skalního masivu (pro představu: je to jako výška Eifelovky). Průrva se jmenuje Todra Gorge neboli Soutěska Todra. V jednom místě dokonce skála tvoří převis, pod kterým je postavený celý opevněný dům.
Vracíme se k autu a pokračujeme v jízdě podél pohoří, projíždíme fotogenickými sceneriemi s údolími porostlými palmeriemi a narůžovělými skalami nad nimi.
Postupně se krajina stává plošší, jak se vzdalujeme od Atlasu. I civilizace začíná být řidší – vzdálenosti mezi vesnicemi jsou mnoho desítek kilometrů a silnice je rovná jako dráha střely až k obzoru.
Najednou vidíme na ulici stopaře, mává rukou a vypadá, že fakt potřebuje svézt (jsme spoustu kilometrů od nejbližší vesnice). Tak zastavujeme. Ukazuje se, že jede na stejné místo jako my, tak ho využijeme i jako navigátora. Je zvláštní pocit mít v cizí zemi, v kraji kde je civilizace hodně jiná, neznámého člověka (vzhledem napůl černocha a napůl Araba) v autě za zády uprostřed pouště. Jasně, že nás napadlo, že nás tady oba řízne a bude to… Nicméně tváří se přátelsky a dokonce nás upozorňuje i na zajímavosti cestou. Zavádí nás třeba i na trh, který se koná v jednom městečku cestou a který bysme jinak určitě minuli. Mezi přízemními domky s hrubou omítkou tu posedávají prodejci (jsou tady sami černoši – inu už jsme opravdu v Africe) a prodávají různé drobnosti, ale i různobarevné koření a koberce a čaje a spoustu dalšího. Kupujeme voňavou směs koření a bylinkový čaj.
Pokračujeme s naším průvodcem dál do pouště, Atlas už zmizel z obzoru úplně, projíždíme vyprahlou kamennou krajinou, která se jen v nejbližším okolí řek (které jsou ale v téhle roční době bez vody) mírně zazelená skupinkou palem.
Přijíždíme do prašného města Erfoud a náš průvodce nás bere do kamenické dílny. Kameníci se tady specializují na opracování kamene s pozůstatky schránek prehistorických živočichů. Těžko se tomu věří, ale Sahara byla kdysi oceánem. Na jeho dně se proháněli trilobiti a další potvory, které pak zkameněly. Mořské dno se vyzdvihlo pohybem kontinentů, většina vegetace zmizela a vznikla tady největší poušť na světě. A teď tady kameníci nacházejí balvany s otisky pravěkých živočichů a vyrábějí z nich třeba desky stolů zdobené prvohorními členovci. Kupujem pár drobných talismanů s členovci ve tvaru ulity a opouštíme město směrem ven z civilizace. Nejbližší město tímhle směrem je daleko odsud až hluboko v poušti v Alžírsku.
Pod koly nám postupně mizí zbytky asfaltových silnic a po pár kilometrech i jakékoli náznaky cesty. Průvodce nás naviguje přímo do pouště, jedeme teď po obrovské nedozírné kamenné pláni jakoby posypané drobným štěrkem, ve které není ani stopa po lidské činnosti. Po asi hodině jízdy, když dávno daleko za námi zmizel obrys města, se před námi začínají na obzoru zvedat zlatavé Saharské duny.
Přijíždíme k vesnici Merzouga, která se skládá z několika chýší a vjíždíme do opevněného ksaru. Přijímáme drobné pohoštění a najímáme si průvodce na cestu do pouště Erg Chebi (jak se říká téhle marocké části Sahary), máme totiž v úmyslu strávit v ní noc.
Našim průvodcem, kterého jsme si do pouště najali, je Tuareg sudánského původu jménem Gumani. Osedlá nám velbloudy, pomáhá nám sbalit vše potřebné (v poušti není ani jeden McDonald :) a vyrážíme. Tempo velbloudí chůze není zrovna ďábelské, ale po hodině houpání na jeho hřbetě už máme osadu úplně mimo dohled a kráčíme mezi dunami. Po další asi hodině na nás padne noc a kráčíme dál - stále hloubš a hloubš. Díky jasným hvězdám je celkem dobře vidět, ale dost se ochladilo. Náš průvodce neumí ani slovo anglicky, takže naše komunikace probíhá spíš než v rovině verbální pomocí gestikulace a mimiky.
Konečně naše karavana přikráčí pod vysokou dunu jednu z nejvyšších v okolí a v jejím úpatí vidíme postavený tradiční nomádský stan pletený z těžké tkaniny. Naházíme do něj svoje sacky-packy a průvodce nám vaří čaj a jde zabezpečit dopravní prostředky – to se dělá tak, že se provaz, který má ležící velbloud uvázaný kolem krku, smyčkou zachytí za jeho přední nohu – zvíře tak nemůže vstát.
Pak nám Gumani dělá na ohni večeři – tradiční marocké taži. Odněkud přichází další chlapík, který v poušti bydlí i s rodinou, popadne bonga, Gumani bere z velblouda kytaru. (Ptali jsme se sami sebe, proč nakládá nástroj, když má jen 3 struny – a teď vidíme, že jsou tam dvě struny zbytečně navíc.) Odpalujeme džointa, co nám ještě zbyl z Marrakeche, a oni hrajou. Muzika je to pravá africká, zpěv doprovázejí výskáním a výkřiky v rytmu bubnů, kytara jen vybrnkává téměř monotónní frázovitou melodii. Úžasný koncert v úžasné hašišové atmosféře.
Mezitím vyšel měsíc a osvítil panorama okolních dun na pískovišti dost velkém i pro obra Atlase, který podle legendy drží vlastníma rukama nebe nad zemí. Je jasno jako za zataženého bílého dne. Měsíc má velikou auru, která dokonce zastírá záři okolních hvězd.
A pak už jdeme spát do stanu, jaký využívaly při svých dávných cestách karavany.
Ráno, když se probouzíme, je už světlo, ale slunce ještě nevyšlo nad obzor. Vybíháme na nejvyšší dunu v okolí – i když to vypadá jako lehký úkol, trvá skoro půl hodiny, než se na ni vydrápem (chůze do prudkého kopce v písku není z nejsnadnějších). Když dorazíme na vrchol, slunce právě začíná olizovat protější písečné duny a všechno kolem se zbarvuje do oranžova. Po svahu, na kterém stojíme pomalu směrem do údolí postupuje ostrá linie mezi stínem a světlem. Pod ní má vše šedivý nádech a nad ní svět září a těší se na nový den. Okolní poušť má díky dlouhým plochým stínům nádherně plastický vzhled a každý vršek svítí oranžovou barvou nad okolními zastíněnými údolími. A náš stan se zaparkovanými velbloudy vypadá odsud z výšky jako kulisy z blešího cirkusu.
Když jsme dost vykochaní jdeme zpátky k tábořišti. Z duny sbíháme jako malé děti a padáme a v kotrmelcích se kutálíme dolů a vstáváme a zase utíkáme a zase se kutálíme…
Po návratu do našeho jednostanového tábořiště a po snídani se připravujeme na odjezd. Odjistíme velbloudy, kteří jak se ukazuje se tady ani moc nenudili a jako správní přežvýkavci celou noc přežvýkávali, co včera snědli (a přes noc to proměnili v úhlednou hromádku bobků za svými zády).
Velbloudi okamžitě po naložení bagáže a nastoupení vstávají a vydávají se na zpáteční několikahodinovou pouť.
