Naše oblíbená letecká společnost SkyEurope nás dopravila na letiště do hlavního města Řecka o půl čtvrté ráno. Pravda, není to sice nejvhodnější čas, ale za cenu zpáteční letenky bychom sem z Prahy jeli autem dva dny a na cestu zpátky by už nezbylo. Čas příletu jsme navíc znali dopředu, takže jsme se mohli připravit na nastálou situaci. Užitečný web sleepinginairports.net nám poradil, že nejklidnější místo k odpočinku na letišti je v místní kapli. A taky že jo, nejsou tu žádné ampliony, které by furt hlásily přílety a odlety, nehlučí tu čistící stroje a taky už tady pospává několik cestovatelů, kterým nenavazují lety. Taky se na pár hodin natahujem pod ochranou hoteliéra Pánaboha a když se ráno rozední, zvedáme se a vyrážíme do centra města.
Náš původní plán byl nechat si Athény na později, ale když nás autobus z letiště vyhodil pod Akropolí, tak jsme si nahoru vyšlápli hned. Nejvyšší athénský vršek je turistickou atrakcí první kategorie, takže se to tu hemží skupinkami lidí, jejichž počet odpovídá počtu sedadel v zájezdních autobusech. Na propadlou ISIC se nám povedlo ukecat studentské vstupné a jdeme nahoru k chrámu. Co je na tomhle kopci, ví snad každý. Nejslavnější stavbou je Parthenon dlouhý skoro 100m postavený kolem roku 450 př.n.l. Uvnitř bývala 12 metrů vysoká socha bohyně Athény (které je chrám zasvěcen) ze zlata a slonoviny. Kromě Parthenonu jsou tu ještě další zajímavosti, jako třeba Odeon krále Heroda (odeon = zastřešený antický amfiteátr).
Jak postupuje dopoledne, tak davy turistů houstnou a my Akropoli opouštíme. Protože si Řecko chceme projet a nemáme tolik času, abychom ho mohli trávit v pomalé hromadné dopravě, je našim dalším plánem půjčit si dopravní prostředek a vyrazit na Pelopones. Nejdřív jsme mysleli na nějaký silnější skútr, ale paní v půjčovně se nám skoro vysmála, že na skútru v hornatém Řecku daleko nedojedeme. Po krátkém váhání jsme si dali říct, půjčujeme si malý Fiat Punto a opouštíme Athény. Málo měst je ale tak "úžasně" dopravně řešeno jako Praha, kde vede nejrušnější dálnice v zemi přímo přes Václavák, a tak nám výjezd z tři a půl milionové metropole dal docela zabrat. Párkrát jsme zažili i déjà vu typu: "Touhle křižovatkou jsme přece už projížděli, ale minule jsme zahnuli doleva".
První zajímavostí na naší cestě je Korintský průplav, který byl vykután v 80.letech 20.stol. v délce přes 6km a spojil vody Jónského a Egejského moře a Pelopones se tak stal ostrovem. Vidět průplav v nás zanechalo nezapomenutelný zážitek. Probíhalo to asi takhle: V rychlosti přes 130km/h spolujezdec kouká do mapy a říká: "Tak tady by to někde mělo být, tady za tou zatáčkou, ještě kousek, ještě kousek, hm to asi bylo ono... No nic, vracet se nebudeme." Takže ani nevíme, jak tenhle zářez v zemi široký 25metrů, který jsme minuli po dálničním mostě, vlastně vypadá.
Pak už cesta ubíhala hornatou kamenitou zemí v klidu až do městečka Nafplio. Město leží v zálivu Egejského moře a má u přístavu krásnou palmovou kolonádu. Hlavní dominantou je ale úžasně fotogenická pevnost Palamidy, která se tyčí na vrcholku hory nad městem. Nahoru se klikatí úzká cestička - je nutno vyšlápnout rovných 1000 schodů k vrcholu. Hora vyrůstá přímo z moře a na jejím úpatí je pláž. Tam taky vyrážíme - je opravdu horký den a osvěžení ve vodě je příjemné. Kolem pláže je malebné skalnaté pobřeží ze souvislých strmých útesů svisle prorážejících vodní hladinu.
Jelikož jsme první den v Řecku, které je proslulé nejen historií, plážemi, olivami, ale i vínem, byl by hřích neochutnat všechno najednou. Takže trávíme večer na molu v přístavu u moře pod středověkou pevností, pochutnáváme si na výborném vínu a olivách a kocháme se západem slunce za hory na protější straně zálivu.
Na svahu kopce sousedícího se zmiňovanou pevností je pozůstatek další pevnosti s mohutnými hradbami. Podaří se nám dovnitř najít cestu, tam rozbalujeme spacáky a tahle středověká památka se stává našim dnešním tábořištěm.
Ráno vyrážíme podél zálivu do hor, do kterých včera zapadalo slunce. Protože musíme projet pohořím, které má výšku přes 1600m a vyjíždíme přímo od hladiny moře, první fáze cesty je ve znamení drápání se do vrchu v serpentinách a soutěskách, pod vytesanými skalními převisy a taky v tunelech. Cesta pokračuje pod vrcholky po vrstevnici a pak zase v serpentinách klesá do širokého plochého údolí, na jehož druhé straně jsou zase hory. V tomhle údolí se nacházelo jedno z nejslavnějších antických měst - Sparta. Z dob jeho největší slávy ale nezbylo prakticky nic, a proto jím jenom projíždíme a míříme rovnou do blízkých hor, kde se na svazích nachází opuštěné byzantské město Mystras.
Parkujeme pod kopcem a vyrážíme na pěší túru vzhůru městem, první stavby Dolního města jsou prakticky ještě v údolí a město se táhne po svahu kopce až na jeho vrchol. Počátky města se datují před 13.století, stavby jsou pěkně zachovalé / dobře zrekonstruované. Jsou vesměs vyzděné z kamenného zdiva s cihlovými ozdobnými doplňky a mají typické kulovité kupole. Ve významnějších budovách, jako je třeba monastery (klášter), jsou dokonce zachované i malby na stěnách a stropech. Stoupáme vzhůru a stejně tak i slunce stoupá k zenitu. Na vrcholku jsou ruiny citadely, ze kterých je parádní výhled do údolí na olivové háje a na moderní město Sparta. Cesta z kopce dolů nám jde o poznání rychleji.
A pak už pokračujeme zase jízdou serpentinami přes hory vyšší než Krkonoše do města Kalamata, které leží na jihu Peloponesu v zálivu otočeném směrem na jih do Středozemního moře. Parkujeme přímo u písečné pláže, nad kterou se tyčí přes kilometr vysoké hory, a užíváme se vodní radovánky.
Když přechází největší vedro, vyrážíme dále na sever, jako obvykle zas vjedeme do hor, abychom se pak ocitli na břehu tentokrát Jónského moře. Pláž se táhne až do nedozírna (podle mapy je dlouhá asi 50km). Přijíždíme do vesničky Kaiafasležící u sladkovodního jezera asi 300metrů od moře. Na jezeře je ostrov, na ktrerý vede most a podél něj je voda hustě porostlá vodními rostlinami a mezi nimi se ve vodě prohánějí ryby, žáby, ale i sladkovodní želvy. Na ostrově rostou citrusy hustě ověšené citróny. Je tu ale něco zvláštního - skupina opuštěných přízemních budov. Ve většině z nich jsou otevřené dveře a vevnitř, v malých pokojích, jsou kovové postele, někde ustlané, někde naskládané na hromadě s matracemi rozházenými kolem. Těžko říct, k čemu mohl areál sloužit - buď jako nízkocenová turistická ubikace, anebo spíš jako léčebna, odkud je nesnadný únik, protože je ze všech stran obklopena vodou. Klidně by se tady mohl natáčet druhý díl Requiem pro panenku. Jedna z budov je postavena kolem stromu - architekt zřejmě nechtěl měnit plánované rozmístění staveb, ale ani pokácet strom, tak prostě vynechal kus domu.
