Všude dobře, tak co doma?



Homepage / Fotogalerie / 2005 / Nizozemí

NIZOZEMÍ (08/2005)

Na kole proti větru a dešti

fotogalerie cestopis mapa


Tak jsme jednoho krásného dne dostali nápad vyrazit si do Holandska. Ale jak to pojmout? S cestovkou rozhodně ne (organizovaně do země, kde je legální marihuana, je nesmysl), autem taky ne (ze stejného důvodu). Což takhle na bicyklu? V Holandsku je to nejpopulárnější dopravní prostředek a koneckonců je to země malá a placatá. Kola z místní půjčovny ale můžou vypadat všelijak, tak si radši přivezem svoje vlastní, na které už je prdel zvyklá. Ale jak je tam dopravit – vlaky jsou drahý, do autobusu nám je nevezmou, stop by byl na dlouhý lokte…

A v této chvíli jsme náhodou našli inzerát partičky z Ostravy, která jede do Holandska i vlastním autobusem i s kolama a mají volná místa. Podařilo se nám s nima dohodnout úžasnou cenu za to, že nás tam odvezou a pak na dohodnutém místě o týden později zase naloží a přivezou zpátky. (Byla i možnost dát si to s nima, ale to už člověk přestává být nezávislý a výsledný program je buď dílem jednoho organizátora anebo jakýmsi kompromisem – či chcete-li názorem většiny.)

Sraz je večer v Praze na Chodově, kam přijíždí autobus s odstraněnými sedačkami ve své zadní polovině a na jejich místě je skladiště kol a bagáže. Nakládáme kola, nasedáme a jedem.


Den 01

Ráno jsme u města Apeldoorn. Tam se na parkovišti všichni vysypeme z autobusu, partička nasedá na kola a odjíždí a autobus za nimi - sraz máme za týden v Leeuwardenu. Nasazujeme brašny, oblékáme větrovky (fouká fakt silný vítr) a vyrážíme. Ujedeme asi tři sta metrů a začíná pršet - a je to pravá letní průtrž. Schováváme se pod stromy a začínáme tušit, že si tady na takové počasí budeme muset zvyknout. Za chvíli jsme durch a zjišťujeme, že pod sousedními stromy se krčí další skupinka zoufalců, tak je oslovujeme. V kolektivu se to lépe trpí. Jsou to čtyři Španělé, taky na cyklovýletu. Protože se dost ochladilo, popíjíme vodku a krmíme se čokoládou (ideální kombinace energetického a psychického osvěžení) a čekáme, až přestane pršet.

Když se tak stane, jedeme společně směrem do národního parku Höge Veluwe. Připadá nám vcelku samozřejmé, že naše cesta míří přímo proti větru. (Každý kdo ví, že svět se neřídí jen zákony fyzikálními, právními, ekonomickými atd., ale především Murphyho zákony, zná První zákon cyklistiky: Cesta vede vždycky do kopce a proti větru.)

Národní park Höge Veluwe se skládá z rozlehlých plání vřesovišť a březových a jedlových hájů protkaných cyklostezkami. Hned u vstupu je pochopitelně půjčovna kol. Uprostřed parku je galerie moderních umění mimo jiné s obrazy slavných impresionistů (van Gogh a další). Ale jsou tam i takové skvosty moderního výtvarného umění, jako dvě černé čáry na bílém papíře, ale to nejde popsat, to se musí vidět :-). Nejzajímavější částí parku je ale největší poušť ve Střední a Severní Evropě.

Když se vyblbneme ježděním na kole v písečných dunách, míříme z parku do města Arnhem, s pěkným náměstím a obrovskou katedrálou a Španělé nás opouštějí. Jelikož jsme ještě dost navlhlí od deště a promrzlí, protože teplota odpovídá spíš končícímu podzimu než vrcholu léta, sedáme na vlak a necháváme se popovézt do Utrechtu. Úroveň železniční dopravy je mnohem vyšší než u nás a ceny bohužel taky.