Po návratu do ksaru přestupujeme do auta. Dalším úkolem je dostat se z pouště do civilizace, což je podobné, jako když někoho hodíte doprostřed oceánu a řeknete mu, ať plave ke břehu – polovinu obzoru tvoří hory z písku a druhou kamenitá pláň až na obzor. A v ní chaotické stopy, podle kterých se rozhodně nedá nikam dojet… Naštěstí jeden z místních potřebuje do města, tak ho berem s sebou. Duny za našimi zády se pomalu zmenšují, až mizí za obzorem, kolem nás se na všechny strany rozprostírá nekonečná kamenitá placka a až za hodnou dobu se před námi začínají objevovat náznaky prašné cesty a chvíli na to i další známky civilizace. A pak už vjíždíme do městečka Rissani, kde nás opouští náš doprovod a protože se tady právě dnes koná veliký trh, jdeme městečko trošku prozkoumat. Nejdřív vcházíme do ohrazeného dvora plného ovcí, přivázaných za nohu k dlouhým provazům. Všude se hlasitě vyvolává cena a gestikulovaně se smlouvá. Hned vedle je dobytčí trh. Krávy jsou tu o hlavu menší než naše stračeny. A vedle jsou oslíci - jedno marocké přísloví říká, že muž bez osla je osel (česky by se dalo přeložit jako: "Člověk bez auta je out"). Veliká kamenitá pláň je plná oslů i malinkých osličátek čekajících na své kupce, jako auta na parkovišti čekají na návrat páníčka z hypermarketu. A vedle je zase veliký trh s ovocem a zeleninou. Převládá tu praktický zvyk „nákup“ nosit na hlavě, než se s ním tahat v rukou. Muži jsou většinou oblečeni do dlouhých galabií s turbanem nebo špičatou kapucí na hlavě, ženy jsou zahalené, Zboží je bez jakéhokoli ladu ve vrstvách na zemi - žádné igelitové pytlíky a nákupní košíky.
Odtud zamíříme do jedné z uliček a kupujeme si bonga - po dlouhém a zábavném smlouvání dosahujeme příjemné ceny, ale hned po uzavření odchodu si uvědomíme, že si s nima ještě užijem, až vrátíme auto - váží pěkných pár kilo a do batohu se fakt nevejdou... No ale přece je nebudem kupovat někde s suvenýrovém šopu na letišti.
Ještě procházíme ulicemi a nakouknem i do pár prodejen koberců. Ze začátku si prohlížíme zboží opravdu nezávazně, ale pak si zas řeknem, že by byla škoda si koberec nekoupit přímo v místě výroby a že bysme si ho nakonec stejně koupili někde v Casablance za několikanásobek ceny.
Pak už opouštíme město směrem k horám. Nejdřív projíždíme pouštní krajinou, až přijíždíme k řece Ziz, která si v okolní krajině vyřízla koryto. A podobně jako Nil je životodárným prvkem v egyptské poušti, řeka Ziz plní stejnou funkci tady. Kolem řeky v šířce 100-200 metrů je země hustě zarostlá palmovým lesem, nebo poseta políčky drobných rolníků a dál je jen kamenitá poušť. Zajímavé je, že řeka Ziz, stejně jako všechny ostatní místní řeky, se nikam nevlévá. Pramení v pohoří Atlas a teče směrem na jihovýchod, tedy do vnitrozemí Afriky, postupně se zmenšuje, až se po 300km ztrácí v poušti. Jak se blížíme k Atlasu, země kolem nás se začíná zvedat a obklopují nás čím dál vyšší hory. Jejich úpatí jsou poseta obydlenými hliněnými vesničkami bez elektřiny a dalších zbytností. Silnice se klikatí podél řeky, takže často neodoláme a zastavujeme na kochačku.
Přijíždíme do města Azrou ve Středním Atlasu, ubytováváme se nedaleko hlavní mešity a zjišťujeme, že jediná prodejna alkoholu ve městě je hned za našim hotelem (v sousedním domě v garáži), což chápeme jako znamení, tak bez váhání nakupujem výborné marocké víno.
Procházka po městě a k obědu chutné taži ze skopového masa, zeleniny a brambor, připravované na grilu ve specifických keramických nádobách, a pak už jedeme na průzkum okolních starých cedrových lesů. Zastavíme na odpočívadle u silnice a procházíme se po lese. Najednou přicházíme k paloučku, kde se to hemží opicemi. Jsou jich tu celé rodiny a jak nás zmerčí, vytuší, že jim určitě chceme dát nějakou dobrůtku. Upalujem k nedalekému stánku u odpočívadla a kupujem oříšky. Opice se nejdřív ostýchají a bojí se přijít až na dosah, ale házíme jim neloupané buráky čím dál blíž, až nakonec rozpaky padnou a opice si berou pamlsek přímo z ruky.
Pokračujeme v krasojízdě a otvírají se před námi panoramata hor se zasněženými vrcholky. Dokonce nacházíme i lyžařské centrum (Cože, někdo jezdí lyžovat do Afriky?), ale zeje prázdnotou. Hlídač krčí rameny, že letos je sníh na vrcholcích všude kolem, jenom na sjezdovce zatím ne. Na kamenitých pláních se všude pasou ovce, je obdivuhodné, jak málo těmhle zvířatům stačí k přežití. Občas to vypadá, že se krmí spíš kamením, kterého je tady víc, než suchých travin. Přes pláně procházejí osamělí oslíci s nákladem na zádech. Zdá se, že jsou vycvičení jako kurýrní služba, takže nepotřebujou ani lidského průvodce.
V podvečer navštěvujeme arabského lazebníka, což je okamžik, na který se z celé cesty nejvíc těší pánské strniště.
Opouštíme Azrou a s ním i pohoří Atlas a jsme zpět v civilizovanější části země severně od Atlasu. Projíždíme rozsáhlými piniovými lesy a pak se už hustota zalidnění zvětšuje a přijíždíme od města Fes. Vracíme auto, bereme minitaxi a vyrážíme do opevněného centra starého města - do mediny. Fes je jedním z marockých královských měst, což je vidět nejen na honosnosti starého královského paláce. Kousek za monumentálními hradbami v sousedství vnitřní městské brány berem hotel a jdem na průzkum města.
Nejprve se necháváme vést "hlavní třídou" starého města, která je tak úzká, že když proti vám jde oslík s nákladem, tak se musíte přitisknout ke zdi, aby prošel. Auto by se sem nevešlo. Cesta je lemovaná spoustou krámků s koženými výrobky všeho druhu, hadrárnami, krámky s všelijakým jídlem a sladkostmi, hudebními nástroji a prostě vším možným. Až přicházíme k slavné barvírně a sušírně kůží, tzv. tanerii. Vylezeme na střechu sousedního domu, odkud je výhled do uzavřeného nádvoří, které je celé pokryto nádržemi s různými barvami a mezi nimi jako včelky mezi plástvemi procházejí lidi a kůže namáčejí do nádrží a míchají a vyndávají a suší po okolních střechách. Nádrží je tady určitě přes stovku. Chvíli pozorujeme ruch v barvírně a pak už nemůžem vydržet ten smrad z vydělaných kůží a barviv a odcházíme zpátky do křivolakých uliček. Jestli jsme psali, že v Marrakechi je obtížné nezabloudit, tak ve Fesu je to nemožné. Napadne nás, že zkusíme jít zpátky k hotelu jinou cestou, ať poznáme město i mimo hlavní tepnu. Ujdeme asi sto metrů a už máme za sebou několik odboček doprava i doleva, několik průchodů pod domy, několik návratů ze slepých uliček, takže nemáme páru, kde jsme. Dokonce už se nedá ani odhadnout, kudy se vrátit. To ale stejně nechceme - mapu města necháváme v kapse a vyrážíme dál. Uličky jsou tak úzké, že není ani vidět slunce, takže se ani nedá poznat světová strana. Staré město není ale nijak rozlehlé, takže po pár desítkách minut vycházíme ze spleti uliček na jeho okraj a tam už je snadné se zorientovat.
Na střeše hotelu si dáváme hašiš z Marrakeche, pochopitelně jenom proto, abychom zase o něco lépe porozuměli místním. A pak se jdeme znovu projít po městě, tentokrát směrem ke královskému paláci.