Procházíme se lesíkem mezi jezerem a mořským břehem a přicházíme ke kolejím Peloponeské úzkokolejky. (na poloostrov nevedou koleje o běžném rozchodu). Vlak, který náhodou projíždí kolem, ale nijak užší není, takže to vypadá, že se musí v každé prudší zatáčce vyklopit. Odpoledne pokročilo, tak se vydáváme na pláž najít si romantické nocležiště. Nejsme na turistickém pobřeží, takže je tu liduprázdno. Rozbalujeme deky a noc trávíme na pláži s výhledem na slunce zapadající do moře.
Ráno ujedeme jen pár kilometrů a jsme na místě snad nejslavnějšího zaniklého města světa - tím je starověká Olympia. Město je známé, díky sportovnímu seriálu, který je právě na jeho počest pojmenován Olympijské hry. Antické hry byly celořecké, účastnili jich zástupci všech městských států, konaly se vždycky na konci léta v jednom ze čtyřech řeckých měst a v každém z nich byly zasvěceny jinému bohovi. V Olympii to byl Zeus. Pořadatelská města se pravidelně střídala a v každém z nich se hry konaly jednou za čtyři roky a nejslavnější byla právě Olympia. Kdyby se jinde víc snažili, mohli jsme se teď každé čtyři roky těšit místo na letní Olympiádu třeba na Pythyádu, Nemesiádu, anebo Isthmiádu.
Antické hry se konaly od 8. stol. př.n.l. do 5. stol. n.l. Ve čtvrtém století n.l. začaly upadat, protože se proti nim postavilo křesťanství, jako koneckonců proti všemu nekřesťanskému - pohanskému. Protože se ale hry i přes zákazy konaly dál, nechal římský císař ve dvacátých letech 5.století, kdy už bylo křesťanství oficiálním náboženstvím Římské říše, zbořit všechny budovy ve městě Olympia.
Jsme tady záměrně co nejdříve ráno a naše auto je na parkovišti skoro samo. Nejdříve jdeme do Olympijského muzea, které není velké rozlohou, ale je nabité takovými předměty, jako jsou bronzové helmice, zbraně, talismany a dalšími věcmi denní potřeby, ale i celou řadou soch a dokonce i částmi budov s reliéfní výzdobou. Je tam i plán zaniklého města. A pak už pokračujeme do "města". Snad díky tomu, že bylo město násilně evakuováno, se zachovalo celkem mnoho - velké množství opracovaných kamenů, mnohé z nich jsou zpět sestaveny do původních sloupů. Některé sloupy jsou úhledně složeny na zem jako padlé dominové kostky. Hlavní stavbou byl Diův chrám, který je teď s výjimkou jednoho sloupu taky naležato. V chrámu bývala obrovská socha boha Dia, která teď patří mezi 7 starověkých divů světa. Bohužel z ní nezbylo nic, jen pár písemných poznámek v textech antických kronimářů, takže se ani přesně neví, jak vypadala a jak byla vysoká. Nejslavnějším místem je pochopitelně stadion, což je teď vlastně jen hliněný plácek ze všech stran obklopený mírnými svahy - tribunami.
Den postupuje, lidí přibývá a my odcházíme. Na přeplněném parkovišti těžko hledáme auto a odjíždíme zpět k pobřeží - do přístavu Fellini, který je vstupní branou na ostrovy v Jónském moři. Necháváme auto na parkovišti, kupujeme lístky na trajekt a okamžitě míříme do kantiny. Kantina je stánek s občerstvením, jakých je v Řecku nepočítaně. Jsou většinou u silnic, třeba i vysoko v horách, hodiny od nejbližšího města. Jenou z obvyklých specialit jsou smažené masové špízy máčené v různých omáčkách a posypané krystaly soli za 1€.
Trajektem opouštíme Pelopones a připlouváme do azurového zálivu ostrova Zakynthos.
Už příjezd do přístavu je malebný, zatímco okolní moře má barvu modrou, v přístavu obehnaném hrázemi, kde je hloubka menší, je barva vody nádherně azurová. Po vylodění zamíříme nejdřív do Dionýsiova chrámu s typickou benátskou věží. Není to sice ten Dionýsos z řecké mytologie (bůh vína a nespoutaného veselí), ale my úmyslně tento detail ignorujeme a chápeme to jako návod, jakým směrem se má naše cesta ubírat. Potom si půjčujeme kousek odtud skútr. Je to sice jenom 80-ka, takže nás žádná zběsilá jízda nečeká (silnější stroj nám nechtějí půjčit, když máme řidičák jenom na malou motorku do 50cc), ale po rovině jede celkem slušně. Máme už vychytaný systém jízdy ve dvou: řidič si dá na plošinu pod nohy velký batoh a spolujezdec má druhý na zádech víceméně položený na sedačce za sebou.
Odjíždíme z města Zakynthos, které je největším a hlavním městem ostrova, směrem na sever podél pobřeží. Cestou zastavujeme několikrát na plážích za vodními radovánkami. Po dostatečném relaxu a oslunění pokračujeme v jízdě na sever, kde se začíná cesta, zprvu celkem rovinatá, měnit v horskou silnici. Sever ostrova je mnohem hornatější než jih. Když vjíždíme do horského pásma s výškou přes 600m.n.m., začíná naše jezdítko ztrácet dech. V nejprudších úsecích silnice, které naštěstí nejsou nijak dlouhé, musí jeden z nás vystoupit, aby se skútr vůbec nahoru vyškrábal. Pak už sjíždíme k pobřeží do vesničky Agios Nikolaos. V místní restauraci si objednáváme typickou večeři: ryba, gyros, tzatziki a musaka. Dáváme se do řeči s chlapíkem jménem Dmitrij, jehož rodině restaurace patří. On mimo jiné pořádá i výlety lodí na tzv. Shipwreck beach, což je největší turistická atrakce ostrova a taky důvod, proč jsme tady. Když nám slíbí, že jejich výlet proběhne dřív, než na místě budou všichni pobytoví turisti, tak si plavbu objednáváme. Protože se blíží večer, Dmitrij nám radí, kde nejlépe ve vsi koupíme víno a olivy a tak. A když vidí, že hodláme spát pod širým nebem, nabízí nám, že můžeme přespat v jeho člunu, který kotví v přístavu.
Souhlasíme a skútr parkujeme na molu hned vedle člunu, který je asi pro 15 lidí. Večer je skutečně nádherný, je úplněk, vlny šplouchají o břeh, nikde ani noha, na téhle části ostrova totiž žádné hotely nejsou. A pak jdeme spát do člunu. Ten je lanem přikvázán k molu a houpe se asi 5 metrů od břehu. Je potřeba si ho nejdříve za lano přitáhnout a pak rychle naskočit, než se zase začne pomalu vzdalovat od pevniny. Člun má po obou stranách lavice a v přední části u kormidla něco jako zavazadlový prostor - krytý přístřešek, kde jsou matrace a na nich si rozbalujeme spacáky. Za příjemného houpání vln usínáme jako staří mořští vlci :-)
Hned po probuzení skáčeme rovnou z lodi do vody, ta je nádherně čirá a je dobře vidět dno i v mnohametrové hloubce a taky hejna ryb. A pak už na nás Dmitrij mává, že sehnal další 4 zákazníky a vyrážíme. Nastoupíme do rychlého člunu a ten tryskem se zvednutou přídí opouští zátoku na širé moře.
