Nočním autobusem vyrážíme z Florence do Frankfurtu, pak vlakem z jeho centra na letiště, odbavení a cca 11-ti hodinový let přes Atlantik. Vše jen s minimálními přestávkami na „přestup“.
Kolikrát jsme si říkali, že je rozumnější dát si nějakou časovou rezervu mezi příjezdem na letiště a odletem. Bez rezervy stačí malá porucha autobusu a z výletu zbude jen výhled na odlétající éroplán. Ono to ale nakonec vždycky dopadne stejně (protože jinak by to stálo o den dovolený navíc atd.) a nám nezbývá než doufat, že vše pojede tak, jak má.
A vůbec je těžko pochopitelné, proč letenka z Frankfurtu nebo třeba z Vídně stojí o polovinu míň než z Prahy… Takže, když člověk chce cestovat trochu ekonomicky, tak musí prostě lítat odjinud.
Salvador da Bahia - hned na letišti pocítíme vůni exotiky, když v hale zní živě tradiční Salvadorská samba v provedení kapelky oděné v tradičních krojích (to jsme tedy ještě netušili, že existuje spousta druhů samby, že je jiná v Salvadoru a jiná např. v Riu). Ženy v krojích nás zdobí barevnými stužkami s uvítáním v Salvadoru a po krátkém bloudění okolo letištní haly nacházíme autobusovou zastávku a vyrážíme do centra.
Salvador da Bahia je hlavním městem státu Bahia. Brazílie je totiž federace složena z velkého počtu (z dvacetišesti) poměrně velkých států, které se od sebe hodně liší (V této souvislosti se zdá zvláštní, proč se miniaturní a homogenní Česko-slovenská federace musela rozpadnout – v poměru k Brazílii je to jako kdyby si každý z obyvatel jedné poloviny dvojdomku chtěl založit vlastní stát). Stát Bahia je nedaleko nejvýchodnějšího cípu jihoamerického kontinentu, a tedy při nejužším místě Atlantického oceánu. Tudy se přepravovali v minulosti otroci z Afriky do Severní Ameriky – nejkratší cestou přes Atlantik a pak podél pobřeží na sever a Karibikem. Otroci byli zřejmě hodně úspěšní v útěcích ze zajetí a pod rouškou tmy (černoši to mají jednoduché) postupně mizeli z lodí a osidlovali brazilské pobřeží. Bělochů je v Salvadoru opravdu málo.
Z architektury centra města je cítit portugalský původ, ale v kontextu s naturelem místního černoškého obyvatelstva působí „bělošské“ evropské stavby poněkud nemístně. Originálním urbanistickým prvkem je výtah, který je součástí městské hromadné dopravy a který spojuje přístav na oceánském pobřeží se samotným, kdysi opevněným, srdcem města. A jak už to bývá v zemích, kde se díky celoročně přívětivému podnebí odehrává většina veřejného života venku - i zde je rušno a všude postává spousta pouličních prodavačů všeho a hlavně jídla - masových špízů a sladkostí tak sladkých, až zubní sklovina praská. Zajímavým gurmánským zážitkem jsou něco jako housky plněné kuličkami (podobnými arabskému falafelu), krevetami, několika kořenícími omáčkami s přídavkem sósu (který by mohl škarohlídům barvou, konzistencí a možná i chutí připomínat hlen).
A protože je Salvador černošské město, jeho výrazným charakterem je odevšadznějící muzika. Bary mají venkovní zahrádky s živou hudbou a vůbec hudba je všude - a je o poznání živější než hrajou u nás v rádiích… Řada místních lidí je oděna do tradičních oděvů. Pozdě večer se vracíme autobusem zpátky na letiště, odkud nám brzo ráno letí letadlo do Campo Grande.
Let do Campo Grande s přestupem v Sao Paulu má hodinu zpoždění - což, jak zjišťujeme později, je v případě brazilských aerolinek ještě známka dochvilnosti. (Pozn: letecká společnost s názvem TAM poskytuje docela výhodnou akci tzv. „Brasil Airpass“ - kdo koupí 3 a více letů, může ušetřit dost peněz).
Na letišti nás vyzvedá dodávka agentury, se kterou máme už z domova po netu zajištěné safari v Pantanalu a veze nás do města. Tam si kupujeme autobusové jízdenky na cestu do Iguaçu, kam pojedem po návratu z Pantanalu.
Cesta do středu rezervace Pantanal trvá asi 5 hodin po asfaltu a další dvě hodiny po nezpevněné cestě pantanalskou džunglí. Podél prašné cesty jsou jezírka a v nich desítky a možná stovky aligátorů. Cesta je vyšperkovaná množstvím dřevěných mostů přes mokřady a řeky, přes které musíme přejet. Teď se už skutečně ocitáme přímo v srdci jihoamerického kontinentu.
Konečně jsme v kempu. Celí nadrcaní vylézáme z auta a zajímáme se o batoh, který měl být v kufru auta. Jak se ukazuje, zůstal v Campo Grande (tj. přes 500km od nás). Tam jsme ho totiž nechali v kanceláři agentury, když jsme se šli projít před cestou do Pantanalu. Při návratu z procházky nás už z dálky řidič popoháněl, že máme zpoždění a ujišťoval nás, že zavazadlo je naložené – nebyl důvod pochybovat. Jenže nebylo… Takže teď jsme v kempu uprostřed jihoamerické džungle a nemáme ani žádný náhradní oděv ani potravinové zásoby a dokonce jsme bez vodky! Druhý batoh s kreditkami, penězi, pasy, letenkami atd. máme u sebe, takže žádná úplná tragedie se nekoná, ale stejně…
Kemp, přesněji tábořiště, leží na břehu řeky Abo Brao. Je to krásná řeka, obklopená palmami a divočinou vůbec a v mělčině u břehu (na té straně, kde je kemp!) jsme zahlédli mládě aligátora! Trošku infantilně jsme se o něj zajímáme: což takhle mu hodit klacík? Funguje to, pomalu se blíží k nám. Je veliký asi 1m a vypadá docela roztomile (dokud je v bezpečné vzdálenosti). Už je skoro na břehu, tak asi 2 metry od nás. Když tu náhle vyráží prudce směrem k nám! Sotva stačíme uskočit! I když teprve mládě, dokáže vzbudit respekt. Kuchyně je tady úžasná – kombinace brambor, rýže, fazolí, několika druhů masa a hlavně koření v úžasných variacích.
Mimochodem, potěšilo nás, že nám v kempu půjčili stan a přikrývky - kdoví jestli se s našimi spacáky ještě setkáme…
Budíček ještě za tmy a vyrážíme na „noční safari“ potkáváme první kapibary a pásovce. Východ slunce nad mokřady mění barvy snad každou vteřinu a s ním začíná koncert ptačího zpěvu.
Pantanal je kraj ovlivněný sezónním počasím. Během období dešťů několik měsíců neustále hustě prší a protože je krajina placatá, voda neodtéká, řeky se vylejou ze břehů a vše se změní v jediné obrovské jezero přibližně velikosti Francie. Například v našem kempu jsou dle slov místních polovinu roku dva metry vody. My jsme tady pochopitelně v období sucha, kdy se vše naopak mění v poušť s ostrovy džungle podél jezírek, která nevysychají po celý rok. K těmto „oázám“ se v období sucha stahuje všechen život. Z důvodu zásadních proměn životních podmínek v průběhu roku se v Pantanalu fauna skládá převážně z druhů, které jsou přizpůsobeny jak životu ve vodě tak i na souši nebo ve vzduchu – takže hlavně obojživelníci a ptáci.
Následuje trek džunglí, kolem jezírek plných aligátorů, poletujících hejn papoušků ara a dalších druhů. Výr velký tady (když není zavřený v kleci) vypadá taky monumentálně.
Po návratu do kempu zjišťujeme, že na břehu řeky Abo Brao asi 10 metrů od našeho stanu se vyhřívá dospělý aligátor. Říká se mu Dino a drží se u kempu, protože do řeky se vyhazují zbytky z místní kuchyně (jiný kraj, jiný mrav - u nás se pro ten účel používají čuníci). Prý když je Dino nažraný, tak není nebezpečný. To se musí vyzkoušet (viz. foto). Je třeba říct, že být na dosah od více než dvoumetrového aligátora je celkem adrenalinový sport.
Odpoledne se jedeme projet na koních. Jsou to skuteční kovbojští koně, teda koně kovbojů, přesněji cowboyů, tj. pasáků krav. (To souvisí s největším ekologickým problémem Jižní Ameriky, nejen Amazonie – s kácením pralesů a přeměnu půdy na pastviny dobytka. Destrukce přírody je masivní a nevratná - každý rok se zlikviduje až 30.000 čtverečních kilometrů pralesa, od 70-tých se se jeho rozloha zmenšila o 30%.) Je to úžasná několikahodinová výprava po divočině se vším všudy – pláně, džungle, brody přes řeku… Objevili jsme dokonce tělo mrtvého koně již v pokročilém stádiu rozebrání – mrchožraví ptáci tady nic nenechají zkazit.
Po návratu do kempu nacházíme u našeho stanu známý předmět – sláva batoh je na světě!
Dnes nás čeká další safari program – pěší výprava do džungle. Všude to zní ptačím zpěvem – obrovská hejna černoobličejových (blackfaced) papoušků, papoušků ara (modrých, červených), volavek a dalších druhů.