Utrecht je naše první opravdické holandské město, domy jsou jednotně cihlové s bíle lemovanými okny a ke všemu, co to jen trošku umožňuje, je zamčen bicykl. Mimochodem kola, která tady všichni používají jsou dosti podobná u nás legendárnímu stroji Ukrajina. Protože máme hodně omezený rozpočet a jsme fyzicky odolní jedinci, hodláme výlet pojmout trochu jako čundr a vyspat se prostě, kde to jde, hlavně aby to bylo zadarmo. Kousek od centra nacházíme fotbalové hřiště a zastřešená lavička střídačky nám slouží jako dnešní ubytovna a úkryt před deštěm.

Den 02

Dopoledne se vracíme do města, místní grachty (kanály) jsou přesně to, co si člověk vybaví, když se řekne Holandsko. Spousta lidí tu bydlí v hausboatech. To má velikou výhodu, když se chce člověk odstěhovat, stačí povolit kotevní lano. Má to ale jednu nevýhodu, když se vás chtějí sousedi zbavit, stačí povolit kotevní lano.

Vtipně působí různé zbytky ukradených bicyklů všude na ulicích – někde je to osamělé přední kolo, připevněné řetězem k zábradlí, jinde zase bezpečně zajištěný kompletně očesaný rám u dopravní značky. Taky se setkáváme s prvními zvedacími mosty, které jsou na každém křížení většího kanálu se silnicí.

Pokračujeme přes město Woerden, kde je zajímavá pevnost, jak jinak než obklopená vodním příkopem. Rodinné domky na venkově tady obvykle nemají plot, jejich pozemky jsou prostě obehnány grachty. Zemědělci taky ušetří za ohradníky, jejich domácí zvířata jsou ve výběhu obklopeném vodou, kam je přístup jen přes zvedací lávku. Vidíme i první tradiční větrné mlýny.

Všudypřítomné kanály jsou tu proto, že celé Holandsko (Holandsko je zemskou částí Nizozemska – něco jako u nás třeba Morava) je pod hladinou moře. Dešťová a podzemní voda stéká do kanálů-grachtů, které jsou propojené do obrovské soustavy a někde na jejím okraji se voda přečerpává do řeky, která teče v uměle vybudovaném korytě nad úrovní okolního terénu. Z toho taky vyplývá další místní zajímavost, že když se v placatém Holandsku zvedá silnice do kopce, znamená to, že jedete k řece.

Přijíždíme do Goudy a už máme přehled o základních typech zvedací mostů (výsuvné, sklopné a otočné). Gouda má krásné staroměstské náměstí a radnici uprostřed něj. Taky je slavná díky sýru, který tady má původ – teď mi ale vypadlo, jak se ale ten sýr vlastně jmenuje? Už to mám, je to Gouda :-)

Na náměstí na moment potkáváme naši partičku Ostraváků - když přijíždíme, akorát odjíždějí.

(Kdo neumíte holandsky, je dobré vás upozornit, že ty zlověstné chrčivé zvuky, které se všude ozývají, patří normálně do mluveného projevu místních – například slovo Gouda se vyslovuje něco jako Chrauda.)

Cestou z Goudy jsme si trošku naběhli (teda zajeli), podle mapy to totiž vypadalo, že nejkratší cesta nevede po hlavní silnici, ale spletí cest mezi grachty. Tak se tudy vydáváme. No jo, ale to jedete doprava, doleva, pak druhou doprava a třetí doleva,… a tam cesta končí u kanálu, takže zpátky a znovu. Po několika hodinách potkáváme domorodce, který nám poradí směr. A skutečně pár kilometrů a cesta se začíná zvedat, až vyjíždíme nahoru na kopec k řece. Přes ní nevede žádný most, ale kyvadlově tam pendluje zadarmo přívoz.