Plujeme podél břehu, který je tvořen vodou ohlodanými bílými skalami. Skály tvoří úplné přírodní klenby a brány a okna do nitra země. Skály jsou místy jen pár metrů vysoké a jinde je to zase třeba i 200m svislá stěna s vrcholky porostlými trsy chudé trávy a křovin. Po nějaké době připlouváme k jedné z úzkých hlubokých zátok, která je obehnaná vysokým skalním masivem, v hloubi zátoky je vidět písečná pláž. Kotví u ní zatím jen dva malé čluny. Připlouváme blíž a vidíme na pláži zrezlý vrak nákladní lodi přes 50m dlouhý. Vystupujeme na břeh. Je to krásné místo - azurová barva moře, vysoké bílé skály, drobný písek, příjemně teplá voda... Vrak působí v písku docela exoticky, musela být fuška ho sem dostat. Zase se válíme na pláži a koupeme v mořském příboji a když už začíná být tahle aktivita pomalu ale jistě nudná, na obzoru se objevuje velká turistická loď plná lidí a hned za ní další. Lidi z nich po desítkách naskakují do člunů a hrnou se ke břehu. Během pár minut se počet obyvatel pláže zpadesátinásobí. Idylka je rázem pryč, tak zase nastupujeme do naší lodi a odplouváme.
Na zpáteční cestě se zastavujeme v modrých jeskyních, které vytvořila vodní eroze ve skalách. Do některých z nich se dá vjet celou lodí a do některých je zase potřeba ponořit tělo do vody a vplavat do nich. Světlo, které do jeskyní proniká jen pod vodou, vevnitř na hladině modře světelkuje a odlesky se odrážejí i o bílé stěny a strop jeskyně. Poblíž jeskyní zase příroda vytvořila v pobřežní skále řadu bran, kterými se dá jako pod mostem proplout lodí.
A pak už výletní plavba končí a vracíme se do Agios Nikolaos a odtud pokračujeme na skútru směrem k jihu ostrova. Zase musí několikrát jeden z nás vyjít na kopec pěšky, aby se tam kvílící minimotorka s batohy vůbec dostala. Jízdu pojímáme vyhlídkovým způsobem, často zastavujeme, když se naskýtá pěkná scenérie, nebo třeba na zmrzlinu.
Na jižním cípu ostrova Zakynthos je pláž Gerakas, na kterou každoročně připlouvají klást vejce želvy druhu Kareta obecná. Druh je na seznamu ohrožených živočichů, dospělý jedinec měří kolem jednoho metru a váží 150kg. Pláž je chráněným územím - nesmíte si sem například přinést vlastní slunečník a zapíchnout ho do písku, abyste nepoškodili hnízdo, musí se využívat slunečníky, které jsou tady po celou sezonu. Taky je sem zákaz vstupu po setmění, protože to je čas, kdy želvy připlouvají. Pláž je krásná, po obou koncích ukončená strmými skalami. A pravděpodobně jenom díky želvám tady nestojí řada hotelů a jelikož se sem musí pár set metrů od silnice pěšky, není tu ani tak přelidněno. Užíváme si pobytový způsob dovolené válením se v písku a plaváním v moři. Když začínají opadat vedra, opouštíme pláž a v nedalekém olivovém háji si dáváme piknik (jehož součástí jsou pochopitelně i olivy a víno) a přemisťujeme se na nedalekou malou plážičku u přístavu malých loděk, kde jsme prakticky sami. Spacáky rozbalujeme přímo u břehu (s ohledem na čáru přílivu) a až do noci sedíme na molu a pozorujem hvězdy a plaveme mezi zakotvenými loďkami...
Dopoledne pokračujeme v projížďkách po ostrově - z východního pobřeží na západní vede cesta přes hory, navštěvujeme zátoku Dafni a taky muzeum mořských želev. Okolní kopce jsou esteticky pravidelně osázeny olivovníky. Poté se přemístíme na pláž do městečka Argassi, kde jsou v moři kousek od pláže trosky mostu, zřejmě přes řeku, která tady asi kdysi ústila do moře. Poslední opalovačka a koupačka na ostrově a pak už jen vrátit skútr a trajektem zpět na pevninu, kde nás čeká náš dvoustopý dopravní prostředek.
Před cestou se posilujeme v kantině a pak už pokračujeme v krasojízdě. Jedem podél pobřeží na sever až k městečku Rio, které už neleží na pobřeží širého moře, ale v Korinstkém zálivu a to v jeho nejužším místě. A v tomto místě taky stojí most dlouhý bezmála 3 kilometry, který spojuje Pelopones a Pevninské Řecko. Most je opravdu monumentální, ve vodě stojí jenom čtyři pilíře, které jsou od sebe 550 metrů a silnice mezi nimi je zavěšena na soustavě ocelových lan.
A protože pomalu začíná padat večer, parkujeme v příjemném malém městečku Eratini v zátoce Korintského zálivu a přespáváme na jeho okraji na pláži.
Pokračujeme v jízdě podél pobřeží Korintského zálivu, který je z obou stran lemován horami, míjíme stáda ovcí, které se jak kamzíci škrábou po skalách za zeleným lístečkem. A pak už odbočujem od pobřeží a projíždíme několik kilometrů dlouhým sadem olivovníků, ve kterém se zastavíme na piknik a po něm se jako už poněkolikáté v téhle zemi škrábem serpentinami do hor. Žádný div, že tady není bicykl oblíbeným přibližovadlem jako třeba v Holandsku.
A v těchto horách se nachází antické město Delfy, které proslulo svou věštírnou v chrámu zasvěceném bohu Apollonovi. Delfy ležely ve středu tehdy známého světa a konaly se v nich Pythijské hry, které měly podle archeologických nálezů dokonce delší tradici než hry Olympijské a mimo disciplín sportovních (jako např. závody čtyřspřeží) se tu borci utkávali i v disciplínách uměleckých, jako byl zpěv za doprovodu píšťaly nebo přednes básní. Takže hry byly zároveň jakýmsi předchůdcem soutěže Superstar. Delfská Sibyla byla nejvěhlasnější ze všech řeckých (a možná vůbec světových) věštíren. Žádný panovník si nedovolil třeba vyhlásit někomu válku a vůbec učinit závažné rozhodnutí bez rady z Delf. Sláva věštírny dosahovala vrcholu od 8.století př.n.l. do 4.st.n.l., kdy ji (jako všechno nekřesťanské) zakázal křesťanský římský císař.
V Delfách je toho k vidění víc, než třeba v Olympii. Kromě zbytků Apollonova chrámu a divadla s úžasným výhledem do horského údolí, je tu i mnohem zachovalejší stadion. Fotogenické jsou i trosky Athenina chrámu nedaleko města samotného.
Z Delf, které jsou opravdu vysoko v horách vedou všechny cesty z kopce v serpentinách, takže co vypadá na mapě jako 50km, je ve skutečnosti trojnásobek a trvá to tři hodiny jízdy.
Odpoledne přijíždíme do Athén, vracíme auto, přesunujem se na nádraží, kde právě náhodou stojí vlak našim směrem, nasedáme a vyrážíme do vnitrozemí Řecka do města Kalampaka, které je jako většina míst v zemi vysoko v horách. Ubytováváme s v kempu pár set metrů od nádraží.
Místní autobusovou linkou jedeme do skal několik kilometrů za městem, na jejichž vrcholcích se nacházejí slavné kláštery Meteora. Cesta vede serpentinami do vrchu mezi vysokými úzkými skalami a cestou zahlídneme na některých z nich budovy klášterů. Autobus staví až u nejvzdálenějšího a nejvýše posazeného kláštera "Megalo Meteoro", neboli "Velká Meteora" s hlavním chrámem "Metamorfosis" tedy "Proměna Páně". Vstup do kláštera je nejdřív po betonových schodech a pak tunelem a následně schodištěm tesanými ve skále. Nic z toho tu pochopitelně v době výstavby (cca polovina 14.století) nebylo a vše vzniklo jen, aby se sem turisti měli jak dostat. Původně mniši návštěvníky vytahovali nahoru do kláštera v proutěném koši na laně zavěšeném na kladce. Takhle nesnadno a asi ještě nesnadněji probíhala i výstavba samotných klášterů.