Náš průvodce Lewi (chodí po džungli bosý!) nám vypráví svůj osobní zážitek, když ho před několika lety uštkl had. Od okamžiku uštknutí má člověk asi 4 hodiny času vzít si protijed. To je ale obtížné, protože nejbližší nemocnice je asi 400km odsud. Navíc had obvykle útočí na opuštěném místě a vy se musíte vlastními silami dostat někam na farmu, odkud se dá zavolat pomoc. Už za hodinu vás bolí celé tělo – pohyb ruky, nadechnutí, mrknutí – všechno působí strašlivou bolest. Navíc je nebezpečný každý rychlý pohyb, který zrychluje krevní oběh a jed tak rychleji zamořuje tělo. Podvázat si nohu nad ranou je podle našeho průvodce taky nesmysl, protože tak máte 100% jistotu, že o ni přijdete. Lewi měl štěstí a na farmu se dostal, farmář zavolal letadlo, které přineslo protilátku a dopravilo uštknutého Lewiho do nemocnice. Ještě za čtyři měsíce po uštknutí se nehnete z lůžka a každý pohyb bolí, teprve během jednoho roku se tělo s otravou jakžtakž vyrovná…
Vycházíme z džungle a na nebi vidíme kroužit hejno supů a dalších mrchožravých ptáků, míříme k nim. Na zemi poblíž farmy leží na zemi mrtvé tele, zřejmě zemřelo při porodu. Lewi prostě jen vytahuje nůž a teleti rozpárá břicho, aby se ptáci snadněji dostali k vnitřnostem a masu. Stačí se vzdálit na 30 metrů a tele už je obsypáno desítkami hladových ptáků. A když jdeme asi za hodinu kolem, z telete zbyla jen kostra...
Při procházce kolem kempu potkáváme úžasně přítulného a mazlivého mladého divokého čuníka. Nejen že se nebojí k nám přijít, ale jak dobře mu dělá drbání pod bradou – přede jako kotě!
Odpoledne jedeme na projížďku motorovým člunem po řece Abo Brao. Na jejich březích se vyhřívají aligátoři a chodí se k ní napít plaché kapibary. V korunách stromů se nenuceně beze spěchu pohybují opice (chápani a vřešťani), které se zde vyskytují ve velikých tlupách. (Zvuky těchto opic, když zní z úst velikého stáda, splynou do monotónního hukotu, který Evropanovi připomíná spíš hluk dálnice než zvuky džungle.) V korunách stromů jsme zahlédli i ještěrku větší než jeden metr a přímo na větev nad naši loď přilétá majestátný tukan.
Dopoledne nás čeká další neobvyklý zážitek – vyrážíme opět na řeku, tentokrát za účelem rybolovu. Řeka je plná ryb a mezi nimi i piraně. Kotvíme člun u jedné z větví vyrůstajících z vodní hladiny a pouštíme se do lovu. Není to nijak jednoduché, piraně jsou zatraceně rychlé a stačí jen zlomek sekundy váhat a nezbývá než na háček napíchnout další kus masa. Nakonec ale úlovek přece jen stojí za to, i piraně se daří chytit a vyrážíme zpět. Cestou konečně spatříme bílo-červeno-černého čápa Jaribu – symbol Pantanalu. Po návratu nás čeká zasloužený oběd z čerstvě vylovených grilovaných ryb - ano i piraní.
Poslední odpolední pěší kontakt s divočinou – máme štěstí na setkání nadosah s pásovcem a potkáváme i veliké stádo zebu (jihoamerický dobytek). Poté vyrážíme zpět do civilizace. Cesta ubíhá celkem v klidu, když tu náhle řidič zastavuje, vypíná motor, ukázuje do krajiny poseté termitišti nalevo od cesty a vybíhá z auta. Chvíli nechápeme a snažíme se rozpoznat kam běží... Mravenečník! Vybíháme z auta směrem za řidičem, který ukazuje ke křoví, kde se zvíře schovalo. Blížíme se opatrně, nechceme ho vyplašit. Jsme už u křoví. Najednou se větve rozvlní, ozve se dupání a funění. Musíme uskočit, aby nás neporazil. Je velký jako vlčák, ale mohutnější postavy a umí s sebou pěkně hodit. Mravenečník má prý obrovskou sílu v končetinách a říká se, že dokáže zabít i psa. Těžko říct, jak svou sílu využívá při lovu mravenců...
Do Campo Grande přijíždíme už za tmy. Ještě že máme koupené jízdenky do Iguaçu, autobus je beznadějně plný. Nastupujem a hned bereme prášky na spaní – čeká nás jedenáctihodinová cesta, tak dobrou…
Někdy okolo sedmé hodiny ranní nás pilulky propustily ze svého snového zajetí a chvíli na to přijíždíme do města Foz do Iguaçu. Nutno poznamenat, že prášky na spaní jsou úžasný vynález a díky nim dokáže i mnohahodinová cesta trvat jenom chvíli. Bereme levný hotel hned vedle autobusového nádraží, občerstvujeme se snídaní a hygienou a vyrážíme na vodopády Iguaçu.
Takže dneska jedeme do Argentiny! Nejprve běžným linkovým autobusem z brazilského města Foz do Iguaçu na státní hranici. Tam všichni cestující musí vystoupit a podrobit se pasové kontrole a zase nastoupit do téhož autobusu, který mezitím přejel hraniční čáru a jede se dál. Cesta končí ve městě Puerto de Iguazu, tam je potřeba najít stanoviště dalšího autobusu, který jede k vodopádům.
Pochopitelně nemáme ani jedno argentinské peso a jiné měny tady neberou, takže musíme do směnárny. Asi kilometr za vstupní branou do národního parku Iguazu je stanice vláčku, který nás odveze na horní část vodopádů. Od „horní“ stanice vede nejprve pěšina, která se mění v lávku nad řekou až k Ďáblovu chřtánu (Garganta del diablo) – nejmonumentálnější části vodopádu, kde voda padá do hloubky přes 80 metrů do úzkého kaňonu ze tří stran. Je to jedno z těch míst, kde příroda nebere ohledy na to, že takhle širokoúhlé foťáky se prostě nevyrábějí. Některé věci se holt vyfotit nedají. Protější břeh je brazilský – řeka Iguaçu (portugalsky) resp. Iguazu (španělsky) tady tvoří státní hranici mezi Brazílií a Argentinou. Od Garganty se vydáváme zpět do spodní části vodopádu. Před námi se v džungli otvírá jedna úžasná scenérie za druhou. Prostě jdete a vidíte souvislou řadu vodopádů neuvěřitelně dlouhou a každým dalším krokem se výhled otevírá a objevují se další a další… Tady se nabízí známé klišé: To se nedá popsat slovy, to se musí vidět…
Džungle v okolí řeky je bohatá na faunu – nejmilejší kontakt byl, když si nás přišla prohlédnout plachá nosálí rodinka. Většina z celkové téměř tříkilometrové délky vodopádů leží na argentinském území, takže jsme docela ušlapaní, když se začíná chýlit večer a my vyrážíme zpět do Brazílie stejnou cestou. Do hotelu přijíždíme už úplně za tmy a ochutnáváme láhev (nebo dvě) výborného Argentinského vína.
Hned ráno vyrážíme zase k vodopádům, tentokrát z brazilské strany. Opět se nám předvádí úchvatné záběry, každá vyhlídka nabízí nové pohledy do údolí řeky a srázů kolem ní. Stezka postupuje proti proudu směrem k Ďáblovu chřtánu a vede až do tohoto kaňonu, takže najednou stojíte uprostřed tří vysokých skalnatých stěn, z kterých se řítí s hukotem vodní tříšť. Z kaňonu se trvale zvedá mlha a všude ve vzduchu poletují kapénky vody, jako když mží. Po každé fotce je třeba otřít objektiv. Jsme úplně mokří, ještě že máme nepromokavé bundy. Nedaleko ďáblova chřtánu je vyhlídková věž, ze které je vidět vodopád téměř v celé délce několika kilometrů – to jsou panoramata!
Loučíme se s vodopády a pomalu opouštíme národní park. Kolem vidíme letět vrtulník a napadá nás: hele, nedělají tady náhodou vyhlídkové lety? Jdeme se podívat k místu odkud odstartoval, a opravdu. Tak jdeme do toho: Chvilka čekání. Už přilétá – nastupujeme (náš první let ve vrtulníku). Stroj se dost chvěje, ale pilot vypadá klidně, tak jsme klidní i my. Startovací plocha je asi 10km od samotných vodopádů, takže při vzletu je vidět jen džungle a v ní řeka Iguaçu, která se na obzoru mění v ztenčující se tkaničku. A v dálce ze země se zvedá oblak páry. Jak se blížíme jsou vodopády čím dál zřetelnější a už je patrná jejich celá velikost, která se zcela vymyká lidskému chápání. Hledáme očima něco, s čím by bylo možno srovnat měřítko – autobusy parkující nedaleko jsou jako malé barevné tečky na zeleném koberci džungle… Několik průletů nad přírodním divem světa a po cca 10 minutách letíme zpět.