V hotelu pak potkáváme našeho spoluobčana, který žije stylem půl roku práce a půl roku cestování - trošku závidíme. Večer znovu procházíme tímhle starobylým městem a posedáváme u bran a na prostranstvích stejně jako místní a popíjíme čerstvě mačkané džusíky a pochutnáváme si na grilovaném masíčku, čerstvě smažených bramborových lupínkách a orientálních dobrůtkách.
Hned ráno vyrážíme na nádraží a pak vlakem do hlavního města země, kterým je Rabat. Mají tady dobře řešenou železnici - trať ještě na periferii města vjede do tunelu pod zem a nečekaně se vyloupne až přímo na hlavním nádraží, které je pod zemí, takže trošku připomíná stanici metra, a odtud vlak pokračuje pod zemí dál - nikde žádné železniční přejezdy, mosty, žádný hluk od vlaků. Možná by nebylo špatné se občas inspirovat i od "rozvojové země". Přímo vedle nádraží jsou staré městské hradby a u nich alej pomerančovníků hustě posetých pomeranči. Najdeme si hotel zase v těsném sousedství mediny a vyrážíme do ulic. Staré město je jedno velké tržiště, kde je možné koupit vše od pomůcek na kouření hašiše, přes čerstvé džusy, všemožné pochutiny až po oblečení, elektroniku a nebo třeba půlku krávy, kterých visí několik před řeznictvím. Stoupáme vzhůru po mírném svahu směrem k pevnosti, která dominuje celému městu. Pevnost vypadá monumentálně a malebně taky díky palmám, které rostou v blízkosti kamenných zdí. Vstupujeme dovnitř a za hradbami procházíme spletí úzkých uliček, až dojdeme k hlavní obranné hradbě pevnosti přivrácené k Atlantickému oceánu. Scházíme dolů k pobřeží a na pláž a pak procházíme podél pobřeží ke skalám ošlehaným mořským příbojem. Na vlnách se prohánějí surfaři. Břeh tady tvoří plochá skála, která se zvedá z moře a je několik metrů nad jeho hladinou a jak do ní příbojové vlny narážejí, rozstříknou se do veliké výšky a všechno v okolí pokryje jemná rosa. Po uklidnění příbojové vlny voda zase z jezírek vytvořených v plochém povrchu skály stéká zpět do moře. A za pár sekund se gejzír opakuje. Pokračujeme až k majáku, který byl vidět už z pevnosti. U majáku je skála více roztrhaná a tvoří jakýsi kráter, ve kterém se neustále mele voda příbojem. Při pohledu shora to celé vypadá jako obrovský hrnec s vařící se polívkou.
Zajímavě pro středoevropana a pro nás Čechy obzvláště působí atmosféra pouličních osvěžoven, zatímco u nás se tímto označením nemyslí nic jiného než stánek s pivem, tak tady (a v arabském světě vůbec) jsou to stánky s čerstvě mačkanými džusy, s ovocem a zmrzlinou. Okolo nich stojí lidi (stejně jako u nás u stánků na levnou krásu) a vychutnávají svoje životabudiče.
A ráno opouštíme hlavní město směrem k naší poslední zastávce v zemi, kterou je nejlidnatější marocké město Casablanca. Vlakem přijíždíme na hlavní nádraží, které už známe a odtud jedeme k hotelu. A pak na průzkum města. Nejdříve nacházíme prapodivnou moderní betonovou křesťanskou katedrálu, která z venku vypadá trochu jako z knihy Ocelové město a zevnitř jako prázdné skladiště. Prý je to největší křesťanský kostel v Africe. Z věží katedrály je krásný výhled na staré město, kterému dominuje obrovský minaret mešity krále Hassana II., který je nejvyšší na světě, má přes 200m, což je výška Žižkovského vysílače. Mešita je mimo to prý 3. největší na světě v závěsu za mešitami v nejsvětějších islámských městech Mecca a Medina v Saudské Arábii. Vejde se do ní přes 100.000 věřících. Vyrážíme směrem k mešitě a je opravdu obrovská. Vrata, která se zdají z dálky velká jako normální dveře, jsou ve skutečnosti vysoká jako čtyřpatrový dům. Střecha, která zastřešuje modlitebnu je ve výšce cca 20.poschodí. Okolo mešity je nádvoří s prvky maurské islámské architektury s monumentálními oblouky a sloupovími. Dovnitř nás pochopitelně jako nemuslimy nepustí. Mešita stojí přímo na břehu Atlantického oceánu, plní tedy i funkci majáku (asi kilometr jižně je skutečný maják, ale proti minaretu je to úplný drobek).
Jdeme do starého města, které je spletí úzkých křivolakých uliček plných lidí a zboží vystaveného před krámky. Zapadnem do jedné z "restaurací" s mořskými dobrůtkami na grilu a objednáváme si pestrou směs smažených a grilovaných ryb. Bereme si jídlo na střechu podniku, kde je volněji než v přízemním ruchu. Hned jak na střechu vylezem, nenápadně se k nám blíží ze všech stran hladové kočky. Nejsou protivné, jen tiše u stolku čekají, co na ně zbyde.
Pokračujeme v hemžení po medině až nás osloví mile vyhlížející chlapík, jestli nás může pozvat na čaj. Souhlasíme a vydáváme se za ním o pár ulic dál. Usedáme ve stínu čajovny a vychutnáváme silný mátový čaj a povídáme. Přímo naproti čajovně je jakýsi podnik, který nás zaujme tím, že do něj stále vchází lidi s pytli a zakrytými tácy a pak, po chvilce zevlování před podnikem, zase odcházejí i s nákladem. Náš nový známý pochopí naši zvědavost a bere nás dovnitř - je to pekárna. Ale ne taková, na jaké jsme zvyklí doma, ale funguje podobně jako komerční prádelny - co si přinesete, tak vám upečou. Lidi přinášejí těsto a odcházejí s chlebem. Máme štěstí, když jsme uvnitř, přichází zákazník s pytlem arašídů k upražení a nabízí nám kornout čerstvě upražených oříšků na ochutnávku. To už se ale pomalu schyluje k večeru, tak si jdeme odpočinout před náročnou nocí, protože dneska je poslední den v roce.
Po setmění vyrážíme opět k pobřeží oceánu, mešita krále Hassana II. je nádherně osvětlená a září mnohem jasněji než sousední maják. Máme s sebou výborné marocké víno, abychom aspoň symbolicky nemuslimsky oslavili začátek nového roku, je nám totiž jasné, že pro Araby dnešní půlnoc nic neznamená, protože jejich nový rok se řídí lunárním kalendářem. Procházíme se po nábřeží oceánu, který v noci hučí nějak víc a sotva potkáváme živáčky. Čím víc se blíží půlnoc, tím méně lidí je venku, muslimové se na Silvestra chovají jako každý jiný všední den a noc v roce. Tak se pokocháme pohledem na noční oceán, který je jako korálky ozdoben obrovskými nákladními loděmi, a v první hodině nového roku odcházíme na hotel. A ráno už nás čeká jen cesta na letiště a návrat zpátky do Střední Evropy...
| Homepage / Fotogalerie / 2007 / Maroko |
MAROKO (12/2007-01/2008)Tam a sem Atlasem
|
  |
Den 01
Z letiště v Casablance, kam přilétáme, jedeme vlakem do města. Trať vede nejdřív opuštěnou pouštní krajinou, ve které se objevují nejprve osamělé plechové jednoduché chýše příměstského chudinského slumu. S pokračující cestou jich jsou čím dál větší skupinky až se mění v obrovské gheto. A pak najednou začíná samotné město. Hlavní nádraží největšího města v zemi (Casablanca má kolem 4 mil. obyvatel) nevypadá vůbec jako hlavní nádraží, ale spíš jako zastávka motoráčku v Bakově nad Jizerou, akorát tady není hospoda. Jak je našim zvykem, město, odkud budeme zemi i opouštět, si necháme na konec naší cesty a rovnou odsud odjíždíme pryč. Po chvíli nám jede vlak směr Marrakech. Je narvaný, mačkáme se na chodbičce s místníma lidma a jejich zavazadly, většinou s obrovskými pytli s bůhvíčím. Vlak se loudá zvlněnou vyprahlou zemí sytě červené barvy a po několika hodinách je tu konečně Marrakech. Celý vlak vystupuje. Nádraží (ne větší než v Casablance) se stává na chvíli rušným místem, které se po pár minutách, když se lidi rozprchnou, opět propadne do ticha.