První mniši se tady začali usazovat v 11.století a ve 14. už získala oblast církevní autonomii, během času tu na vrcholcích skal vysokých až 400m nad údolím vzniklo 24 nedobytných klášterů. Některé z nich byly tak nedobytné a s přístupem tak složitým, že postupem času zase zanikly. Celá lokalita je na seznamu světového dědictví UNESCO a jelikož jsme na svaté půdě, odhaleným ženským tělům (jako např. ramenům a kolenům) je vstup zakázán. Na to jsou tady ale připraveni a u vstupu mají k zapůjčení skutečně "slušivou" garderobu.
Protože je Velká Meteora nejvýše ze všech, jsou odsud úžasné panoramatické výhledy na ostatní skály a kláštery, které vypadají jako nějaké abstraktní sochy nadlidského měřítka. Chrám v klášteru je postaven v podobném slohu jako stavby ve městě Mystras. Zajímavostí je malá místnost s policema (kterou bychom my lidé 20.století využívali nejspíš jako špajz), plná lebek. Prý jde o mnichy, kteří tady sloužili. Trošku zvláštní zvyk, představte si třeba ve školním kabinetě výstavu lebek bývalých ředitelů anebo parlament se stěnami ověšenými hlavami odvolaných poslanců.
Protože je krásný letní den, rozhodnem se pokračovat tour po klášterech pěšky a ne autobusem, čeká nás totiž cesta z kopce. Nejbližším klášterem je "Varlaam", který jenom prohlížíme zvenčí, přístup do něj je podobný jako do Velké Meteory (dříve rumpál, nyní schody ve skále).
Dalším klášterem po cestě je "Rousanou", který vypadá úchvatně na pozadí sousedních, ještě vyšších skal. Jak klesáme níž k údolí, objevují se pohlednicové výhledy na skály a stavby na nich nad námi. Posledním klášterem na naší cestě je "Agios Nikolaos", tak se na něj taky vyškrábem. Klášter je vystavěn skále, která se jako prst tyčí vzhůru. Zajímalo by nás, jak na tuhle skálu ve 14.století vylezl první mnich s lanem a kladkou, aby sem mohl vytáhnout ostatní mnichy a stavební materiál. My pochopitelně kráčíme znovu po schodech, ale i to je v horkém dni docela námaha. Na vrcholku skály ještě nad úrovní střechy kláštera je zvonice, zvuk zvonu ničím nebrzděn musí být odsud slyšet na mnoho kilometrů.
Pak už pokračujeme pěšky do údolí do kempu a protože je ještě krásně, zbytek dne se proválíme u bazénu. Později odpoledne vyrazíme zpátky na nádraží, odkud je parádní výhled na další z klášterů "Agios Stefanos" na vysoké skále přímo nad městem. A pak už jedeme vlakem do Soluně neboli Thessaloniki. Město se zapsalo do dějin Česka tím, že z něj na Velkou Moravu roku 863 dorazili Cyril a Metoděj, aby šířili křesťanství po tehdy pohanském světě, kde vládl mocný bůh Perun.
Do Soluně přijíždíme pozdě v noci a máme v plánu město co nejrychleji opustit, nastupujeme do autobusu, který míří na letiště, ale po pár zastávkách do něj nastupuje i houf revizorů. My pochopitelně jízdenky nemáme, takže nás vystrkají na ulici (nechtějí ani pokutu). My se ale nenecháme jen tak odbýt a nastupujeme hned do dalšího spoje, který jede za chvíli. Na letišti je mrtvo, tak nám nezbývá než přečkat do rána v provizorním tábořišti, které zakládáme nedaleko hlavního terminálu.
Ráno sbalíme stan a jdem si na letiště půjčit auto, tentokrát máme štěstí na vymazlený červený Peugeot 107. Opouštíme město směrem na jihovýchod k poloostrovu Chalkidiki, který jako ruka se třemi prsty dlouhými 50km trčí do Egejského moře. Míjíme první prst, který se jmenuje Kassandra a namíříme si to k prostředníčku jménem Sithonia.
Poslední prst se jmenuje "Mount Athos" a je podobně jako Meteora posvátným územím plným mužských klášterů, ale na rozdíl od Meteory není do lokality volný přístup, je nutno se ohlásit předem a vyřídit si povolení. Ženy dokonce mají zakázány vstup úplně (pod trestem dvouletého vězení).
Cestou na jih jedeme po východním pobřeží poloostrova Sithonia, po klikatící se silnici, která vede tu podél moře, jinde se v serpentinách vyškrábe na vrcholky hor, aby poskytla pěkné výhledy a pak zase klikatě klesla k úrovni hladiny. Prakticky celý poloostrov je pokryt lesem a pobřeží je ozdobeno zerodovanými skalami bílé barvy. Moře je azurové v různých odstínech podle jeho hloubky. Občas zastavujeme, abychom si zaplavali v moři a vyhřáli těla na horkých kamenech a vychutnáváme si "bezstarostnou jízdu".
Odpoledne zastavujeme na pláži vesničky Kalamitsi na jižním cípu poloostrova, kde si zase užíváme vodních radovánek, specialit řecké kuchyně a krásných plodů řeckého vinařství.
Noc trávíme stranou od lidí na okraji písečné pláže za šumění mořských vln, což je nejkrásnější místo na usínání.
Pokračujeme v pohodové jízdě, každou chvíli zastavujeme u pláže a válíme se, nebo se procházíme v olivovém háji, kocháme se výhledy z vyšších poloh silnice a vychutnáváme si dobrůtky v kantinách. V takové cestě jako po Ráji nám uteče celý den, na část odpoledne se ještě zastavíme na poloostrově Kassandra na příjemnou plážovačku v jednom z městeček a později vyrážíme zpět k Soluni.
Na jeho periferii je plážové středisko Thermaikos s 8km dlouhou pláží. Podél pláže se táhne korzo se spoustou vináren a obchodů hemžící se lidmi. Tak se hemžíme taky a zase ochutnáváme všecho, co se nabízí.
Večer pozorujeme nádherný západ slunce za vzdálené pohoří Olymp, jehož nejvyšší hora Mytikas má výšku 2917m.n.m. (Někdy je Olymp nesprávně označován jako hora, ale žádná hora na řecké pevnině se tak nejmenuje. Olymp je název celého pohoří, řecky zní: "Oros Olympos").
Malým dobrodružstvím je najít nocležiště, za hotel nechceme utrácet, tak zkoušíme najít klidné místo na okraji městečka. To ale není snadné, protože je tu dost nočních podniků, takže všude korzují lidi a projíždějí auta. Když konečně najdeme klidné odlehlé místo a uvelebíme se a hodláme usnout, najde nás smečka asi deseti divokých psů, zřejmě přilákána vůni našeho čerstvého masa. Je to celkem adrenalinový zážitek. Pomalu se zvedáme, opatrně naházíme věci do auta a opravdu s úlevou si oddechneme, když do něj nastoupíme a zabouchnem dveře. Naštěstí psi nebyli nijak agresivní, i když špatný pohyb by to asi mohl změnit a proměnit nás v položku na jejich jídelním lístku.
Po téhle zkušenosti jsme rozhodnuti přespat v autě. Pežůtek 107 sice lůžkovou úpravu vzhledem ke svým minirozměrům neumožňuje, ale zbytek noci je aspoň v klidu.