Letiště je nedaleko, ale letadlo má jako obvykle zpoždění, tentokrát dvě hodiny. Naštěstí tam prodávají víno za rozumné ceny :-)
Do Ria přilétáme už za tmy a do čtvrtě Copacabana, kde se chceme ubytovat, přijíždíme až pozdě večer. Na hotely nemáme štěstí – všude je plno, až v několikátém se nám podaří získat telefon na jeden s volným pokojem.
Rio de Janeiro – město, jehož název vlastně vznikl z části náhodou a z části omylem. Portugalští námořníci, kteří místo objevili v lednu 1502 (leden je portugalsky janeiro) založili osadu u ústí řeky (řeka je portugalsky rio). Až později se ukázalo, že nejde o řeku, ale jenom o záliv.
Náš hotel má výhodnou pozici asi 150 metrů od pláže Copacabana a zhruba stejně daleko od stanice metra. Hned ráno se jdeme podívat na pláž – jak klidné místo vhodné k relaxaci - ještě zahalené v ranním oparu a jen občas v písku proběhne nějaký ten sportuchtivec.
Jedeme metrem pod horu Corcovado, na které stojí slavný Kristus Spasitel. Jelikož je to turistické místo, věříme, že nebude problém vyměnit peníze ve směnárně. Byl to problém, všechny směnárny otvírají až v 10:00 a teď je o hodinu míň. A bankomaty nikde. Žádáme o pomoc taxikáře, ten nás chvíli vozí po okolí s cílem sehnat brazilské Realy a pak i on pochopí, že nám nepomůže a navíc z nás žádné peníze nedostane – nejmenší co máme je stodolarovka, a to je tady obrovský peníz, na který nemá nikdo drobné. O argentinské pesos, které nám zbyly, taky nikdo nemá zájem. Taxikář nás vysazuje zadarmo tam, kde nás nabral a odjíždí. Jedeme metrem zpět k hotelu. Vedle hotelu je směnárna otevřena, tak měníme. Taky nás upozornili, že je dneska fotbal! (To je v Riu něco jako státní svátek - během dne jsme to slyšeli ještě asi dvacetkrát.)
A jedeme zpátky ke Kristu – nejprve metrem, pak taxikem ke spodní stanici zubačky a zubačkou k vrcholu kopce Corcovado vysokého 700 m nad hladinou Atlantiku. Socha Krista Spasitele, vysoká 38m na osmimetrovém podstavci, ve kterém je kaple, byla odhalena v roce 1931 a od roku 2007 patří mezi 7 novodobých divů světa. Výhled na město má tenhle betonovej chlapík úžasný – přímo naproti je hora Pao de Açucar (Cukrová homole) a je odsud vidět i obrovský fotbalový stadion Maracana. Od Krista vyrážíme právě pod horu Pao de Açucar (396 m.n.m.), odkud vede lanovka na její vrchol (s přestupem na vedlejším nižším kopci). Odtud se zase otvírají pěkné výhledy na Krista :-)
A protože je hezky – kolem 30°C – (a to je srpen na jižní polokouli nejchladnější měsíc), tak vyrážíme zpátky na pláž Copacabana. Ranní idylka je totálně pryč a pět kilometrů dlouhá pláž je narvaná lidma, kteří se sluní a koupají v oceánu a krmí se krevetami a pijí kokosové mlíko atd. a tak to všechno jdem dělat i my.
A večer – no přece jdeme na fotbal – na 1.brazilskou ligu. Stadion Maracana měl původně kapacitu přes 200.000 diváků a byl to největší stadion světa. Později z bezpečnostních důvodů byla kapacita snížena na nynějších cca 100.000 (pro srovnání: největší fotbalový stadion u nás s kapacitou 21.000 diváků má Slavia). Hrají domácí Fluminense (vítězové loňského ročníku) proti klubu Internacional, atmosféra je parádní – návštěva je asi 40.000 lidí. Domácí prohráli 1:2 a je to až neuvěřitelné, ale hře úplně chyběly klasické fotbalové prvky jako simulování a zdržování, možná proto tam na fotbal chodí víc lidí než u nás…
Po fotbale ještě vyrážíme k pláži, kde hraje pouliční živá hudba (pochopitelně samba) a v desítkách stánků se prodávají různé dobrůtky: maso, sladkosti, pečivo, nejrůznější ovoce a šťávy z něj, místní pálenky… Je úplně jedno, jak kdo tančí, hlavně že v tom pohybu je hodně energie.
(mimochodem: slavný karneval v Riu probíhá v únoru a během něj jdou ceny ve městě kvůli návalu lidí na desetinásobek. V únoru je navíc v Pantanalu období dešťů, to jsou hlavní důvody, proč jsme tady teď v srpnu.)
Vstáváme brzo, protože nám má ráno letět letadlo do Salvadoru, ale to by nebyly brazilské aerolinky, kdyby neměly aspoň 2 hodiny zpoždění. Nicméně podle zásady pozdě ale přece letíme do Salvadoru (tady už to umíme) a odtud pak autobusem do městečka Praia do Forte, což je roztomilá rybářská vesnice nedaleko od rovníku – jemný písek na pobřeží a palmové lesy podél nich – pláže přinejmenším srovnatelné s Thajskem.
Po koupačce si dáváme večeři přímo na pobřeží – fantastické langusty. Přátele, to je žrádlo! Tohle jídlo je opravdový rituál, včetně drcení skořápek a krunýřů paličkami. Vnucuje se dilema, jestli litovat, že nežijem v přímořské zemi a nemáme takové lahůdky častěji, nebo jestli je dobře, že některé věci zůstávají vzácností a tak si je člověk víc vychutná.
A večer troška kultury – objevili jsme restauraci s živou hudbou. Nejprve hraje solo zpěvačka Mara Angels s kytarou, pak se přidává bubeník s bongy. Je to jemná a podmanivá hudba, která ukazuje, že nejen pro sambu je portugalština ideální jazyk. Kupujeme CD. Když vycházíme z restaurace, hudba už hraje prakticky všude – kapelky jsou nejrůznějšího složení a žánrů, za zmínku stojí ještě minimálně černošský dixie-band, který hraje temperamentně jak za mlada a přitom členové jsou ve věku, kdy důchodci u nás už nemají sílu ani na krmení holubů v parku.
Dopoledne, ještě než bude vedro, se jdem podívat do sídla ekologické organizace sídlící ve vesnici. Organizace se stará o ochranu mořských želv, které tady na pobřeží snášejí vejce (bohužel teď není sezona) a její sídlo je pojato jako malá mořská ZOO, ve které je hodně druhů želv (od malých po obrovské) ale i ryb, rejnoků a dalších potvor. Dokonce si můžete pohladit nedávno vylíhnutá želvičátka maličká asi 5cm s ploutvičkama delšíma než tělo, která budou mít za pár let přes 200 kilo jako jejich rodiče.
A pak začínají pravé rovníkové tropy, slunce se vyhouplo nad palmy a příliv zaplavil korálový útes. V takovém počasí se fakt nedá dělat nic jiného, než se válet na pláži, chladit se ve vodě, popíjet pivko (to mají Brazilci výborné) a kokosové mlíko přímo z kokosu, pojídat ryby a všelijaké další místní oceánské dobrůtky a vůbec užívat si klasickou „dovolenou u moře“.
Při večeři (opět neuvěřitelná žranice na mořském pobřeží) vidíme asi kilometr od pobřeží skákat velryby! Je to keporkak! Jasně patrné jsou jejich dlouhatánské ploutve. Několikrát vymrští celé své obrovské tělo nad hladinu, ve vzduchu se otáčí a pak zase ladně po hřbetě hlavou napřed dopadne do vody. Je rozhodnuto - večer si jdeme zajistit na zítřek výlet lodí s pozorováním velryb.
Ráno vyrážíme do sídla nadace na ochranu velryb. Není to jen tak nějaká turistická agentura, naopak jde o přírodovědeckou organizaci, která zkoumá život kytovců. Jedním ze zdrojů peněz na výzkum je příjem od „civilistů“, kteří se mohou účastnit expedic pozorování těchto živočichů.
Nejprve shlížíme přírodopisný film. Keporkaci tudy proplouvají dvakrát ročně – od ledna do března plují směrem do teplých jižních vod a v červenci až září zpátky na sever do Karibiku. Keporkak je jeden z největších současných živočichů na planetě, dorůstá délky 20 metrů i více a váží kolem 40 tun, délka jeho prsních ploutví je kolem 6 metrů a podobné je i rozpětí ocasnu. Ocasní ploutev usnadňuje biologům identifikaci, podobně jako otisky prstů u člověka – každý jedinec má na ní jinou kresbu. Mládě má při narození až 4 metry. V areálu je i kostra keporkaka – na ní je dobře vidět velikost tohoto tvora – např. jenom pod jednu jeho lopatku se může schovat třeba 5 lidí před deštěm.
Vyplouváme. Cesta od pobřeží je docela zábavná, plujeme proti příboji, takže se loď opravdu ale opravdu hodně houpe, všichni na palubě jsme úplně durch od stříkající vody, kterou rozráží příď, což ale vůbec nevadí, protože je vedro (jenom bacha na foťáky). Pár lidí houpání špatně snáší a blijou přes palubu. Pozorování velryb má svoje přesná pravidla, loď např. nesmí zůstat v blízkosti jednoho jedince déle než 30 minut a nesmí křížit cestu velryby. Zezadu a ze stran se k ní nemá přiblížit na méně než 50m. V posádce jsou biologové, meteorogové, veterináři, fotografové a další členové výzkumného týmu.