Bereme taxi. Mimochodem mají tady dva druhy taxíků: mimo normálních taxi, jako u nás, ale mnohem menších aut, jsou tady ještě tzv. grand-taxi, které fungují trošku jako veřejná doprava. Když jsme mávli na auto a zastavil u nás mercedes tzv. piano - téměř veterán, plný lidí, trošku jsme byli překvapeni. Hlásíme, že jedem do centra, řidič kývá, ať si přisednem. Podařilo se nám nacpat dovnitř i s bekpekem – ostatní spolucestující se bez řečí zmáčkli. Co chvíli auto zastavuje, kde si kdo řekne, a taky nabírá cestou další lidi, kteří chtějí stejným směrem.
Hotel vybíráme v úplném srdci mediny (medina = starobylé opevněné centrum města) u hlavního náměstí. Ubytováváme se a jdem se najíst do hotelové haly. Večeře je formou bufetu (termín švédský stůl tady v zemi na pokraji Sahary není úplně příhodný), na pultu je seřazena řada nádob z pálené hlíny (tzv. taži) s vařeným masem, zeleninou ve spoustě kořeněných variacích.
Ze střechy hotelu je parádní výhled na náměstí Djema el Fna, které teď večer je hlučícím a hemžícím se mraveništěm. A proto do něj taky hned vyrážíme. Kupujeme si čerstvě mačkané pomerančové džusy, pečené maso na klacku (nejobvyklejší je tu skopové) a dáváme si i nakládané šneky (Maroko bývalo francouzskou kolonií) a úžasné arabské cukrovinky.
Den 02
Vyrážíme na průzkum města. Během dne je náměstí Djema el Fna o poznání prázdnější než večer, ale i tak je tu živo – stojí tu spousta stánků s různým zbožím jako např. látky, hypersladké cukrovinky, malovaná keramika, železné lampy, kožené výrobky všeho druhu a spousta dalších. Většina místních lidi chodí v tradičním oblečení, kterým jednobarevný hábit od hlavy až ke kotníkům (podobným egyptské galabii) s velikou a opravdu špičatou kapucou (přiložit jim píšťalu k ústům, jako by legendárnímu Krysaři z oka vypadli). Opouštíme náměstí a zacházíme hlouběji do spleti úzkých uliček mediny a zjišťujeme, že celá Marrakech je vlastně jedno velké tržiště. Město má úžasnou atmosféru obchodníci jsou přátelští a nejsou tak neodbytní jako třeba v Egyptě. Všichni se pořád usmívají – že by pozitivní vliv THC?
Uličky města jsou úzké a křivolaké, každých pár metrů mění směr a rozdělují se, anebo aspoň odbočují do další uzounké uličky. Nikde v téhle spleti nenarazíme na auta, jen občas míjíme oslíky s nákladem na hřbetě, nebo s vozíkem. Po pár metrech už nevíme, kde přesně jsme a ze kterého směru jsme přišli - stejnou cestu zpátky už není šance najít. Tak pokračujeme dál. Přicházíme na malé náměstíčko, kde, kromě hromady jiných „užitečností“, je i něco jako prodejna domácích mazlíčků, ale místo u nás obvyklých rybiček tady mají například chameleony. Jedno mládě nám půjčí do ruky na pomazlení, tak po sobě necháme tvorečka lézt – je roztomilé, jak se chytá našich prstů klešťovitými tlapičkami a koulí přitom očima. Pokračujeme spletí ulic dál do hloubi starého města bohatého na typické maurské klenby a oblouky zdobené precizními kamenickými detaily, které vypadají jako krajky. Přicházíme k troskám dávného rozbořeného, ale celkem zachovalého paláce uprostřed města a pak už neodoláváme a zapadáme do krámečků a vybíráme tuaregské šátky – umění smlouvat nám je už dobře známé, takže ceny jsou příjemné. Obloukem se vracíme do srdce města – na náměstí Djema el Fna. Tady už opět hustota lidí stoupá a jsou tu už i „krotitelé“ hadů s píšťalami a bubínky, kteří svými pohyby uvádějí hady do tranzu a něčeho, co připomíná tanec.
Protože je pravý tropický den, jdeme se na chvíli za relaxem vyvalit na střešní hotelovou terasu, odkud je supr výhled na celé staré město, ale i na zasněžené vrcholky nejvyšších hřebenů pohoří Vysoký Atlas, který dělá městu úžasné panorama.
Odpoledne vyrážíme zase na průzkum, tentokrát směrem ke královskému paláci – Marrakech byla kdysi hlavním městem země. Pak dostáváme prima nápad - koupit si nějaké marocké víno - suchá polopouštní krajina se nám jeví jako úžasná vinařská oblast. No jo, jenomže jsme v arabské zemi, takže to není jen tak. Odchytáváme taxikáře (ti obvykle vědí všechno) a ten nám vysvětluje, že tady v okolí mediny žádná prodejna alkoholu není. Tak nasedáme a necháváme se svézt pár kilometrů do moderní čtvrtě města, tam je skutečně krámek s alkoholem (V Marrakechi která má přes milion obyvatel je prý takových jen pár), vystojíme si dlouhou frontu a koupíme dvě lahve vína, které nám prodavač pečlivě zabalí do černé neprůhledné tašky.
Cestou zpět vystupujeme u nádherné parkové zahrady, která má podobu palmového háje protkaného pěšinkami. Rostou tady i pomeranče a další citrusy. Hned v sousedství jsou mohutné hliněné městské hradby načervenalé barvy. Pokračujeme k nepřehlédnutelné dominantě města, kterou je mešita Koutoubia, jejíž mohutný minaret je vidět odevšad.
Mezitím se začíná stmívat a náměstí pod hotelem zase vře jako kotel fotbalových fanoušků (v kladném smyslu). Takže vyrážíme tam, kde se něco děje. Od pouličního prodejce kupujeme hašiš, který je pro spoustu lidí synonymem celého Maroka. Prohlížíme stánky, posloucháme živou hudbu, která tady hraje na mnoha místech. Vetchý stařec nám namíchává amulet se speciální směsí, která má z našeho života vyhnat neštěstí (směs se skládá asi z třiceti ingrediencí – pamatujem si písek ze Sahary, mořskou sůl, několik druhů koření, pár kapek jedu ze škorpiona … ale je tam toho mnohem víc). Ochutnáváme několik druhů pečeného masa a dalších dobrůtek. Na náměstí má například stánek i jeden dentista – teda člověk, který prodává lidské zuby! (Když se může prodávat onošené oblečení, proč by se nemohly prodávat použité zuby?). My ale zrovna žádné nepotřebujeme.
Dneska je štědrý večer, který slavíme na střeše hotelu s výhledem na ruch pod námi a hvězdy nad námi. Mimochodem marocké víno je výtečné.
Den 03
Ráno opouštíme hotel, zamíříme do autopůjčovny, kde si vybíráme vůz (mrňavá Kia Picanto) a vyrážíme směrem k horám na obzoru, tedy k pohoří Vysoký Atlas. Hned za městem jako bychom prošli časovou branou směrem do minulosti. Suverénně nejběžnějším dopravním prostředkem jsou tu oslíci. Osedláni svými pány a obtěžkání proutěnými koši se vším možným pobíhají po ulicích. Mimo vesnice zase na chudé půdě podél cest vodí svá stáda ovcí pasáci v dlouhých hábitech. Silnice se po pár desítkách kilometrů začíná zvedat do výšky a míjíme první z řady hlubokých rozlehlých údolí, která jsou hustě zarostlá palmami a kaktusy. Úbočí hor obklopujících údolí s rostoucí nadmořskou výškou přicházejí o svou vegetaci až přecházejí do skalnatých a posléze zasněžených vrcholů. Pohledy působí trošku dojmem fotomontáže – není obvyklé vidět pohromadě palmy a sníh.