Ráno nás čeká už jen poslední etapa cesty - zpět na letiště, což je asi 5km, a vrátit auto. A pak už jen odbavení a návrat do všedního života doma...
| Homepage / Fotogalerie / 2007 / Řecko |
ŘECKO (06-07/2007)Evropský ráj
|
  |
Den 01
Naše oblíbená letecká společnost SkyEurope nás dopravila na letiště do hlavního města Řecka o půl čtvrté ráno. Pravda, není to sice nejvhodnější čas, ale za cenu zpáteční letenky bychom sem z Prahy jeli autem dva dny a na cestu zpátky by už nezbylo. Čas příletu jsme navíc znali dopředu, takže jsme se mohli připravit na nastálou situaci. Užitečný web sleepinginairports.net nám poradil, že nejklidnější místo k odpočinku na letišti je v místní kapli. A taky že jo, nejsou tu žádné ampliony, které by furt hlásily přílety a odlety, nehlučí tu čistící stroje a taky už tady pospává několik cestovatelů, kterým nenavazují lety. Taky se na pár hodin natahujem pod ochranou hoteliéra Pánaboha a když se ráno rozední, zvedáme se a vyrážíme do centra města. Náš původní plán byl nechat si Athény na později, ale když nás autobus z letiště vyhodil pod Akropolí, tak jsme si nahoru vyšlápli hned. Nejvyšší athénský vršek je turistickou atrakcí první kategorie, takže se to tu hemží skupinkami lidí, jejichž počet odpovídá počtu sedadel v zájezdních autobusech. Na propadlou ISIC se nám povedlo ukecat studentské vstupné a jdeme nahoru k chrámu. Co je na tomhle kopci, ví snad každý. Nejslavnější stavbou je Parthenon dlouhý skoro 100m postavený kolem roku 450 př.n.l. Uvnitř bývala 12 metrů vysoká socha bohyně Athény (které je chrám zasvěcen) ze zlata a slonoviny. Kromě Parthenonu jsou tu ještě další zajímavosti, jako třeba Odeon krále Heroda (odeon = zastřešený antický amfiteátr).
Jak postupuje dopoledne, tak davy turistů houstnou a my Akropoli opouštíme. Protože si Řecko chceme projet a nemáme tolik času, abychom ho mohli trávit v pomalé hromadné dopravě, je našim dalším plánem půjčit si dopravní prostředek a vyrazit na Pelopones. Nejdřív jsme mysleli na nějaký silnější skútr, ale paní v půjčovně se nám skoro vysmála, že na skútru v hornatém Řecku daleko nedojedeme. Po krátkém váhání jsme si dali říct, půjčujeme si malý Fiat Punto a opouštíme Athény. Málo měst je ale tak "úžasně" dopravně řešeno jako Praha, kde vede nejrušnější dálnice v zemi přímo přes Václavák, a tak nám výjezd z tři a půl milionové metropole dal docela zabrat. Párkrát jsme zažili i déjà vu typu: "Touhle křižovatkou jsme přece už projížděli, ale minule jsme zahnuli doleva".
První zajímavostí na naší cestě je Korintský průplav, který byl vykután v 80.letech 20.stol. v délce přes 6km a spojil vody Jónského a Egejského moře a Pelopones se tak stal ostrovem. Vidět průplav v nás zanechalo nezapomenutelný zážitek. Probíhalo to asi takhle: V rychlosti přes 130km/h spolujezdec kouká do mapy a říká: "Tak tady by to někde mělo být, tady za tou zatáčkou, ještě kousek, ještě kousek, hm to asi bylo ono... No nic, vracet se nebudeme." Takže ani nevíme, jak tenhle zářez v zemi široký 25metrů, který jsme minuli po dálničním mostě, vlastně vypadá.
Pak už cesta ubíhala hornatou kamenitou zemí v klidu až do městečka Nafplio. Město leží v zálivu Egejského moře a má u přístavu krásnou palmovou kolonádu. Hlavní dominantou je ale úžasně fotogenická pevnost Palamidy, která se tyčí na vrcholku hory nad městem. Nahoru se klikatí úzká cestička - je nutno vyšlápnout rovných 1000 schodů k vrcholu. Hora vyrůstá přímo z moře a na jejím úpatí je pláž. Tam taky vyrážíme - je opravdu horký den a osvěžení ve vodě je příjemné. Kolem pláže je malebné skalnaté pobřeží ze souvislých strmých útesů svisle prorážejících vodní hladinu.
Jelikož jsme první den v Řecku, které je proslulé nejen historií, plážemi, olivami, ale i vínem, byl by hřích neochutnat všechno najednou. Takže trávíme večer na molu v přístavu u moře pod středověkou pevností, pochutnáváme si na výborném vínu a olivách a kocháme se západem slunce za hory na protější straně zálivu.
Na svahu kopce sousedícího se zmiňovanou pevností je pozůstatek další pevnosti s mohutnými hradbami. Podaří se nám dovnitř najít cestu, tam rozbalujeme spacáky a tahle středověká památka se stává našim dnešním tábořištěm.
Den 02
Ráno vyrážíme podél zálivu do hor, do kterých včera zapadalo slunce. Protože musíme projet pohořím, které má výšku přes 1600m a vyjíždíme přímo od hladiny moře, první fáze cesty je ve znamení drápání se do vrchu v serpentinách a soutěskách, pod vytesanými skalními převisy a taky v tunelech. Cesta pokračuje pod vrcholky po vrstevnici a pak zase v serpentinách klesá do širokého plochého údolí, na jehož druhé straně jsou zase hory. V tomhle údolí se nacházelo jedno z nejslavnějších antických měst - Sparta. Z dob jeho největší slávy ale nezbylo prakticky nic, a proto jím jenom projíždíme a míříme rovnou do blízkých hor, kde se na svazích nachází opuštěné byzantské město Mystras. Parkujeme pod kopcem a vyrážíme na pěší túru vzhůru městem, první stavby Dolního města jsou prakticky ještě v údolí a město se táhne po svahu kopce až na jeho vrchol. Počátky města se datují před 13.století, stavby jsou pěkně zachovalé / dobře zrekonstruované. Jsou vesměs vyzděné z kamenného zdiva s cihlovými ozdobnými doplňky a mají typické kulovité kupole. Ve významnějších budovách, jako je třeba monastery (klášter), jsou dokonce zachované i malby na stěnách a stropech. Stoupáme vzhůru a stejně tak i slunce stoupá k zenitu. Na vrcholku jsou ruiny citadely, ze kterých je parádní výhled do údolí na olivové háje a na moderní město Sparta. Cesta z kopce dolů nám jde o poznání rychleji.
A pak už pokračujeme zase jízdou serpentinami přes hory vyšší než Krkonoše do města Kalamata, které leží na jihu Peloponesu v zálivu otočeném směrem na jih do Středozemního moře. Parkujeme přímo u písečné pláže, nad kterou se tyčí přes kilometr vysoké hory, a užíváme se vodní radovánky.
Když přechází největší vedro, vyrážíme dále na sever, jako obvykle zas vjedeme do hor, abychom se pak ocitli na břehu tentokrát Jónského moře. Pláž se táhne až do nedozírna (podle mapy je dlouhá asi 50km). Přijíždíme do vesničky Kaiafasležící u sladkovodního jezera asi 300metrů od moře. Na jezeře je ostrov, na ktrerý vede most a podél něj je voda hustě porostlá vodními rostlinami a mezi nimi se ve vodě prohánějí ryby, žáby, ale i sladkovodní želvy. Na ostrově rostou citrusy hustě ověšené citróny. Je tu ale něco zvláštního - skupina opuštěných přízemních budov. Ve většině z nich jsou otevřené dveře a vevnitř, v malých pokojích, jsou kovové postele, někde ustlané, někde naskládané na hromadě s matracemi rozházenými kolem. Těžko říct, k čemu mohl areál sloužit - buď jako nízkocenová turistická ubikace, anebo spíš jako léčebna, odkud je nesnadný únik, protože je ze všech stran obklopena vodou. Klidně by se tady mohl natáčet druhý díl Requiem pro panenku. Jedna z budov je postavena kolem stromu - architekt zřejmě nechtěl měnit plánované rozmístění staveb, ale ani pokácet strom, tak prostě vynechal kus domu.