Najednou zahlédneme první velrybu asi 200metrů do nás – měníme kurs a jedem za ní. Těžko říct, kde se vynoří, zatímco delfín dýchá každou půlminutu, velrybě stačí se nadechnout každých 5 a více minut a za tu dobu může uplavat velkou vzdálenost. Ukazuje se, že posádka umí kurs dobře odhadnout – máme její směr. Nejprve se vynoří tlama pak zbytek hlavy a hřbet s vyfukovacím otvorem a za ním hřbetní ploutev a nakonec ohromná ocasní ploutev. Po chvíli ji opouštíme a potkáváme další, tentokrát páreček. Najednou se dvojice vynořuje ani ne 15 metrů od lodi! Jasně vidíme výstupky na hlavě a obrovské oko, slyšíme syčící výdech. Do háje, tohle prostě nejde fotit, přece se nebudem dívat na takové monstrum přes display aparátu, takže střílíme fotky jenom od boku. Následuje ještě několik keporkaků – celkem okolo deseti – mezi nimi jedno mládě s matkou. Nakonec, když opouštíme poslední velrybu a obracíme se zpět ke břehu, ta se naposledy vynořuje a mává nám jakoby na rozloučenou dlouhou prsní ploutví…
Zbytek dne trávíme relaxem na pláži.
Odpoledne sedáme na autobus a odjížíme do Salvadoru, tam bereme noční bus směrem do vnitrozemí do městečka Lençois. Hned po nástupu do vozu berem prášky na spaní a upadáme do limbu.
Brzo ráno jsme v Lençois. Toto městečko bylo kdysi centrem oblasti s bohatými nalezišti diamantů, které dalo vzniknout názvu národního parku Chapada Diamantina. Když nacházíme vhodný hotel, jdeme se podívat jaké treky se dají po okolí podniknout. Velký trek plánujeme absolvovat až zítra a dneska chceme provést jen něco oddychovějšího. Po zevrubném průzkumu města, vybíráme agenturu, která nám po krátkém vyjednávání nabízí výlet, se kterým souhlasíme.
Vyrážíme terénním vozem jen s průvodcem (a řidičem v jedné osobě) směrem do centra vrchoviny a po nějaké době zastavujeme a vydáváme se k prvnímu bodu programu. Sestupujeme k údolí říčky a vidíme, že se ve větvích něco hýbe. Řidič jako správný znalec místních poměrů vytahuje banán a v tu ránu po kmeni sbíhá tlupa malých opiček a nechají se od nás krmit. Pokračujem dál stezkou v kamenitém údolí říčky až dojdeme k mostu, lépe řečeno k lávce, teda vlastně takové 4 klacky jsou tam svázané. Přecházíme řeku a pokračujeme podél vody. V krásné panenské přírodě se objevují občasné malé vodopády, ale později vidíme i větší. U jednoho zastavujeme (jmenuje se Poço do Diablo) a jdeme se vykoupat. Sprcha padající vodou je opravdu svěží a má i příjemné masážní účinky. Pokračujeme v tripu a okruhem se vracíme k autu a jedeme dál.
Dalším bodem programu je jeskyně Lapa Doce. Přicházíme ke kráteru o průměru asi 500m, který vznikl propadem země, tím se odhalil vstup do obrovského podzemního jeskynního komplexu. Jsou tam jeskyně zatopené vodou, ve kterých žijí ryby bez očí a další živočichové, kteří nikdy neviděli světlo a kteří evolucí přišli o tyhle zbytečné orgány. Jednou z jeskyní komplexu je i nezatopená jeskyně Lapa Doce. Je ohromná, dlouhá dva kilometry a široká tak, že by se do ní téměř kamkoli vešlo fotbalové hřiště. V místě průsaků spodní vody jsou krápníky. Někde uprostřed délky jeskyně průvodce zhasíná světlo, aby nám dal pocítit poslech naprostého ticha v naprosté tmě. Ticho je mohutné až uširvoucí (možná právě o něm zpívá Paľo Habera). Výstup na druhém konci jeskyně je podobný prvnímu. Je to opravdu dramatická krajina - natočit tady např. film „Cesta do pravěku 2“, tak je to zaručeně trhák.
Pokračujeme dále k modrým jeskyním Pratinha Grotto. Díky vápenci, z něhož je tvořen skalní masiv se sluneční paprsky dopadající na hladinu odrážejí ve vodě ultra modrou barvou. V jeskyni je možno si dokonce i zaplavat. Cestou od jeskyně projíždíme plantáží pravé brazilské kávy, kde právě probíhá sklizeň.
Přijíždíme pod horu Pai Inácio, nejvyšší vrch v okolí. Pěšky vyrážíme k vrcholu, cestou kolem nás prolétá několik kolibříků, to jsou nejmenší ptáčci světa, někteří z nic mají velikost čmeláka a stejně jako čmeláci se živí převážně nektarem z květů. Nahoře dokonce nacházíme prázdné kolibří hnízdo – je tak malé, že se celé vejde do dlaně, vajíčka nemůžou být větší než 1 centimetr. Jsme na vrcholu. Úžasná vyhlídka na okolní stolové hory zvedající se ze zeleného koberce vegetace stojí za to. Po dokonalém vykochání se vracíme dolů k vozu a pak i do Lençois. Na to, že jsme dnešní den plánovali jako víceméně odpočinkový, jsme nakonec našlapali pěkných pár kilometrů.
Jdeme se projít k dalšímu z mnoha vodopádů v okolí města. Vede k němu příjemná asi 5km dlouhá pěšina lesem vlnitou krajinou s dlouhými údolími. Vodopád se jmenuje Ribeirao do Meio a vlastně to ani vodopád není, spíše jde o kamenný svah, po kterém teče voda. Povrch vypadá sice trošku hrbolatě, ale nedalo by se sjet ho po zadku? Tak to zkusíme a uvidíme… Dá se to! A je to docela legrace – úplná přírodní skluzavka. Je to moc pěkné místo, jsme tu prakticky sami, tak se válíme a posloucháme šumění vody a další zvuky přírody.
Po návratu do Lençois se konečně jdeme projít jeho uličkama. Malebné městečko je složeno z malých barevných domečků (kdysi obydlí hledačů diamantů). Barva obyvatel už není tak černá jako v Salvadoru a objevují se mezi nimi i indiánské rysy. Vycházíme z města podél řeky, která jím prochází a najednou se ocitáme v obrovské prádelně. Těsně nad městem už neteče řeka v normálním korytě, ale protéká mezi velikými kameny resp. mezi kusy skal a trhlinami v nich a tu se ztrácí pod zemí a tu zas tvoří jezírko. A všude ve vodě stojí ženy a perou prádlo. Na kamenech po okolí jsou rozprostřeny vyprané svršky a nedaleko ve větším jezírku si hrají děti. To je podívaná! Nikomu tady nevadíme, jen děti se před námi předvádí a skáčou v kotrmelcích a po hlavě do vody jako o závod. Pokračujeme proti proudu a tam se zase řeka mění. Ne že by se měnila krajina, jen se mění účel využití – už nejsme v prádelně, jsme v umývárně. Z různých koutů, zpoza kamenů a skal vycházejí vykoupaní lidé a otírají si tělo a suší si vlasy.
Po setmění městečko ožívá. Otvírá se spousta hospůdek a jako jinde zní odevšad hudba. Pozdě večer nám jede autobus zpátky do Salvadoru. Bereme si prášky na spaní už těsně před plánovaným příjezdem busu, protože už víme, že účinkují asi za dvacet minut. Prekérka nastává, když autobus nepřijíždí, má asi půl hodiny zpoždění – máme co dělat, abychom vydrželi vzhůru :-) Za to když jsme nastoupili, byli jsme tuhý, ještě než zavřel dveře.
Ráno jsme opět ve městě Salvador da Bahia. Město má přes den úplně jinou atmosféru než večer, kdy jsme tady byli před dvěma týdny. Za jasného dne vyniknou veselé barvy budov a centrum vypadá spíš jako centrum městyse než jako střed velkoměsta třikrát většího než Praha.
Jelikož je Salvador na pobřeží Atlantiku, vyrážíme na pláž. Pláže jsou krásné, několik kilometrů dlouhé a s velkými vlnami, právem je Brazílie rájem surfařů. Chytáme poslední rovníkový bronz, kupujeme nějakou muziku a nějaké cetky, dáváme si poslední čerstvé mořské pochoutky a vyrážíme na letiště. V podvečer odlétáme, ráno jsme zpátky v Evropě.
Takže nashle, úžasně ohromná a ohromně úžasná Brazílie.
| Homepage / Fotogalerie / 2008 / Brazílie |
BRAZÍLIE (07-08/2008)Země úžasně ohromná a ohromně úžasná
|
  |
Den 00
Nočním autobusem vyrážíme z Florence do Frankfurtu, pak vlakem z jeho centra na letiště, odbavení a cca 11-ti hodinový let přes Atlantik. Vše jen s minimálními přestávkami na „přestup“.Kolikrát jsme si říkali, že je rozumnější dát si nějakou časovou rezervu mezi příjezdem na letiště a odletem. Bez rezervy stačí malá porucha autobusu a z výletu zbude jen výhled na odlétající éroplán. Ono to ale nakonec vždycky dopadne stejně (protože jinak by to stálo o den dovolený navíc atd.) a nám nezbývá než doufat, že vše pojede tak, jak má.