Míjíme horské vesnice, jejichž domy jsou „uplácány“ z červené hlíny se slaměnými střechami a v semknutém shluku se krčí v prudkém svahu hory. Klikatými serpentinami projíždíme nad dalšími hlubokými údolími a stále stoupáme do vrchu – zasněžené vrcholy jsou čím dál blíž, údolí kolem silnice jsou čím dál hlubší, panoramata čím dál rozlehlejší, pohledy čím dál pohlednicovější. Vesnice ve vyšších polohách jsou usazeny už v téměř vyprahlé kamenité zemi, je nám záhadou, jak se tady můžou lidi a jejich stáda vůbec uživit. S pokračující cestou klesá teplota, už jsme opustili tropy a je třeba vytáhnout dlouhý rukáv. V jedné vesnici vidíme i fotbalové hřiště, které si místní vykutali do svahu hory o prudkosti černé sjezdovky. Co vykutali, nahrnuli po srázu dolu a vznikla jediná vodorovná plocha v celém pohoří. Pochopitelně o trávníku si tady můžou nechat jenom zdát, povrch hřiště je kamenitý jako všechno ostatní. Tady musí fauly opravdu bolet.
Když projíždíme kolem nejvyšších vrcholů pohoří Vysoký Atlas (nejvyšší hora Jebel Toubkal má 4167m.n.m.) mění se opět ráz krajiny a vegetace mizí úplně. Západní strana pohoří, která je orientována k Atlantickému oceánu jako návětrná strana je občas obdařena deštěm, zatímco východní část otočená k Sahaře je na tom o poznání hůř. Malebnou cestou lemovanou hlubokými údolími pomalu sjíždíme do nížiny. Tady vlastně začíná skutečná Afrika, pohoří Atlas totiž vzniklo srážkou evropské a africké pevninské desky a co je na západ od hor je geologicky ještě Evropa. Projíždíme přes vyschlá koryta řek, ve kterých je evidentně voda jenom velice vzácně. Živá příroda je už jen v blízkosti těchto koryt, všude jinde se rozprostírá nedozírná kamenná červeno-oranžová poušť. V krajině jsou „rozházeny“ veliké hliněné stavby - tzv. ksary, což jsou rodinné statky opevněné proti nájezdníkům z pouště.
Přijíždíme k jedné z vesnic, která se jmenuje Ait Benhaddou. Je to typická pouštní opevněná vesnice, neboli kasbah, usazená ve svahu kopce. Natáčelo se tu několik filmů, třeba Gladiátor. Vesnice je situována vedle širokého říčního koryta, ve kterém prý občas teče voda (teď zrovna moc ne) - řeku širokou 50 metrů překonáváme suchou nohou. Domy i opevnění vesnice jsou hliněné. Ve vesnici není elektrický proud, tekoucí voda, kanalizace a podobné zbytečnosti, ale lidi tam žijou. Jsme na území národa Berberů, kteří ještě relativně nedávno vedli v poušti coby nomádi kočovný způsob života. Jako průvodce se nám nabízí místní obyvatel a provádí nás uličkama, vlastně schodišti (vesnice je ve strmém svahu kopce), bere nás i do několika domů. Obytné místnosti a kuchyně vypadají spíš jako expozice z muzea prehistorie, než jako místnosti ve kterých bydlí lidi. Stoupáme kopcem čím dál výš až nad věže opevněných domů. Z vrchu je pestrý výhled po okolí: zatímco podél „řeky“ je úzký pruh malých zemědělských políček, dále od ní je nedozírná hornatá vyprahlá poušť a na obzoru nad tím vším se tyčí zasněžené vrcholky Atlasu.
Opouštíme vesnici a pokračujeme směrem na sever podél hor a cestou míjíme řadu palmerií – farem na palmy. Uprostřed každé z nich je opevněný hliněný dům (ksar) a kolem větší či menší shluk palem. Palmy se tady pěstují do velikosti vzrostlých stromů a pak se nákladními auty dopravují do měst za horama jako je Marrakech, Rabat, nebo Casablanca, aby tam zdobily náměstí a paláce. Silnice se klikatí pouští, projíždíme krajinou, kde se možná natáčelo přistání člověka na Měsíci (jestli to byl skutečně podvod), jindy zase projedeme palmovým lesem poblíž řek. Náš levý obzor je stále vysoko nad hlavou pokryt sněhovou čepicí a pravý končí nekonečným největším pískovištěm na světě. Projíždíme městem Ourzazate, ve které je dobře zachovaná hliněná pevnost, u které si dáváme oběd – jak jinak – Taži.
Pomalu padá noc, tak nastal čas někde zaparkovat, ale jsme v lokalitě, kde vesničky prorůstají jedna v druhou a není tu žádný palmový háj, kde by se dalo založit tábořiště a taky žádný hotel. Vybíráme si místo za jednou zídkou, která vypadá, že odděluje veřejný prostor u silnice od klidného opuštěného místa. Není tomu tak, jsme na soukromém pozemku patřící k nějakému domu, ale nikdo na nás nevyběh, tak vypínáme motor, sklopíme sedačky, ověsíme okýnka oblečením, ať na nás není moc vidět. A dobrou …
Den 04
Noc byla v klidu, akorát párkrát nás probudily nějaké zvuky. Když jsme rozlepili oči, zjišťujeme, že někdo obchází auto a pokouší se dívat dovnitř. Asi domácí (taky bysme asi byli zvědaví, kdo nám to parkuje na zahradě). Pak odcházejí, tak spíme dál. Brzo ráno vstáváme. Vlastně nevstáváme, jen zvednem opěrky, nastartujem a jedem dál. Po chvíli sjíždíme z hlavní silnice a úzkou serpentinou vjíždíme blíže k horám, projedeme koryty několika vyschlých řek, až dojíždíme do vesničky Todra.
V domečku, který funguje jako příležitostná ubytovna si dáváme čaj, protože je docela chladno, místo je totiž obklopeno vysokými skalami, a vydáváme se na trekking. Zamíříme nejdřív do blízké vesnice – je to shluk několika budov v barvě narůžovělých okolních skal. Procházíme skrz ves a míjí nás náklaďák vezoucí na korbě krávy. Když se mimicky ptáme malého chlapce na cestu na protější kopec, kam chceme vyrazit, kývá hlavou a vede nás do údolí k řece, kde teče dokonce voda! Přecházíme přes kmen položený napříč na druhý břeh. Nedaleko je další vesnice, celkem odlišná od první, tady jsou domy hliněné, už tu není ani stopa po silnici, nedá se sem autem ani dojet, nemají tady ani elektřinu a přitom tady zase úplně normálně žijou lidi.
Pokračujeme na vrchol kopce nad vesnicí, země je kamenná jak skála, bez vegetace, jen sem tam mezi kameny se krčí malý oschlý trs traviny. Na čem tady ty kozy a ovce vlastně přežívají? Zatímco ve stínu v údolí se ještě zvedá pára z říčky, tady nahoře už pálí slunce, takže sundáváme vrstvy oděvů. Shora je parádní výhled do uzavřeného prostoru obklopeného holými horami. Po svazích se vinou koryta řek bez vody a na jejich úpatí se jako rozházené dětské kostičky "povalují" domky místních lidí. Podél říčky tekoucí v údolí se táhne pruh zeleně rozkrájené na úzká políčka. Tenhle pruh jedním směrem mizí někde za zatáčkou řeky a na druhé straně končí u 300m vysoké svislé skalní stěny, ve kterém se dá tušit průrva. Pokračujeme přes vrchol a jinou cestou se vracíme zpátky do údolí. Po krátkém bloudění v palmovém háji nacházíme palmu padlou přes řeku a přecházíme po ní na druhý břeh a podél vody jdeme směrem k průrvě ve skále. Za zatáčkou skály se najednou před náma otevírá škvíra široká sotva 10m, která vypadá jako 300 metrů hluboký zásek sekyrou do skalního masivu (pro představu: je to jako výška Eifelovky). Průrva se jmenuje Todra Gorge neboli Soutěska Todra. V jednom místě dokonce skála tvoří převis, pod kterým je postavený celý opevněný dům.