Procházíme se lesíkem mezi jezerem a mořským břehem a přicházíme ke kolejím Peloponeské úzkokolejky. (na poloostrov nevedou koleje o běžném rozchodu). Vlak, který náhodou projíždí kolem, ale nijak užší není, takže to vypadá, že se musí v každé prudší zatáčce vyklopit. Odpoledne pokročilo, tak se vydáváme na pláž najít si romantické nocležiště. Nejsme na turistickém pobřeží, takže je tu liduprázdno. Rozbalujeme deky a noc trávíme na pláži s výhledem na slunce zapadající do moře.
Den 03
Ráno ujedeme jen pár kilometrů a jsme na místě snad nejslavnějšího zaniklého města světa - tím je starověká Olympia. Město je známé, díky sportovnímu seriálu, který je právě na jeho počest pojmenován Olympijské hry. Antické hry byly celořecké, účastnili jich zástupci všech městských států, konaly se vždycky na konci léta v jednom ze čtyřech řeckých měst a v každém z nich byly zasvěceny jinému bohovi. V Olympii to byl Zeus. Pořadatelská města se pravidelně střídala a v každém z nich se hry konaly jednou za čtyři roky a nejslavnější byla právě Olympia. Kdyby se jinde víc snažili, mohli jsme se teď každé čtyři roky těšit místo na letní Olympiádu třeba na Pythyádu, Nemesiádu, anebo Isthmiádu. Antické hry se konaly od 8. stol. př.n.l. do 5. stol. n.l. Ve čtvrtém století n.l. začaly upadat, protože se proti nim postavilo křesťanství, jako koneckonců proti všemu nekřesťanskému - pohanskému. Protože se ale hry i přes zákazy konaly dál, nechal římský císař ve dvacátých letech 5.století, kdy už bylo křesťanství oficiálním náboženstvím Římské říše, zbořit všechny budovy ve městě Olympia.
Jsme tady záměrně co nejdříve ráno a naše auto je na parkovišti skoro samo. Nejdříve jdeme do Olympijského muzea, které není velké rozlohou, ale je nabité takovými předměty, jako jsou bronzové helmice, zbraně, talismany a dalšími věcmi denní potřeby, ale i celou řadou soch a dokonce i částmi budov s reliéfní výzdobou. Je tam i plán zaniklého města. A pak už pokračujeme do "města". Snad díky tomu, že bylo město násilně evakuováno, se zachovalo celkem mnoho - velké množství opracovaných kamenů, mnohé z nich jsou zpět sestaveny do původních sloupů. Některé sloupy jsou úhledně složeny na zem jako padlé dominové kostky. Hlavní stavbou byl Diův chrám, který je teď s výjimkou jednoho sloupu taky naležato. V chrámu bývala obrovská socha boha Dia, která teď patří mezi 7 starověkých divů světa. Bohužel z ní nezbylo nic, jen pár písemných poznámek v textech antických kronimářů, takže se ani přesně neví, jak vypadala a jak byla vysoká. Nejslavnějším místem je pochopitelně stadion, což je teď vlastně jen hliněný plácek ze všech stran obklopený mírnými svahy - tribunami.
Den postupuje, lidí přibývá a my odcházíme. Na přeplněném parkovišti těžko hledáme auto a odjíždíme zpět k pobřeží - do přístavu Fellini, který je vstupní branou na ostrovy v Jónském moři. Necháváme auto na parkovišti, kupujeme lístky na trajekt a okamžitě míříme do kantiny. Kantina je stánek s občerstvením, jakých je v Řecku nepočítaně. Jsou většinou u silnic, třeba i vysoko v horách, hodiny od nejbližšího města. Jenou z obvyklých specialit jsou smažené masové špízy máčené v různých omáčkách a posypané krystaly soli za 1€.
Trajektem opouštíme Pelopones a připlouváme do azurového zálivu ostrova Zakynthos.
Už příjezd do přístavu je malebný, zatímco okolní moře má barvu modrou, v přístavu obehnaném hrázemi, kde je hloubka menší, je barva vody nádherně azurová. Po vylodění zamíříme nejdřív do Dionýsiova chrámu s typickou benátskou věží. Není to sice ten Dionýsos z řecké mytologie (bůh vína a nespoutaného veselí), ale my úmyslně tento detail ignorujeme a chápeme to jako návod, jakým směrem se má naše cesta ubírat. Potom si půjčujeme kousek odtud skútr. Je to sice jenom 80-ka, takže nás žádná zběsilá jízda nečeká (silnější stroj nám nechtějí půjčit, když máme řidičák jenom na malou motorku do 50cc), ale po rovině jede celkem slušně. Máme už vychytaný systém jízdy ve dvou: řidič si dá na plošinu pod nohy velký batoh a spolujezdec má druhý na zádech víceméně položený na sedačce za sebou.
Odjíždíme z města Zakynthos, které je největším a hlavním městem ostrova, směrem na sever podél pobřeží. Cestou zastavujeme několikrát na plážích za vodními radovánkami. Po dostatečném relaxu a oslunění pokračujeme v jízdě na sever, kde se začíná cesta, zprvu celkem rovinatá, měnit v horskou silnici. Sever ostrova je mnohem hornatější než jih. Když vjíždíme do horského pásma s výškou přes 600m.n.m., začíná naše jezdítko ztrácet dech. V nejprudších úsecích silnice, které naštěstí nejsou nijak dlouhé, musí jeden z nás vystoupit, aby se skútr vůbec nahoru vyškrábal. Pak už sjíždíme k pobřeží do vesničky Agios Nikolaos. V místní restauraci si objednáváme typickou večeři: ryba, gyros, tzatziki a musaka. Dáváme se do řeči s chlapíkem jménem Dmitrij, jehož rodině restaurace patří. On mimo jiné pořádá i výlety lodí na tzv. Shipwreck beach, což je největší turistická atrakce ostrova a taky důvod, proč jsme tady. Když nám slíbí, že jejich výlet proběhne dřív, než na místě budou všichni pobytoví turisti, tak si plavbu objednáváme. Protože se blíží večer, Dmitrij nám radí, kde nejlépe ve vsi koupíme víno a olivy a tak. A když vidí, že hodláme spát pod širým nebem, nabízí nám, že můžeme přespat v jeho člunu, který kotví v přístavu.
Souhlasíme a skútr parkujeme na molu hned vedle člunu, který je asi pro 15 lidí. Večer je skutečně nádherný, je úplněk, vlny šplouchají o břeh, nikde ani noha, na téhle části ostrova totiž žádné hotely nejsou. A pak jdeme spát do člunu. Ten je lanem přikvázán k molu a houpe se asi 5 metrů od břehu. Je potřeba si ho nejdříve za lano přitáhnout a pak rychle naskočit, než se zase začne pomalu vzdalovat od pevniny. Člun má po obou stranách lavice a v přední části u kormidla něco jako zavazadlový prostor - krytý přístřešek, kde jsou matrace a na nich si rozbalujeme spacáky. Za příjemného houpání vln usínáme jako staří mořští vlci :-)
Den 04
Hned po probuzení skáčeme rovnou z lodi do vody, ta je nádherně čirá a je dobře vidět dno i v mnohametrové hloubce a taky hejna ryb. A pak už na nás Dmitrij mává, že sehnal další 4 zákazníky a vyrážíme. Nastoupíme do rychlého člunu a ten tryskem se zvednutou přídí opouští zátoku na širé moře. Plujeme podél břehu, který je tvořen vodou ohlodanými bílými skalami. Skály tvoří úplné přírodní klenby a brány a okna do nitra země. Skály jsou místy jen pár metrů vysoké a jinde je to zase třeba i 200m svislá stěna s vrcholky porostlými trsy chudé trávy a křovin. Po nějaké době připlouváme k jedné z úzkých hlubokých zátok, která je obehnaná vysokým skalním masivem, v hloubi zátoky je vidět písečná pláž. Kotví u ní zatím jen dva malé čluny. Připlouváme blíž a vidíme na pláži zrezlý vrak nákladní lodi přes 50m dlouhý. Vystupujeme na břeh. Je to krásné místo - azurová barva moře, vysoké bílé skály, drobný písek, příjemně teplá voda... Vrak působí v písku docela exoticky, musela být fuška ho sem dostat. Zase se válíme na pláži a koupeme v mořském příboji a když už začíná být tahle aktivita pomalu ale jistě nudná, na obzoru se objevuje velká turistická loď plná lidí a hned za ní další. Lidi z nich po desítkách naskakují do člunů a hrnou se ke břehu. Během pár minut se počet obyvatel pláže zpadesátinásobí. Idylka je rázem pryč, tak zase nastupujeme do naší lodi a odplouváme.