A vůbec je těžko pochopitelné, proč letenka z Frankfurtu nebo třeba z Vídně stojí o polovinu míň než z Prahy… Takže, když člověk chce cestovat trochu ekonomicky, tak musí prostě lítat odjinud.
Den 01
Salvador da Bahia - hned na letišti pocítíme vůni exotiky, když v hale zní živě tradiční Salvadorská samba v provedení kapelky oděné v tradičních krojích (to jsme tedy ještě netušili, že existuje spousta druhů samby, že je jiná v Salvadoru a jiná např. v Riu). Ženy v krojích nás zdobí barevnými stužkami s uvítáním v Salvadoru a po krátkém bloudění okolo letištní haly nacházíme autobusovou zastávku a vyrážíme do centra. Salvador da Bahia je hlavním městem státu Bahia. Brazílie je totiž federace složena z velkého počtu (z dvacetišesti) poměrně velkých států, které se od sebe hodně liší (V této souvislosti se zdá zvláštní, proč se miniaturní a homogenní Česko-slovenská federace musela rozpadnout – v poměru k Brazílii je to jako kdyby si každý z obyvatel jedné poloviny dvojdomku chtěl založit vlastní stát). Stát Bahia je nedaleko nejvýchodnějšího cípu jihoamerického kontinentu, a tedy při nejužším místě Atlantického oceánu. Tudy se přepravovali v minulosti otroci z Afriky do Severní Ameriky – nejkratší cestou přes Atlantik a pak podél pobřeží na sever a Karibikem. Otroci byli zřejmě hodně úspěšní v útěcích ze zajetí a pod rouškou tmy (černoši to mají jednoduché) postupně mizeli z lodí a osidlovali brazilské pobřeží. Bělochů je v Salvadoru opravdu málo.
Z architektury centra města je cítit portugalský původ, ale v kontextu s naturelem místního černoškého obyvatelstva působí „bělošské“ evropské stavby poněkud nemístně. Originálním urbanistickým prvkem je výtah, který je součástí městské hromadné dopravy a který spojuje přístav na oceánském pobřeží se samotným, kdysi opevněným, srdcem města. A jak už to bývá v zemích, kde se díky celoročně přívětivému podnebí odehrává většina veřejného života venku - i zde je rušno a všude postává spousta pouličních prodavačů všeho a hlavně jídla - masových špízů a sladkostí tak sladkých, až zubní sklovina praská. Zajímavým gurmánským zážitkem jsou něco jako housky plněné kuličkami (podobnými arabskému falafelu), krevetami, několika kořenícími omáčkami s přídavkem sósu (který by mohl škarohlídům barvou, konzistencí a možná i chutí připomínat hlen).
A protože je Salvador černošské město, jeho výrazným charakterem je odevšadznějící muzika. Bary mají venkovní zahrádky s živou hudbou a vůbec hudba je všude - a je o poznání živější než hrajou u nás v rádiích… Řada místních lidí je oděna do tradičních oděvů. Pozdě večer se vracíme autobusem zpátky na letiště, odkud nám brzo ráno letí letadlo do Campo Grande.
Den 02
Let do Campo Grande s přestupem v Sao Paulu má hodinu zpoždění - což, jak zjišťujeme později, je v případě brazilských aerolinek ještě známka dochvilnosti. (Pozn: letecká společnost s názvem TAM poskytuje docela výhodnou akci tzv. „Brasil Airpass“ - kdo koupí 3 a více letů, může ušetřit dost peněz). Na letišti nás vyzvedá dodávka agentury, se kterou máme už z domova po netu zajištěné safari v Pantanalu a veze nás do města. Tam si kupujeme autobusové jízdenky na cestu do Iguaçu, kam pojedem po návratu z Pantanalu.
Cesta do středu rezervace Pantanal trvá asi 5 hodin po asfaltu a další dvě hodiny po nezpevněné cestě pantanalskou džunglí. Podél prašné cesty jsou jezírka a v nich desítky a možná stovky aligátorů. Cesta je vyšperkovaná množstvím dřevěných mostů přes mokřady a řeky, přes které musíme přejet. Teď se už skutečně ocitáme přímo v srdci jihoamerického kontinentu.
Konečně jsme v kempu. Celí nadrcaní vylézáme z auta a zajímáme se o batoh, který měl být v kufru auta. Jak se ukazuje, zůstal v Campo Grande (tj. přes 500km od nás). Tam jsme ho totiž nechali v kanceláři agentury, když jsme se šli projít před cestou do Pantanalu. Při návratu z procházky nás už z dálky řidič popoháněl, že máme zpoždění a ujišťoval nás, že zavazadlo je naložené – nebyl důvod pochybovat. Jenže nebylo… Takže teď jsme v kempu uprostřed jihoamerické džungle a nemáme ani žádný náhradní oděv ani potravinové zásoby a dokonce jsme bez vodky! Druhý batoh s kreditkami, penězi, pasy, letenkami atd. máme u sebe, takže žádná úplná tragedie se nekoná, ale stejně…
Kemp, přesněji tábořiště, leží na břehu řeky Abo Brao. Je to krásná řeka, obklopená palmami a divočinou vůbec a v mělčině u břehu (na té straně, kde je kemp!) jsme zahlédli mládě aligátora! Trošku infantilně jsme se o něj zajímáme: což takhle mu hodit klacík? Funguje to, pomalu se blíží k nám. Je veliký asi 1m a vypadá docela roztomile (dokud je v bezpečné vzdálenosti). Už je skoro na břehu, tak asi 2 metry od nás. Když tu náhle vyráží prudce směrem k nám! Sotva stačíme uskočit! I když teprve mládě, dokáže vzbudit respekt. Kuchyně je tady úžasná – kombinace brambor, rýže, fazolí, několika druhů masa a hlavně koření v úžasných variacích.
Mimochodem, potěšilo nás, že nám v kempu půjčili stan a přikrývky - kdoví jestli se s našimi spacáky ještě setkáme…
Den 03
Budíček ještě za tmy a vyrážíme na „noční safari“ potkáváme první kapibary a pásovce. Východ slunce nad mokřady mění barvy snad každou vteřinu a s ním začíná koncert ptačího zpěvu. Pantanal je kraj ovlivněný sezónním počasím. Během období dešťů několik měsíců neustále hustě prší a protože je krajina placatá, voda neodtéká, řeky se vylejou ze břehů a vše se změní v jediné obrovské jezero přibližně velikosti Francie. Například v našem kempu jsou dle slov místních polovinu roku dva metry vody. My jsme tady pochopitelně v období sucha, kdy se vše naopak mění v poušť s ostrovy džungle podél jezírek, která nevysychají po celý rok. K těmto „oázám“ se v období sucha stahuje všechen život. Z důvodu zásadních proměn životních podmínek v průběhu roku se v Pantanalu fauna skládá převážně z druhů, které jsou přizpůsobeny jak životu ve vodě tak i na souši nebo ve vzduchu – takže hlavně obojživelníci a ptáci.
Následuje trek džunglí, kolem jezírek plných aligátorů, poletujících hejn papoušků ara a dalších druhů. Výr velký tady (když není zavřený v kleci) vypadá taky monumentálně.
Po návratu do kempu zjišťujeme, že na břehu řeky Abo Brao asi 10 metrů od našeho stanu se vyhřívá dospělý aligátor. Říká se mu Dino a drží se u kempu, protože do řeky se vyhazují zbytky z místní kuchyně (jiný kraj, jiný mrav - u nás se pro ten účel používají čuníci). Prý když je Dino nažraný, tak není nebezpečný. To se musí vyzkoušet (viz. foto). Je třeba říct, že být na dosah od více než dvoumetrového aligátora je celkem adrenalinový sport.
Odpoledne se jedeme projet na koních. Jsou to skuteční kovbojští koně, teda koně kovbojů, přesněji cowboyů, tj. pasáků krav. (To souvisí s největším ekologickým problémem Jižní Ameriky, nejen Amazonie – s kácením pralesů a přeměnu půdy na pastviny dobytka. Destrukce přírody je masivní a nevratná - každý rok se zlikviduje až 30.000 čtverečních kilometrů pralesa, od 70-tých se se jeho rozloha zmenšila o 30%.) Je to úžasná několikahodinová výprava po divočině se vším všudy – pláně, džungle, brody přes řeku… Objevili jsme dokonce tělo mrtvého koně již v pokročilém stádiu rozebrání – mrchožraví ptáci tady nic nenechají zkazit.
Po návratu do kempu nacházíme u našeho stanu známý předmět – sláva batoh je na světě!