Vracíme se k autu a pokračujeme v jízdě podél pohoří, projíždíme fotogenickými sceneriemi s údolími porostlými palmeriemi a narůžovělými skalami nad nimi.
Postupně se krajina stává plošší, jak se vzdalujeme od Atlasu. I civilizace začíná být řidší – vzdálenosti mezi vesnicemi jsou mnoho desítek kilometrů a silnice je rovná jako dráha střely až k obzoru.
Najednou vidíme na ulici stopaře, mává rukou a vypadá, že fakt potřebuje svézt (jsme spoustu kilometrů od nejbližší vesnice). Tak zastavujeme. Ukazuje se, že jede na stejné místo jako my, tak ho využijeme i jako navigátora. Je zvláštní pocit mít v cizí zemi, v kraji kde je civilizace hodně jiná, neznámého člověka (vzhledem napůl černocha a napůl Araba) v autě za zády uprostřed pouště. Jasně, že nás napadlo, že nás tady oba řízne a bude to… Nicméně tváří se přátelsky a dokonce nás upozorňuje i na zajímavosti cestou. Zavádí nás třeba i na trh, který se koná v jednom městečku cestou a který bysme jinak určitě minuli. Mezi přízemními domky s hrubou omítkou tu posedávají prodejci (jsou tady sami černoši – inu už jsme opravdu v Africe) a prodávají různé drobnosti, ale i různobarevné koření a koberce a čaje a spoustu dalšího. Kupujeme voňavou směs koření a bylinkový čaj.
Pokračujeme s naším průvodcem dál do pouště, Atlas už zmizel z obzoru úplně, projíždíme vyprahlou kamennou krajinou, která se jen v nejbližším okolí řek (které jsou ale v téhle roční době bez vody) mírně zazelená skupinkou palem.
Přijíždíme do prašného města Erfoud a náš průvodce nás bere do kamenické dílny. Kameníci se tady specializují na opracování kamene s pozůstatky schránek prehistorických živočichů. Těžko se tomu věří, ale Sahara byla kdysi oceánem. Na jeho dně se proháněli trilobiti a další potvory, které pak zkameněly. Mořské dno se vyzdvihlo pohybem kontinentů, většina vegetace zmizela a vznikla tady největší poušť na světě. A teď tady kameníci nacházejí balvany s otisky pravěkých živočichů a vyrábějí z nich třeba desky stolů zdobené prvohorními členovci. Kupujem pár drobných talismanů s členovci ve tvaru ulity a opouštíme město směrem ven z civilizace. Nejbližší město tímhle směrem je daleko odsud až hluboko v poušti v Alžírsku.
Pod koly nám postupně mizí zbytky asfaltových silnic a po pár kilometrech i jakékoli náznaky cesty. Průvodce nás naviguje přímo do pouště, jedeme teď po obrovské nedozírné kamenné pláni jakoby posypané drobným štěrkem, ve které není ani stopa po lidské činnosti. Po asi hodině jízdy, když dávno daleko za námi zmizel obrys města, se před námi začínají na obzoru zvedat zlatavé Saharské duny.
Přijíždíme k vesnici Merzouga, která se skládá z několika chýší a vjíždíme do opevněného ksaru. Přijímáme drobné pohoštění a najímáme si průvodce na cestu do pouště Erg Chebi (jak se říká téhle marocké části Sahary), máme totiž v úmyslu strávit v ní noc.
Našim průvodcem, kterého jsme si do pouště najali, je Tuareg sudánského původu jménem Gumani. Osedlá nám velbloudy, pomáhá nám sbalit vše potřebné (v poušti není ani jeden McDonald :) a vyrážíme. Tempo velbloudí chůze není zrovna ďábelské, ale po hodině houpání na jeho hřbetě už máme osadu úplně mimo dohled a kráčíme mezi dunami. Po další asi hodině na nás padne noc a kráčíme dál - stále hloubš a hloubš. Díky jasným hvězdám je celkem dobře vidět, ale dost se ochladilo. Náš průvodce neumí ani slovo anglicky, takže naše komunikace probíhá spíš než v rovině verbální pomocí gestikulace a mimiky.
Konečně naše karavana přikráčí pod vysokou dunu jednu z nejvyšších v okolí a v jejím úpatí vidíme postavený tradiční nomádský stan pletený z těžké tkaniny. Naházíme do něj svoje sacky-packy a průvodce nám vaří čaj a jde zabezpečit dopravní prostředky – to se dělá tak, že se provaz, který má ležící velbloud uvázaný kolem krku, smyčkou zachytí za jeho přední nohu – zvíře tak nemůže vstát.
Pak nám Gumani dělá na ohni večeři – tradiční marocké taži. Odněkud přichází další chlapík, který v poušti bydlí i s rodinou, popadne bonga, Gumani bere z velblouda kytaru. (Ptali jsme se sami sebe, proč nakládá nástroj, když má jen 3 struny – a teď vidíme, že jsou tam dvě struny zbytečně navíc.) Odpalujeme džointa, co nám ještě zbyl z Marrakeche, a oni hrajou. Muzika je to pravá africká, zpěv doprovázejí výskáním a výkřiky v rytmu bubnů, kytara jen vybrnkává téměř monotónní frázovitou melodii. Úžasný koncert v úžasné hašišové atmosféře.
Mezitím vyšel měsíc a osvítil panorama okolních dun na pískovišti dost velkém i pro obra Atlase, který podle legendy drží vlastníma rukama nebe nad zemí. Je jasno jako za zataženého bílého dne. Měsíc má velikou auru, která dokonce zastírá záři okolních hvězd.
A pak už jdeme spát do stanu, jaký využívaly při svých dávných cestách karavany.
Den 05
Ráno, když se probouzíme, je už světlo, ale slunce ještě nevyšlo nad obzor. Vybíháme na nejvyšší dunu v okolí – i když to vypadá jako lehký úkol, trvá skoro půl hodiny, než se na ni vydrápem (chůze do prudkého kopce v písku není z nejsnadnějších). Když dorazíme na vrchol, slunce právě začíná olizovat protější písečné duny a všechno kolem se zbarvuje do oranžova. Po svahu, na kterém stojíme pomalu směrem do údolí postupuje ostrá linie mezi stínem a světlem. Pod ní má vše šedivý nádech a nad ní svět září a těší se na nový den. Okolní poušť má díky dlouhým plochým stínům nádherně plastický vzhled a každý vršek svítí oranžovou barvou nad okolními zastíněnými údolími. A náš stan se zaparkovanými velbloudy vypadá odsud z výšky jako kulisy z blešího cirkusu. Když jsme dost vykochaní jdeme zpátky k tábořišti. Z duny sbíháme jako malé děti a padáme a v kotrmelcích se kutálíme dolů a vstáváme a zase utíkáme a zase se kutálíme…
Po návratu do našeho jednostanového tábořiště a po snídani se připravujeme na odjezd. Odjistíme velbloudy, kteří jak se ukazuje se tady ani moc nenudili a jako správní přežvýkavci celou noc přežvýkávali, co včera snědli (a přes noc to proměnili v úhlednou hromádku bobků za svými zády).
Velbloudi okamžitě po naložení bagáže a nastoupení vstávají a vydávají se na zpáteční několikahodinovou pouť.