Na zpáteční cestě se zastavujeme v modrých jeskyních, které vytvořila vodní eroze ve skalách. Do některých z nich se dá vjet celou lodí a do některých je zase potřeba ponořit tělo do vody a vplavat do nich. Světlo, které do jeskyní proniká jen pod vodou, vevnitř na hladině modře světelkuje a odlesky se odrážejí i o bílé stěny a strop jeskyně. Poblíž jeskyní zase příroda vytvořila v pobřežní skále řadu bran, kterými se dá jako pod mostem proplout lodí.
A pak už výletní plavba končí a vracíme se do Agios Nikolaos a odtud pokračujeme na skútru směrem k jihu ostrova. Zase musí několikrát jeden z nás vyjít na kopec pěšky, aby se tam kvílící minimotorka s batohy vůbec dostala. Jízdu pojímáme vyhlídkovým způsobem, často zastavujeme, když se naskýtá pěkná scenérie, nebo třeba na zmrzlinu.
Na jižním cípu ostrova Zakynthos je pláž Gerakas, na kterou každoročně připlouvají klást vejce želvy druhu Kareta obecná. Druh je na seznamu ohrožených živočichů, dospělý jedinec měří kolem jednoho metru a váží 150kg. Pláž je chráněným územím - nesmíte si sem například přinést vlastní slunečník a zapíchnout ho do písku, abyste nepoškodili hnízdo, musí se využívat slunečníky, které jsou tady po celou sezonu. Taky je sem zákaz vstupu po setmění, protože to je čas, kdy želvy připlouvají. Pláž je krásná, po obou koncích ukončená strmými skalami. A pravděpodobně jenom díky želvám tady nestojí řada hotelů a jelikož se sem musí pár set metrů od silnice pěšky, není tu ani tak přelidněno. Užíváme si pobytový způsob dovolené válením se v písku a plaváním v moři. Když začínají opadat vedra, opouštíme pláž a v nedalekém olivovém háji si dáváme piknik (jehož součástí jsou pochopitelně i olivy a víno) a přemisťujeme se na nedalekou malou plážičku u přístavu malých loděk, kde jsme prakticky sami. Spacáky rozbalujeme přímo u břehu (s ohledem na čáru přílivu) a až do noci sedíme na molu a pozorujem hvězdy a plaveme mezi zakotvenými loďkami...
Den 05
Dopoledne pokračujeme v projížďkách po ostrově - z východního pobřeží na západní vede cesta přes hory, navštěvujeme zátoku Dafni a taky muzeum mořských želev. Okolní kopce jsou esteticky pravidelně osázeny olivovníky. Poté se přemístíme na pláž do městečka Argassi, kde jsou v moři kousek od pláže trosky mostu, zřejmě přes řeku, která tady asi kdysi ústila do moře. Poslední opalovačka a koupačka na ostrově a pak už jen vrátit skútr a trajektem zpět na pevninu, kde nás čeká náš dvoustopý dopravní prostředek. Před cestou se posilujeme v kantině a pak už pokračujeme v krasojízdě. Jedem podél pobřeží na sever až k městečku Rio, které už neleží na pobřeží širého moře, ale v Korinstkém zálivu a to v jeho nejužším místě. A v tomto místě taky stojí most dlouhý bezmála 3 kilometry, který spojuje Pelopones a Pevninské Řecko. Most je opravdu monumentální, ve vodě stojí jenom čtyři pilíře, které jsou od sebe 550 metrů a silnice mezi nimi je zavěšena na soustavě ocelových lan.
A protože pomalu začíná padat večer, parkujeme v příjemném malém městečku Eratini v zátoce Korintského zálivu a přespáváme na jeho okraji na pláži.
Den 06
Pokračujeme v jízdě podél pobřeží Korintského zálivu, který je z obou stran lemován horami, míjíme stáda ovcí, které se jak kamzíci škrábou po skalách za zeleným lístečkem. A pak už odbočujem od pobřeží a projíždíme několik kilometrů dlouhým sadem olivovníků, ve kterém se zastavíme na piknik a po něm se jako už poněkolikáté v téhle zemi škrábem serpentinami do hor. Žádný div, že tady není bicykl oblíbeným přibližovadlem jako třeba v Holandsku. A v těchto horách se nachází antické město Delfy, které proslulo svou věštírnou v chrámu zasvěceném bohu Apollonovi. Delfy ležely ve středu tehdy známého světa a konaly se v nich Pythijské hry, které měly podle archeologických nálezů dokonce delší tradici než hry Olympijské a mimo disciplín sportovních (jako např. závody čtyřspřeží) se tu borci utkávali i v disciplínách uměleckých, jako byl zpěv za doprovodu píšťaly nebo přednes básní. Takže hry byly zároveň jakýmsi předchůdcem soutěže Superstar. Delfská Sibyla byla nejvěhlasnější ze všech řeckých (a možná vůbec světových) věštíren. Žádný panovník si nedovolil třeba vyhlásit někomu válku a vůbec učinit závažné rozhodnutí bez rady z Delf. Sláva věštírny dosahovala vrcholu od 8.století př.n.l. do 4.st.n.l., kdy ji (jako všechno nekřesťanské) zakázal křesťanský římský císař.
V Delfách je toho k vidění víc, než třeba v Olympii. Kromě zbytků Apollonova chrámu a divadla s úžasným výhledem do horského údolí, je tu i mnohem zachovalejší stadion. Fotogenické jsou i trosky Athenina chrámu nedaleko města samotného.
Z Delf, které jsou opravdu vysoko v horách vedou všechny cesty z kopce v serpentinách, takže co vypadá na mapě jako 50km, je ve skutečnosti trojnásobek a trvá to tři hodiny jízdy.
Odpoledne přijíždíme do Athén, vracíme auto, přesunujem se na nádraží, kde právě náhodou stojí vlak našim směrem, nasedáme a vyrážíme do vnitrozemí Řecka do města Kalampaka, které je jako většina míst v zemi vysoko v horách. Ubytováváme s v kempu pár set metrů od nádraží.
Den 07
Místní autobusovou linkou jedeme do skal několik kilometrů za městem, na jejichž vrcholcích se nacházejí slavné kláštery Meteora. Cesta vede serpentinami do vrchu mezi vysokými úzkými skalami a cestou zahlídneme na některých z nich budovy klášterů. Autobus staví až u nejvzdálenějšího a nejvýše posazeného kláštera "Megalo Meteoro", neboli "Velká Meteora" s hlavním chrámem "Metamorfosis" tedy "Proměna Páně". Vstup do kláštera je nejdřív po betonových schodech a pak tunelem a následně schodištěm tesanými ve skále. Nic z toho tu pochopitelně v době výstavby (cca polovina 14.století) nebylo a vše vzniklo jen, aby se sem turisti měli jak dostat. Původně mniši návštěvníky vytahovali nahoru do kláštera v proutěném koši na laně zavěšeném na kladce. Takhle nesnadno a asi ještě nesnadněji probíhala i výstavba samotných klášterů.