Den 04
Dnes nás čeká další safari program – pěší výprava do džungle. Všude to zní ptačím zpěvem – obrovská hejna černoobličejových (blackfaced) papoušků, papoušků ara (modrých, červených), volavek a dalších druhů. Náš průvodce Lewi (chodí po džungli bosý!) nám vypráví svůj osobní zážitek, když ho před několika lety uštkl had. Od okamžiku uštknutí má člověk asi 4 hodiny času vzít si protijed. To je ale obtížné, protože nejbližší nemocnice je asi 400km odsud. Navíc had obvykle útočí na opuštěném místě a vy se musíte vlastními silami dostat někam na farmu, odkud se dá zavolat pomoc. Už za hodinu vás bolí celé tělo – pohyb ruky, nadechnutí, mrknutí – všechno působí strašlivou bolest. Navíc je nebezpečný každý rychlý pohyb, který zrychluje krevní oběh a jed tak rychleji zamořuje tělo. Podvázat si nohu nad ranou je podle našeho průvodce taky nesmysl, protože tak máte 100% jistotu, že o ni přijdete. Lewi měl štěstí a na farmu se dostal, farmář zavolal letadlo, které přineslo protilátku a dopravilo uštknutého Lewiho do nemocnice. Ještě za čtyři měsíce po uštknutí se nehnete z lůžka a každý pohyb bolí, teprve během jednoho roku se tělo s otravou jakžtakž vyrovná…
Vycházíme z džungle a na nebi vidíme kroužit hejno supů a dalších mrchožravých ptáků, míříme k nim. Na zemi poblíž farmy leží na zemi mrtvé tele, zřejmě zemřelo při porodu. Lewi prostě jen vytahuje nůž a teleti rozpárá břicho, aby se ptáci snadněji dostali k vnitřnostem a masu. Stačí se vzdálit na 30 metrů a tele už je obsypáno desítkami hladových ptáků. A když jdeme asi za hodinu kolem, z telete zbyla jen kostra...
Při procházce kolem kempu potkáváme úžasně přítulného a mazlivého mladého divokého čuníka. Nejen že se nebojí k nám přijít, ale jak dobře mu dělá drbání pod bradou – přede jako kotě!
Odpoledne jedeme na projížďku motorovým člunem po řece Abo Brao. Na jejich březích se vyhřívají aligátoři a chodí se k ní napít plaché kapibary. V korunách stromů se nenuceně beze spěchu pohybují opice (chápani a vřešťani), které se zde vyskytují ve velikých tlupách. (Zvuky těchto opic, když zní z úst velikého stáda, splynou do monotónního hukotu, který Evropanovi připomíná spíš hluk dálnice než zvuky džungle.) V korunách stromů jsme zahlédli i ještěrku větší než jeden metr a přímo na větev nad naši loď přilétá majestátný tukan.
Den 05
Dopoledne nás čeká další neobvyklý zážitek – vyrážíme opět na řeku, tentokrát za účelem rybolovu. Řeka je plná ryb a mezi nimi i piraně. Kotvíme člun u jedné z větví vyrůstajících z vodní hladiny a pouštíme se do lovu. Není to nijak jednoduché, piraně jsou zatraceně rychlé a stačí jen zlomek sekundy váhat a nezbývá než na háček napíchnout další kus masa. Nakonec ale úlovek přece jen stojí za to, i piraně se daří chytit a vyrážíme zpět. Cestou konečně spatříme bílo-červeno-černého čápa Jaribu – symbol Pantanalu. Po návratu nás čeká zasloužený oběd z čerstvě vylovených grilovaných ryb - ano i piraní. Poslední odpolední pěší kontakt s divočinou – máme štěstí na setkání nadosah s pásovcem a potkáváme i veliké stádo zebu (jihoamerický dobytek). Poté vyrážíme zpět do civilizace. Cesta ubíhá celkem v klidu, když tu náhle řidič zastavuje, vypíná motor, ukázuje do krajiny poseté termitišti nalevo od cesty a vybíhá z auta. Chvíli nechápeme a snažíme se rozpoznat kam běží... Mravenečník! Vybíháme z auta směrem za řidičem, který ukazuje ke křoví, kde se zvíře schovalo. Blížíme se opatrně, nechceme ho vyplašit. Jsme už u křoví. Najednou se větve rozvlní, ozve se dupání a funění. Musíme uskočit, aby nás neporazil. Je velký jako vlčák, ale mohutnější postavy a umí s sebou pěkně hodit. Mravenečník má prý obrovskou sílu v končetinách a říká se, že dokáže zabít i psa. Těžko říct, jak svou sílu využívá při lovu mravenců...
Do Campo Grande přijíždíme už za tmy. Ještě že máme koupené jízdenky do Iguaçu, autobus je beznadějně plný. Nastupujem a hned bereme prášky na spaní – čeká nás jedenáctihodinová cesta, tak dobrou…
Den 06
Někdy okolo sedmé hodiny ranní nás pilulky propustily ze svého snového zajetí a chvíli na to přijíždíme do města Foz do Iguaçu. Nutno poznamenat, že prášky na spaní jsou úžasný vynález a díky nim dokáže i mnohahodinová cesta trvat jenom chvíli. Bereme levný hotel hned vedle autobusového nádraží, občerstvujeme se snídaní a hygienou a vyrážíme na vodopády Iguaçu. Takže dneska jedeme do Argentiny! Nejprve běžným linkovým autobusem z brazilského města Foz do Iguaçu na státní hranici. Tam všichni cestující musí vystoupit a podrobit se pasové kontrole a zase nastoupit do téhož autobusu, který mezitím přejel hraniční čáru a jede se dál. Cesta končí ve městě Puerto de Iguazu, tam je potřeba najít stanoviště dalšího autobusu, který jede k vodopádům.
Pochopitelně nemáme ani jedno argentinské peso a jiné měny tady neberou, takže musíme do směnárny. Asi kilometr za vstupní branou do národního parku Iguazu je stanice vláčku, který nás odveze na horní část vodopádů. Od „horní“ stanice vede nejprve pěšina, která se mění v lávku nad řekou až k Ďáblovu chřtánu (Garganta del diablo) – nejmonumentálnější části vodopádu, kde voda padá do hloubky přes 80 metrů do úzkého kaňonu ze tří stran. Je to jedno z těch míst, kde příroda nebere ohledy na to, že takhle širokoúhlé foťáky se prostě nevyrábějí. Některé věci se holt vyfotit nedají. Protější břeh je brazilský – řeka Iguaçu (portugalsky) resp. Iguazu (španělsky) tady tvoří státní hranici mezi Brazílií a Argentinou. Od Garganty se vydáváme zpět do spodní části vodopádu. Před námi se v džungli otvírá jedna úžasná scenérie za druhou. Prostě jdete a vidíte souvislou řadu vodopádů neuvěřitelně dlouhou a každým dalším krokem se výhled otevírá a objevují se další a další… Tady se nabízí známé klišé: To se nedá popsat slovy, to se musí vidět…
Džungle v okolí řeky je bohatá na faunu – nejmilejší kontakt byl, když si nás přišla prohlédnout plachá nosálí rodinka. Většina z celkové téměř tříkilometrové délky vodopádů leží na argentinském území, takže jsme docela ušlapaní, když se začíná chýlit večer a my vyrážíme zpět do Brazílie stejnou cestou. Do hotelu přijíždíme už úplně za tmy a ochutnáváme láhev (nebo dvě) výborného Argentinského vína.
Den 07
Hned ráno vyrážíme zase k vodopádům, tentokrát z brazilské strany. Opět se nám předvádí úchvatné záběry, každá vyhlídka nabízí nové pohledy do údolí řeky a srázů kolem ní. Stezka postupuje proti proudu směrem k Ďáblovu chřtánu a vede až do tohoto kaňonu, takže najednou stojíte uprostřed tří vysokých skalnatých stěn, z kterých se řítí s hukotem vodní tříšť. Z kaňonu se trvale zvedá mlha a všude ve vzduchu poletují kapénky vody, jako když mží. Po každé fotce je třeba otřít objektiv. Jsme úplně mokří, ještě že máme nepromokavé bundy. Nedaleko ďáblova chřtánu je vyhlídková věž, ze které je vidět vodopád téměř v celé délce několika kilometrů – to jsou panoramata! Loučíme se s vodopády a pomalu opouštíme národní park. Kolem vidíme letět vrtulník a napadá nás: hele, nedělají tady náhodou vyhlídkové lety? Jdeme se podívat k místu odkud odstartoval, a opravdu. Tak jdeme do toho: Chvilka čekání. Už přilétá – nastupujeme (náš první let ve vrtulníku). Stroj se dost chvěje, ale pilot vypadá klidně, tak jsme klidní i my. Startovací plocha je asi 10km od samotných vodopádů, takže při vzletu je vidět jen džungle a v ní řeka Iguaçu, která se na obzoru mění v ztenčující se tkaničku. A v dálce ze země se zvedá oblak páry. Jak se blížíme jsou vodopády čím dál zřetelnější a už je patrná jejich celá velikost, která se zcela vymyká lidskému chápání. Hledáme očima něco, s čím by bylo možno srovnat měřítko – autobusy parkující nedaleko jsou jako malé barevné tečky na zeleném koberci džungle… Několik průletů nad přírodním divem světa a po cca 10 minutách letíme zpět.
Letiště je nedaleko, ale letadlo má jako obvykle zpoždění, tentokrát dvě hodiny. Naštěstí tam prodávají víno za rozumné ceny :-)
Do Ria přilétáme už za tmy a do čtvrtě Copacabana, kde se chceme ubytovat, přijíždíme až pozdě večer. Na hotely nemáme štěstí – všude je plno, až v několikátém se nám podaří získat telefon na jeden s volným pokojem.