Po návratu do ksaru přestupujeme do auta. Dalším úkolem je dostat se z pouště do civilizace, což je podobné, jako když někoho hodíte doprostřed oceánu a řeknete mu, ať plave ke břehu – polovinu obzoru tvoří hory z písku a druhou kamenitá pláň až na obzor. A v ní chaotické stopy, podle kterých se rozhodně nedá nikam dojet… Naštěstí jeden z místních potřebuje do města, tak ho berem s sebou. Duny za našimi zády se pomalu zmenšují, až mizí za obzorem, kolem nás se na všechny strany rozprostírá nekonečná kamenitá placka a až za hodnou dobu se před námi začínají objevovat náznaky prašné cesty a chvíli na to i další známky civilizace. A pak už vjíždíme do městečka Rissani, kde nás opouští náš doprovod a protože se tady právě dnes koná veliký trh, jdeme městečko trošku prozkoumat. Nejdřív vcházíme do ohrazeného dvora plného ovcí, přivázaných za nohu k dlouhým provazům. Všude se hlasitě vyvolává cena a gestikulovaně se smlouvá. Hned vedle je dobytčí trh. Krávy jsou tu o hlavu menší než naše stračeny. A vedle jsou oslíci - jedno marocké přísloví říká, že muž bez osla je osel (česky by se dalo přeložit jako: "Člověk bez auta je out"). Veliká kamenitá pláň je plná oslů i malinkých osličátek čekajících na své kupce, jako auta na parkovišti čekají na návrat páníčka z hypermarketu. A vedle je zase veliký trh s ovocem a zeleninou. Převládá tu praktický zvyk „nákup“ nosit na hlavě, než se s ním tahat v rukou. Muži jsou většinou oblečeni do dlouhých galabií s turbanem nebo špičatou kapucí na hlavě, ženy jsou zahalené, Zboží je bez jakéhokoli ladu ve vrstvách na zemi - žádné igelitové pytlíky a nákupní košíky.
Odtud zamíříme do jedné z uliček a kupujeme si bonga - po dlouhém a zábavném smlouvání dosahujeme příjemné ceny, ale hned po uzavření odchodu si uvědomíme, že si s nima ještě užijem, až vrátíme auto - váží pěkných pár kilo a do batohu se fakt nevejdou... No ale přece je nebudem kupovat někde s suvenýrovém šopu na letišti.
Ještě procházíme ulicemi a nakouknem i do pár prodejen koberců. Ze začátku si prohlížíme zboží opravdu nezávazně, ale pak si zas řeknem, že by byla škoda si koberec nekoupit přímo v místě výroby a že bysme si ho nakonec stejně koupili někde v Casablance za několikanásobek ceny.
Pak už opouštíme město směrem k horám. Nejdřív projíždíme pouštní krajinou, až přijíždíme k řece Ziz, která si v okolní krajině vyřízla koryto. A podobně jako Nil je životodárným prvkem v egyptské poušti, řeka Ziz plní stejnou funkci tady. Kolem řeky v šířce 100-200 metrů je země hustě zarostlá palmovým lesem, nebo poseta políčky drobných rolníků a dál je jen kamenitá poušť. Zajímavé je, že řeka Ziz, stejně jako všechny ostatní místní řeky, se nikam nevlévá. Pramení v pohoří Atlas a teče směrem na jihovýchod, tedy do vnitrozemí Afriky, postupně se zmenšuje, až se po 300km ztrácí v poušti. Jak se blížíme k Atlasu, země kolem nás se začíná zvedat a obklopují nás čím dál vyšší hory. Jejich úpatí jsou poseta obydlenými hliněnými vesničkami bez elektřiny a dalších zbytností. Silnice se klikatí podél řeky, takže často neodoláme a zastavujeme na kochačku.
Přijíždíme do města Azrou ve Středním Atlasu, ubytováváme se nedaleko hlavní mešity a zjišťujeme, že jediná prodejna alkoholu ve městě je hned za našim hotelem (v sousedním domě v garáži), což chápeme jako znamení, tak bez váhání nakupujem výborné marocké víno.
Den 06
Procházka po městě a k obědu chutné taži ze skopového masa, zeleniny a brambor, připravované na grilu ve specifických keramických nádobách, a pak už jedeme na průzkum okolních starých cedrových lesů. Zastavíme na odpočívadle u silnice a procházíme se po lese. Najednou přicházíme k paloučku, kde se to hemží opicemi. Jsou jich tu celé rodiny a jak nás zmerčí, vytuší, že jim určitě chceme dát nějakou dobrůtku. Upalujem k nedalekému stánku u odpočívadla a kupujem oříšky. Opice se nejdřív ostýchají a bojí se přijít až na dosah, ale házíme jim neloupané buráky čím dál blíž, až nakonec rozpaky padnou a opice si berou pamlsek přímo z ruky. Pokračujeme v krasojízdě a otvírají se před námi panoramata hor se zasněženými vrcholky. Dokonce nacházíme i lyžařské centrum (Cože, někdo jezdí lyžovat do Afriky?), ale zeje prázdnotou. Hlídač krčí rameny, že letos je sníh na vrcholcích všude kolem, jenom na sjezdovce zatím ne. Na kamenitých pláních se všude pasou ovce, je obdivuhodné, jak málo těmhle zvířatům stačí k přežití. Občas to vypadá, že se krmí spíš kamením, kterého je tady víc, než suchých travin. Přes pláně procházejí osamělí oslíci s nákladem na zádech. Zdá se, že jsou vycvičení jako kurýrní služba, takže nepotřebujou ani lidského průvodce.
V podvečer navštěvujeme arabského lazebníka, což je okamžik, na který se z celé cesty nejvíc těší pánské strniště.
Den 07
Opouštíme Azrou a s ním i pohoří Atlas a jsme zpět v civilizovanější části země severně od Atlasu. Projíždíme rozsáhlými piniovými lesy a pak se už hustota zalidnění zvětšuje a přijíždíme od města Fes. Vracíme auto, bereme minitaxi a vyrážíme do opevněného centra starého města - do mediny. Fes je jedním z marockých královských měst, což je vidět nejen na honosnosti starého královského paláce. Kousek za monumentálními hradbami v sousedství vnitřní městské brány berem hotel a jdem na průzkum města. Nejprve se necháváme vést "hlavní třídou" starého města, která je tak úzká, že když proti vám jde oslík s nákladem, tak se musíte přitisknout ke zdi, aby prošel. Auto by se sem nevešlo. Cesta je lemovaná spoustou krámků s koženými výrobky všeho druhu, hadrárnami, krámky s všelijakým jídlem a sladkostmi, hudebními nástroji a prostě vším možným. Až přicházíme k slavné barvírně a sušírně kůží, tzv. tanerii. Vylezeme na střechu sousedního domu, odkud je výhled do uzavřeného nádvoří, které je celé pokryto nádržemi s různými barvami a mezi nimi jako včelky mezi plástvemi procházejí lidi a kůže namáčejí do nádrží a míchají a vyndávají a suší po okolních střechách. Nádrží je tady určitě přes stovku. Chvíli pozorujeme ruch v barvírně a pak už nemůžem vydržet ten smrad z vydělaných kůží a barviv a odcházíme zpátky do křivolakých uliček. Jestli jsme psali, že v Marrakechi je obtížné nezabloudit, tak ve Fesu je to nemožné. Napadne nás, že zkusíme jít zpátky k hotelu jinou cestou, ať poznáme město i mimo hlavní tepnu. Ujdeme asi sto metrů a už máme za sebou několik odboček doprava i doleva, několik průchodů pod domy, několik návratů ze slepých uliček, takže nemáme páru, kde jsme. Dokonce už se nedá ani odhadnout, kudy se vrátit. To ale stejně nechceme - mapu města necháváme v kapse a vyrážíme dál. Uličky jsou tak úzké, že není ani vidět slunce, takže se ani nedá poznat světová strana. Staré město není ale nijak rozlehlé, takže po pár desítkách minut vycházíme ze spleti uliček na jeho okraj a tam už je snadné se zorientovat.