První mniši se tady začali usazovat v 11.století a ve 14. už získala oblast církevní autonomii, během času tu na vrcholcích skal vysokých až 400m nad údolím vzniklo 24 nedobytných klášterů. Některé z nich byly tak nedobytné a s přístupem tak složitým, že postupem času zase zanikly. Celá lokalita je na seznamu světového dědictví UNESCO a jelikož jsme na svaté půdě, odhaleným ženským tělům (jako např. ramenům a kolenům) je vstup zakázán. Na to jsou tady ale připraveni a u vstupu mají k zapůjčení skutečně "slušivou" garderobu. Protože je Velká Meteora nejvýše ze všech, jsou odsud úžasné panoramatické výhledy na ostatní skály a kláštery, které vypadají jako nějaké abstraktní sochy nadlidského měřítka. Chrám v klášteru je postaven v podobném slohu jako stavby ve městě Mystras. Zajímavostí je malá místnost s policema (kterou bychom my lidé 20.století využívali nejspíš jako špajz), plná lebek. Prý jde o mnichy, kteří tady sloužili. Trošku zvláštní zvyk, představte si třeba ve školním kabinetě výstavu lebek bývalých ředitelů anebo parlament se stěnami ověšenými hlavami odvolaných poslanců.
Protože je krásný letní den, rozhodnem se pokračovat tour po klášterech pěšky a ne autobusem, čeká nás totiž cesta z kopce. Nejbližším klášterem je "Varlaam", který jenom prohlížíme zvenčí, přístup do něj je podobný jako do Velké Meteory (dříve rumpál, nyní schody ve skále).
Dalším klášterem po cestě je "Rousanou", který vypadá úchvatně na pozadí sousedních, ještě vyšších skal. Jak klesáme níž k údolí, objevují se pohlednicové výhledy na skály a stavby na nich nad námi. Posledním klášterem na naší cestě je "Agios Nikolaos", tak se na něj taky vyškrábem. Klášter je vystavěn skále, která se jako prst tyčí vzhůru. Zajímalo by nás, jak na tuhle skálu ve 14.století vylezl první mnich s lanem a kladkou, aby sem mohl vytáhnout ostatní mnichy a stavební materiál. My pochopitelně kráčíme znovu po schodech, ale i to je v horkém dni docela námaha. Na vrcholku skály ještě nad úrovní střechy kláštera je zvonice, zvuk zvonu ničím nebrzděn musí být odsud slyšet na mnoho kilometrů.
Pak už pokračujeme pěšky do údolí do kempu a protože je ještě krásně, zbytek dne se proválíme u bazénu. Později odpoledne vyrazíme zpátky na nádraží, odkud je parádní výhled na další z klášterů "Agios Stefanos" na vysoké skále přímo nad městem. A pak už jedeme vlakem do Soluně neboli Thessaloniki. Město se zapsalo do dějin Česka tím, že z něj na Velkou Moravu roku 863 dorazili Cyril a Metoděj, aby šířili křesťanství po tehdy pohanském světě, kde vládl mocný bůh Perun.
Do Soluně přijíždíme pozdě v noci a máme v plánu město co nejrychleji opustit, nastupujeme do autobusu, který míří na letiště, ale po pár zastávkách do něj nastupuje i houf revizorů. My pochopitelně jízdenky nemáme, takže nás vystrkají na ulici (nechtějí ani pokutu). My se ale nenecháme jen tak odbýt a nastupujeme hned do dalšího spoje, který jede za chvíli. Na letišti je mrtvo, tak nám nezbývá než přečkat do rána v provizorním tábořišti, které zakládáme nedaleko hlavního terminálu.
Den 08
Ráno sbalíme stan a jdem si na letiště půjčit auto, tentokrát máme štěstí na vymazlený červený Peugeot 107. Opouštíme město směrem na jihovýchod k poloostrovu Chalkidiki, který jako ruka se třemi prsty dlouhými 50km trčí do Egejského moře. Míjíme první prst, který se jmenuje Kassandra a namíříme si to k prostředníčku jménem Sithonia. Poslední prst se jmenuje "Mount Athos" a je podobně jako Meteora posvátným územím plným mužských klášterů, ale na rozdíl od Meteory není do lokality volný přístup, je nutno se ohlásit předem a vyřídit si povolení. Ženy dokonce mají zakázány vstup úplně (pod trestem dvouletého vězení).
Cestou na jih jedeme po východním pobřeží poloostrova Sithonia, po klikatící se silnici, která vede tu podél moře, jinde se v serpentinách vyškrábe na vrcholky hor, aby poskytla pěkné výhledy a pak zase klikatě klesla k úrovni hladiny. Prakticky celý poloostrov je pokryt lesem a pobřeží je ozdobeno zerodovanými skalami bílé barvy. Moře je azurové v různých odstínech podle jeho hloubky. Občas zastavujeme, abychom si zaplavali v moři a vyhřáli těla na horkých kamenech a vychutnáváme si "bezstarostnou jízdu".
Odpoledne zastavujeme na pláži vesničky Kalamitsi na jižním cípu poloostrova, kde si zase užíváme vodních radovánek, specialit řecké kuchyně a krásných plodů řeckého vinařství.
Noc trávíme stranou od lidí na okraji písečné pláže za šumění mořských vln, což je nejkrásnější místo na usínání.
Den 09
Pokračujeme v pohodové jízdě, každou chvíli zastavujeme u pláže a válíme se, nebo se procházíme v olivovém háji, kocháme se výhledy z vyšších poloh silnice a vychutnáváme si dobrůtky v kantinách. V takové cestě jako po Ráji nám uteče celý den, na část odpoledne se ještě zastavíme na poloostrově Kassandra na příjemnou plážovačku v jednom z městeček a později vyrážíme zpět k Soluni.
Na jeho periferii je plážové středisko Thermaikos s 8km dlouhou pláží. Podél pláže se táhne korzo se spoustou vináren a obchodů hemžící se lidmi. Tak se hemžíme taky a zase ochutnáváme všecho, co se nabízí. Večer pozorujeme nádherný západ slunce za vzdálené pohoří Olymp, jehož nejvyšší hora Mytikas má výšku 2917m.n.m. (Někdy je Olymp nesprávně označován jako hora, ale žádná hora na řecké pevnině se tak nejmenuje. Olymp je název celého pohoří, řecky zní: "Oros Olympos").
Malým dobrodružstvím je najít nocležiště, za hotel nechceme utrácet, tak zkoušíme najít klidné místo na okraji městečka. To ale není snadné, protože je tu dost nočních podniků, takže všude korzují lidi a projíždějí auta. Když konečně najdeme klidné odlehlé místo a uvelebíme se a hodláme usnout, najde nás smečka asi deseti divokých psů, zřejmě přilákána vůni našeho čerstvého masa. Je to celkem adrenalinový zážitek. Pomalu se zvedáme, opatrně naházíme věci do auta a opravdu s úlevou si oddechneme, když do něj nastoupíme a zabouchnem dveře. Naštěstí psi nebyli nijak agresivní, i když špatný pohyb by to asi mohl změnit a proměnit nás v položku na jejich jídelním lístku.
Po téhle zkušenosti jsme rozhodnuti přespat v autě. Pežůtek 107 sice lůžkovou úpravu vzhledem ke svým minirozměrům neumožňuje, ale zbytek noci je aspoň v klidu.
Ráno nás čeká už jen poslední etapa cesty - zpět na letiště, což je asi 5km, a vrátit auto. A pak už jen odbavení a návrat do všedního života doma...
M&M
Zážitky z cest
Fotogalerie CestopisyInfo na cesty
Kam, kdy, proč Low-cost letenky Slovníček Statistika Tématické mapy světa OdkazyZajímavosti
Nejkrásnější místa světa Největší na světě 7 divů světa Kalendáře Katastrofy Pohyb kontinentů Svět v číslechSoukromá sekce
Adopce na dálku Adopce zvířeteVšudeDobře.cz | © 2004-2024