Den 08
Rio de Janeiro – město, jehož název vlastně vznikl z části náhodou a z části omylem. Portugalští námořníci, kteří místo objevili v lednu 1502 (leden je portugalsky janeiro) založili osadu u ústí řeky (řeka je portugalsky rio). Až později se ukázalo, že nejde o řeku, ale jenom o záliv. Náš hotel má výhodnou pozici asi 150 metrů od pláže Copacabana a zhruba stejně daleko od stanice metra. Hned ráno se jdeme podívat na pláž – jak klidné místo vhodné k relaxaci - ještě zahalené v ranním oparu a jen občas v písku proběhne nějaký ten sportuchtivec.
Jedeme metrem pod horu Corcovado, na které stojí slavný Kristus Spasitel. Jelikož je to turistické místo, věříme, že nebude problém vyměnit peníze ve směnárně. Byl to problém, všechny směnárny otvírají až v 10:00 a teď je o hodinu míň. A bankomaty nikde. Žádáme o pomoc taxikáře, ten nás chvíli vozí po okolí s cílem sehnat brazilské Realy a pak i on pochopí, že nám nepomůže a navíc z nás žádné peníze nedostane – nejmenší co máme je stodolarovka, a to je tady obrovský peníz, na který nemá nikdo drobné. O argentinské pesos, které nám zbyly, taky nikdo nemá zájem. Taxikář nás vysazuje zadarmo tam, kde nás nabral a odjíždí. Jedeme metrem zpět k hotelu. Vedle hotelu je směnárna otevřena, tak měníme. Taky nás upozornili, že je dneska fotbal! (To je v Riu něco jako státní svátek - během dne jsme to slyšeli ještě asi dvacetkrát.)
A jedeme zpátky ke Kristu – nejprve metrem, pak taxikem ke spodní stanici zubačky a zubačkou k vrcholu kopce Corcovado vysokého 700 m nad hladinou Atlantiku. Socha Krista Spasitele, vysoká 38m na osmimetrovém podstavci, ve kterém je kaple, byla odhalena v roce 1931 a od roku 2007 patří mezi 7 novodobých divů světa. Výhled na město má tenhle betonovej chlapík úžasný – přímo naproti je hora Pao de Açucar (Cukrová homole) a je odsud vidět i obrovský fotbalový stadion Maracana. Od Krista vyrážíme právě pod horu Pao de Açucar (396 m.n.m.), odkud vede lanovka na její vrchol (s přestupem na vedlejším nižším kopci). Odtud se zase otvírají pěkné výhledy na Krista :-)
A protože je hezky – kolem 30°C – (a to je srpen na jižní polokouli nejchladnější měsíc), tak vyrážíme zpátky na pláž Copacabana. Ranní idylka je totálně pryč a pět kilometrů dlouhá pláž je narvaná lidma, kteří se sluní a koupají v oceánu a krmí se krevetami a pijí kokosové mlíko atd. a tak to všechno jdem dělat i my.
A večer – no přece jdeme na fotbal – na 1.brazilskou ligu. Stadion Maracana měl původně kapacitu přes 200.000 diváků a byl to největší stadion světa. Později z bezpečnostních důvodů byla kapacita snížena na nynějších cca 100.000 (pro srovnání: největší fotbalový stadion u nás s kapacitou 21.000 diváků má Slavia). Hrají domácí Fluminense (vítězové loňského ročníku) proti klubu Internacional, atmosféra je parádní – návštěva je asi 40.000 lidí. Domácí prohráli 1:2 a je to až neuvěřitelné, ale hře úplně chyběly klasické fotbalové prvky jako simulování a zdržování, možná proto tam na fotbal chodí víc lidí než u nás…
Po fotbale ještě vyrážíme k pláži, kde hraje pouliční živá hudba (pochopitelně samba) a v desítkách stánků se prodávají různé dobrůtky: maso, sladkosti, pečivo, nejrůznější ovoce a šťávy z něj, místní pálenky… Je úplně jedno, jak kdo tančí, hlavně že v tom pohybu je hodně energie.
(mimochodem: slavný karneval v Riu probíhá v únoru a během něj jdou ceny ve městě kvůli návalu lidí na desetinásobek. V únoru je navíc v Pantanalu období dešťů, to jsou hlavní důvody, proč jsme tady teď v srpnu.)
Den 09
Vstáváme brzo, protože nám má ráno letět letadlo do Salvadoru, ale to by nebyly brazilské aerolinky, kdyby neměly aspoň 2 hodiny zpoždění. Nicméně podle zásady pozdě ale přece letíme do Salvadoru (tady už to umíme) a odtud pak autobusem do městečka Praia do Forte, což je roztomilá rybářská vesnice nedaleko od rovníku – jemný písek na pobřeží a palmové lesy podél nich – pláže přinejmenším srovnatelné s Thajskem. Po koupačce si dáváme večeři přímo na pobřeží – fantastické langusty. Přátele, to je žrádlo! Tohle jídlo je opravdový rituál, včetně drcení skořápek a krunýřů paličkami. Vnucuje se dilema, jestli litovat, že nežijem v přímořské zemi a nemáme takové lahůdky častěji, nebo jestli je dobře, že některé věci zůstávají vzácností a tak si je člověk víc vychutná.
A večer troška kultury – objevili jsme restauraci s živou hudbou. Nejprve hraje solo zpěvačka Mara Angels s kytarou, pak se přidává bubeník s bongy. Je to jemná a podmanivá hudba, která ukazuje, že nejen pro sambu je portugalština ideální jazyk. Kupujeme CD. Když vycházíme z restaurace, hudba už hraje prakticky všude – kapelky jsou nejrůznějšího složení a žánrů, za zmínku stojí ještě minimálně černošský dixie-band, který hraje temperamentně jak za mlada a přitom členové jsou ve věku, kdy důchodci u nás už nemají sílu ani na krmení holubů v parku.
Den 10
Dopoledne, ještě než bude vedro, se jdem podívat do sídla ekologické organizace sídlící ve vesnici. Organizace se stará o ochranu mořských želv, které tady na pobřeží snášejí vejce (bohužel teď není sezona) a její sídlo je pojato jako malá mořská ZOO, ve které je hodně druhů želv (od malých po obrovské) ale i ryb, rejnoků a dalších potvor. Dokonce si můžete pohladit nedávno vylíhnutá želvičátka maličká asi 5cm s ploutvičkama delšíma než tělo, která budou mít za pár let přes 200 kilo jako jejich rodiče. A pak začínají pravé rovníkové tropy, slunce se vyhouplo nad palmy a příliv zaplavil korálový útes. V takovém počasí se fakt nedá dělat nic jiného, než se válet na pláži, chladit se ve vodě, popíjet pivko (to mají Brazilci výborné) a kokosové mlíko přímo z kokosu, pojídat ryby a všelijaké další místní oceánské dobrůtky a vůbec užívat si klasickou „dovolenou u moře“.
Při večeři (opět neuvěřitelná žranice na mořském pobřeží) vidíme asi kilometr od pobřeží skákat velryby! Je to keporkak! Jasně patrné jsou jejich dlouhatánské ploutve. Několikrát vymrští celé své obrovské tělo nad hladinu, ve vzduchu se otáčí a pak zase ladně po hřbetě hlavou napřed dopadne do vody. Je rozhodnuto - večer si jdeme zajistit na zítřek výlet lodí s pozorováním velryb.
Den 11
Ráno vyrážíme do sídla nadace na ochranu velryb. Není to jen tak nějaká turistická agentura, naopak jde o přírodovědeckou organizaci, která zkoumá život kytovců. Jedním ze zdrojů peněz na výzkum je příjem od „civilistů“, kteří se mohou účastnit expedic pozorování těchto živočichů. Nejprve shlížíme přírodopisný film. Keporkaci tudy proplouvají dvakrát ročně – od ledna do března plují směrem do teplých jižních vod a v červenci až září zpátky na sever do Karibiku. Keporkak je jeden z největších současných živočichů na planetě, dorůstá délky 20 metrů i více a váží kolem 40 tun, délka jeho prsních ploutví je kolem 6 metrů a podobné je i rozpětí ocasnu. Ocasní ploutev usnadňuje biologům identifikaci, podobně jako otisky prstů u člověka – každý jedinec má na ní jinou kresbu. Mládě má při narození až 4 metry. V areálu je i kostra keporkaka – na ní je dobře vidět velikost tohoto tvora – např. jenom pod jednu jeho lopatku se může schovat třeba 5 lidí před deštěm.
Vyplouváme. Cesta od pobřeží je docela zábavná, plujeme proti příboji, takže se loď opravdu ale opravdu hodně houpe, všichni na palubě jsme úplně durch od stříkající vody, kterou rozráží příď, což ale vůbec nevadí, protože je vedro (jenom bacha na foťáky). Pár lidí houpání špatně snáší a blijou přes palubu. Pozorování velryb má svoje přesná pravidla, loď např. nesmí zůstat v blízkosti jednoho jedince déle než 30 minut a nesmí křížit cestu velryby. Zezadu a ze stran se k ní nemá přiblížit na méně než 50m. V posádce jsou biologové, meteorogové, veterináři, fotografové a další členové výzkumného týmu.