Na střeše hotelu si dáváme hašiš z Marrakeche, pochopitelně jenom proto, abychom zase o něco lépe porozuměli místním. A pak se jdeme znovu projít po městě, tentokrát směrem ke královskému paláci.
V hotelu pak potkáváme našeho spoluobčana, který žije stylem půl roku práce a půl roku cestování - trošku závidíme. Večer znovu procházíme tímhle starobylým městem a posedáváme u bran a na prostranstvích stejně jako místní a popíjíme čerstvě mačkané džusíky a pochutnáváme si na grilovaném masíčku, čerstvě smažených bramborových lupínkách a orientálních dobrůtkách.
Den 08
Hned ráno vyrážíme na nádraží a pak vlakem do hlavního města země, kterým je Rabat. Mají tady dobře řešenou železnici - trať ještě na periferii města vjede do tunelu pod zem a nečekaně se vyloupne až přímo na hlavním nádraží, které je pod zemí, takže trošku připomíná stanici metra, a odtud vlak pokračuje pod zemí dál - nikde žádné železniční přejezdy, mosty, žádný hluk od vlaků. Možná by nebylo špatné se občas inspirovat i od "rozvojové země". Přímo vedle nádraží jsou staré městské hradby a u nich alej pomerančovníků hustě posetých pomeranči. Najdeme si hotel zase v těsném sousedství mediny a vyrážíme do ulic. Staré město je jedno velké tržiště, kde je možné koupit vše od pomůcek na kouření hašiše, přes čerstvé džusy, všemožné pochutiny až po oblečení, elektroniku a nebo třeba půlku krávy, kterých visí několik před řeznictvím. Stoupáme vzhůru po mírném svahu směrem k pevnosti, která dominuje celému městu. Pevnost vypadá monumentálně a malebně taky díky palmám, které rostou v blízkosti kamenných zdí. Vstupujeme dovnitř a za hradbami procházíme spletí úzkých uliček, až dojdeme k hlavní obranné hradbě pevnosti přivrácené k Atlantickému oceánu. Scházíme dolů k pobřeží a na pláž a pak procházíme podél pobřeží ke skalám ošlehaným mořským příbojem. Na vlnách se prohánějí surfaři. Břeh tady tvoří plochá skála, která se zvedá z moře a je několik metrů nad jeho hladinou a jak do ní příbojové vlny narážejí, rozstříknou se do veliké výšky a všechno v okolí pokryje jemná rosa. Po uklidnění příbojové vlny voda zase z jezírek vytvořených v plochém povrchu skály stéká zpět do moře. A za pár sekund se gejzír opakuje. Pokračujeme až k majáku, který byl vidět už z pevnosti. U majáku je skála více roztrhaná a tvoří jakýsi kráter, ve kterém se neustále mele voda příbojem. Při pohledu shora to celé vypadá jako obrovský hrnec s vařící se polívkou. Zajímavě pro středoevropana a pro nás Čechy obzvláště působí atmosféra pouličních osvěžoven, zatímco u nás se tímto označením nemyslí nic jiného než stánek s pivem, tak tady (a v arabském světě vůbec) jsou to stánky s čerstvě mačkanými džusy, s ovocem a zmrzlinou. Okolo nich stojí lidi (stejně jako u nás u stánků na levnou krásu) a vychutnávají svoje životabudiče.
Den 09
A ráno opouštíme hlavní město směrem k naší poslední zastávce v zemi, kterou je nejlidnatější marocké město Casablanca. Vlakem přijíždíme na hlavní nádraží, které už známe a odtud jedeme k hotelu. A pak na průzkum města. Nejdříve nacházíme prapodivnou moderní betonovou křesťanskou katedrálu, která z venku vypadá trochu jako z knihy Ocelové město a zevnitř jako prázdné skladiště. Prý je to největší křesťanský kostel v Africe. Z věží katedrály je krásný výhled na staré město, kterému dominuje obrovský minaret mešity krále Hassana II., který je nejvyšší na světě, má přes 200m, což je výška Žižkovského vysílače. Mešita je mimo to prý 3. největší na světě v závěsu za mešitami v nejsvětějších islámských městech Mecca a Medina v Saudské Arábii. Vejde se do ní přes 100.000 věřících. Vyrážíme směrem k mešitě a je opravdu obrovská. Vrata, která se zdají z dálky velká jako normální dveře, jsou ve skutečnosti vysoká jako čtyřpatrový dům. Střecha, která zastřešuje modlitebnu je ve výšce cca 20.poschodí. Okolo mešity je nádvoří s prvky maurské islámské architektury s monumentálními oblouky a sloupovími. Dovnitř nás pochopitelně jako nemuslimy nepustí. Mešita stojí přímo na břehu Atlantického oceánu, plní tedy i funkci majáku (asi kilometr jižně je skutečný maják, ale proti minaretu je to úplný drobek). Jdeme do starého města, které je spletí úzkých křivolakých uliček plných lidí a zboží vystaveného před krámky. Zapadnem do jedné z "restaurací" s mořskými dobrůtkami na grilu a objednáváme si pestrou směs smažených a grilovaných ryb. Bereme si jídlo na střechu podniku, kde je volněji než v přízemním ruchu. Hned jak na střechu vylezem, nenápadně se k nám blíží ze všech stran hladové kočky. Nejsou protivné, jen tiše u stolku čekají, co na ně zbyde.
Pokračujeme v hemžení po medině až nás osloví mile vyhlížející chlapík, jestli nás může pozvat na čaj. Souhlasíme a vydáváme se za ním o pár ulic dál. Usedáme ve stínu čajovny a vychutnáváme silný mátový čaj a povídáme. Přímo naproti čajovně je jakýsi podnik, který nás zaujme tím, že do něj stále vchází lidi s pytli a zakrytými tácy a pak, po chvilce zevlování před podnikem, zase odcházejí i s nákladem. Náš nový známý pochopí naši zvědavost a bere nás dovnitř - je to pekárna. Ale ne taková, na jaké jsme zvyklí doma, ale funguje podobně jako komerční prádelny - co si přinesete, tak vám upečou. Lidi přinášejí těsto a odcházejí s chlebem. Máme štěstí, když jsme uvnitř, přichází zákazník s pytlem arašídů k upražení a nabízí nám kornout čerstvě upražených oříšků na ochutnávku. To už se ale pomalu schyluje k večeru, tak si jdeme odpočinout před náročnou nocí, protože dneska je poslední den v roce.
Po setmění vyrážíme opět k pobřeží oceánu, mešita krále Hassana II. je nádherně osvětlená a září mnohem jasněji než sousední maják. Máme s sebou výborné marocké víno, abychom aspoň symbolicky nemuslimsky oslavili začátek nového roku, je nám totiž jasné, že pro Araby dnešní půlnoc nic neznamená, protože jejich nový rok se řídí lunárním kalendářem. Procházíme se po nábřeží oceánu, který v noci hučí nějak víc a sotva potkáváme živáčky. Čím víc se blíží půlnoc, tím méně lidí je venku, muslimové se na Silvestra chovají jako každý jiný všední den a noc v roce. Tak se pokocháme pohledem na noční oceán, který je jako korálky ozdoben obrovskými nákladními loděmi, a v první hodině nového roku odcházíme na hotel. A ráno už nás čeká jen cesta na letiště a návrat zpátky do Střední Evropy...
M&M
Zážitky z cest
Fotogalerie CestopisyInfo na cesty
Kam, kdy, proč Low-cost letenky Slovníček Statistika Tématické mapy světa OdkazyZajímavosti
Nejkrásnější místa světa Největší na světě 7 divů světa Kalendáře Katastrofy Pohyb kontinentů Svět v číslechSoukromá sekce
Adopce na dálku Adopce zvířeteVšudeDobře.cz | © 2004-2024