Najednou zahlédneme první velrybu asi 200metrů do nás – měníme kurs a jedem za ní. Těžko říct, kde se vynoří, zatímco delfín dýchá každou půlminutu, velrybě stačí se nadechnout každých 5 a více minut a za tu dobu může uplavat velkou vzdálenost. Ukazuje se, že posádka umí kurs dobře odhadnout – máme její směr. Nejprve se vynoří tlama pak zbytek hlavy a hřbet s vyfukovacím otvorem a za ním hřbetní ploutev a nakonec ohromná ocasní ploutev. Po chvíli ji opouštíme a potkáváme další, tentokrát páreček. Najednou se dvojice vynořuje ani ne 15 metrů od lodi! Jasně vidíme výstupky na hlavě a obrovské oko, slyšíme syčící výdech. Do háje, tohle prostě nejde fotit, přece se nebudem dívat na takové monstrum přes display aparátu, takže střílíme fotky jenom od boku. Následuje ještě několik keporkaků – celkem okolo deseti – mezi nimi jedno mládě s matkou. Nakonec, když opouštíme poslední velrybu a obracíme se zpět ke břehu, ta se naposledy vynořuje a mává nám jakoby na rozloučenou dlouhou prsní ploutví…
Zbytek dne trávíme relaxem na pláži.
Den 12
Celý den opět proležíme na pláži a ve vodě Atlantiku a ochtnáváme jeho dary. Později se trochu začíná zatahovat, což je dobře, aspoň nás tolik nemrzí opouštět takhle nádherný tropický ráj.Odpoledne sedáme na autobus a odjížíme do Salvadoru, tam bereme noční bus směrem do vnitrozemí do městečka Lençois. Hned po nástupu do vozu berem prášky na spaní a upadáme do limbu.
Den 13
Brzo ráno jsme v Lençois. Toto městečko bylo kdysi centrem oblasti s bohatými nalezišti diamantů, které dalo vzniknout názvu národního parku Chapada Diamantina. Když nacházíme vhodný hotel, jdeme se podívat jaké treky se dají po okolí podniknout. Velký trek plánujeme absolvovat až zítra a dneska chceme provést jen něco oddychovějšího. Po zevrubném průzkumu města, vybíráme agenturu, která nám po krátkém vyjednávání nabízí výlet, se kterým souhlasíme. Vyrážíme terénním vozem jen s průvodcem (a řidičem v jedné osobě) směrem do centra vrchoviny a po nějaké době zastavujeme a vydáváme se k prvnímu bodu programu. Sestupujeme k údolí říčky a vidíme, že se ve větvích něco hýbe. Řidič jako správný znalec místních poměrů vytahuje banán a v tu ránu po kmeni sbíhá tlupa malých opiček a nechají se od nás krmit. Pokračujem dál stezkou v kamenitém údolí říčky až dojdeme k mostu, lépe řečeno k lávce, teda vlastně takové 4 klacky jsou tam svázané. Přecházíme řeku a pokračujeme podél vody. V krásné panenské přírodě se objevují občasné malé vodopády, ale později vidíme i větší. U jednoho zastavujeme (jmenuje se Poço do Diablo) a jdeme se vykoupat. Sprcha padající vodou je opravdu svěží a má i příjemné masážní účinky. Pokračujeme v tripu a okruhem se vracíme k autu a jedeme dál.
Dalším bodem programu je jeskyně Lapa Doce. Přicházíme ke kráteru o průměru asi 500m, který vznikl propadem země, tím se odhalil vstup do obrovského podzemního jeskynního komplexu. Jsou tam jeskyně zatopené vodou, ve kterých žijí ryby bez očí a další živočichové, kteří nikdy neviděli světlo a kteří evolucí přišli o tyhle zbytečné orgány. Jednou z jeskyní komplexu je i nezatopená jeskyně Lapa Doce. Je ohromná, dlouhá dva kilometry a široká tak, že by se do ní téměř kamkoli vešlo fotbalové hřiště. V místě průsaků spodní vody jsou krápníky. Někde uprostřed délky jeskyně průvodce zhasíná světlo, aby nám dal pocítit poslech naprostého ticha v naprosté tmě. Ticho je mohutné až uširvoucí (možná právě o něm zpívá Paľo Habera). Výstup na druhém konci jeskyně je podobný prvnímu. Je to opravdu dramatická krajina - natočit tady např. film „Cesta do pravěku 2“, tak je to zaručeně trhák.
Pokračujeme dále k modrým jeskyním Pratinha Grotto. Díky vápenci, z něhož je tvořen skalní masiv se sluneční paprsky dopadající na hladinu odrážejí ve vodě ultra modrou barvou. V jeskyni je možno si dokonce i zaplavat. Cestou od jeskyně projíždíme plantáží pravé brazilské kávy, kde právě probíhá sklizeň.
Přijíždíme pod horu Pai Inácio, nejvyšší vrch v okolí. Pěšky vyrážíme k vrcholu, cestou kolem nás prolétá několik kolibříků, to jsou nejmenší ptáčci světa, někteří z nic mají velikost čmeláka a stejně jako čmeláci se živí převážně nektarem z květů. Nahoře dokonce nacházíme prázdné kolibří hnízdo – je tak malé, že se celé vejde do dlaně, vajíčka nemůžou být větší než 1 centimetr. Jsme na vrcholu. Úžasná vyhlídka na okolní stolové hory zvedající se ze zeleného koberce vegetace stojí za to. Po dokonalém vykochání se vracíme dolů k vozu a pak i do Lençois. Na to, že jsme dnešní den plánovali jako víceméně odpočinkový, jsme nakonec našlapali pěkných pár kilometrů.
Den 14
Jdeme se projít k dalšímu z mnoha vodopádů v okolí města. Vede k němu příjemná asi 5km dlouhá pěšina lesem vlnitou krajinou s dlouhými údolími. Vodopád se jmenuje Ribeirao do Meio a vlastně to ani vodopád není, spíše jde o kamenný svah, po kterém teče voda. Povrch vypadá sice trošku hrbolatě, ale nedalo by se sjet ho po zadku? Tak to zkusíme a uvidíme… Dá se to! A je to docela legrace – úplná přírodní skluzavka. Je to moc pěkné místo, jsme tu prakticky sami, tak se válíme a posloucháme šumění vody a další zvuky přírody. Po návratu do Lençois se konečně jdeme projít jeho uličkama. Malebné městečko je složeno z malých barevných domečků (kdysi obydlí hledačů diamantů). Barva obyvatel už není tak černá jako v Salvadoru a objevují se mezi nimi i indiánské rysy. Vycházíme z města podél řeky, která jím prochází a najednou se ocitáme v obrovské prádelně. Těsně nad městem už neteče řeka v normálním korytě, ale protéká mezi velikými kameny resp. mezi kusy skal a trhlinami v nich a tu se ztrácí pod zemí a tu zas tvoří jezírko. A všude ve vodě stojí ženy a perou prádlo. Na kamenech po okolí jsou rozprostřeny vyprané svršky a nedaleko ve větším jezírku si hrají děti. To je podívaná! Nikomu tady nevadíme, jen děti se před námi předvádí a skáčou v kotrmelcích a po hlavě do vody jako o závod. Pokračujeme proti proudu a tam se zase řeka mění. Ne že by se měnila krajina, jen se mění účel využití – už nejsme v prádelně, jsme v umývárně. Z různých koutů, zpoza kamenů a skal vycházejí vykoupaní lidé a otírají si tělo a suší si vlasy.
Po setmění městečko ožívá. Otvírá se spousta hospůdek a jako jinde zní odevšad hudba. Pozdě večer nám jede autobus zpátky do Salvadoru. Bereme si prášky na spaní už těsně před plánovaným příjezdem busu, protože už víme, že účinkují asi za dvacet minut. Prekérka nastává, když autobus nepřijíždí, má asi půl hodiny zpoždění – máme co dělat, abychom vydrželi vzhůru :-) Za to když jsme nastoupili, byli jsme tuhý, ještě než zavřel dveře.
Den 15
Ráno jsme opět ve městě Salvador da Bahia. Město má přes den úplně jinou atmosféru než večer, kdy jsme tady byli před dvěma týdny. Za jasného dne vyniknou veselé barvy budov a centrum vypadá spíš jako centrum městyse než jako střed velkoměsta třikrát většího než Praha. Jelikož je Salvador na pobřeží Atlantiku, vyrážíme na pláž. Pláže jsou krásné, několik kilometrů dlouhé a s velkými vlnami, právem je Brazílie rájem surfařů. Chytáme poslední rovníkový bronz, kupujeme nějakou muziku a nějaké cetky, dáváme si poslední čerstvé mořské pochoutky a vyrážíme na letiště. V podvečer odlétáme, ráno jsme zpátky v Evropě.
Takže nashle, úžasně ohromná a ohromně úžasná Brazílie.
M&M
Zážitky z cest
Fotogalerie CestopisyInfo na cesty
Kam, kdy, proč Low-cost letenky Slovníček Statistika Tématické mapy světa OdkazyZajímavosti
Nejkrásnější místa světa Největší na světě 7 divů světa Kalendáře Katastrofy Pohyb kontinentů Svět v číslechSoukromá sekce
Adopce na dálku Adopce zvířeteVšudeDobře.cz | © 2004-2024