Kousek za řekou je nejmalebnější sestava větrných mlýnů v Holandsku. Místu se říká Kinderdijk a je tu na jednom místě více než 20 starých větrných mlýnů, které sloužily k přečerpávání vody z nižších míst přes soustavu kaskád do řeky, která je asi 10 metrů nad okolním terénem.

Už se pomalu učíme číst místní počasí. Přeháňky jsou sice časté a intenzivní, ale netrvají dlouho, takže musíme odhadnout, kdy začne pršet, a schovat se. Jenomže to není úplně jednoduché, protože tady chybí běžné prvky české krajiny – opuštěné budovy, veřejné přístřešky, autobusové zastávky s uzavřenými stěnami,… Už se smívá a pořád nemáme místo na spaní. Až za úplné tmy téměř na předměstí Rotterdamu jako zázrakem objevujeme opuštěný, z části vyhořelý rodinný dům. Noc v jakési předsíni s celistvou střechou, je trošku hrůzostrašná, ale je v suchu a teple.

Den 03

Na dnešním programu je Rotterdam. Je to klasické moderní evropské město. Centru dominuje lanový most a obrovská zaoceánská výletní loď zaparkovaná u něj. Nacházíme místo, odkud vyjíždějí vyhlídkové plavby po rotterdamském přístavu, který je největší jestli ne na světě, tak v Evropě určitě. Zamykáme kola v přístavu a nastupujem na loď. Cestou k přístavu pozorujeme nábřeží města, které je zdobené mrakodrapy občas až prapodivných tvarů.

Přístav je fakt obrovský – proplouváme doky, kde se opravují zaoceánské lodě tak, že se vyzvednou celé z vody na plovoucí molo, aby bylo možno se k nim dostat i zespoda. Všude jsou zaparkované obrovské tankery jako auta na parkovišti u hypermarketu. Kontejnery se zbožím v tomhle množství vypadají jako barevné dětské kostičky na hromádce a jeřáby jak by smet. Přístavem neustále proplouvá podvodní bagr, který prohlubuje stále se zanášející dno.

Po lodní projížďce jedeme k věži Euromast s vyhlídkovou terasou ve výšce více než 100m. Je odsud pěkný rozhled po městě i po přístavu.

Cestou z města si všímáme zajímavých garáží na kola, které jsou u vlakové zastávky. Jsou to jakési zamykatelné plechové krabice, do kterých se vejde přesně jedno kolo. Projíždíme Delftem, který má pěkné centrum a náměstí s katedrálou a přijíždíme do města Den Haag, sídla Evropského soudního tribunálu. Podobně jako v Rotterdamu je to tu pěkný mrakodrapov.

Navštěvujeme Madurodam, což je sbírka modelů nejvýznamnějších staveb Nizozemska v měřítku 1:25 – je tam všechno zajímavé, co už jsme viděli i teprve uvidíme. Mezi budovami se prohánějí vlaky, auta, ale i letadla rolují po runway a lodě proplouvají grachty a mosty se před nimi zvedají. Je to milé si občas připadat jako obr.

Dorážíme na pobřeží Severního moře a piknikujeme a noc pak trávíme na pláži v areálu beach-volejbalového hřiště.

Den 04

Dopoledne vyrážíme do Akvária Sea-Life, které je u pláže asi 500metrů od našeho nocležiště. Areál se chlubí tím, že je největší na pobřeží Severního moře. A stojí celkem za to, jsou tam chodby se skleněnými stěnami a stropem, přes které dají pozorovat žraloci, murény, rejnoci, hvězdice a spoustu dalších živočichů.

Z Den Haagu vyrážíme na sever po pláži. Ze začátku nám to připadá jako celkem dobrý nápad, ale po asi deseti kilometrech toho máme už fakt plné zuby. Kola se boří do písku, buď proto že je příliš promáčený, nebo že je příliš suchý a hranice je opravdu tenká. Odbočujeme a jedeme stále podél pobřeží, ale až v dunách za pláží, což je rozlehlá zvlněná písčitá krajina s polopouštní vegetací a hlavně jsou tam cyklostezky.

Dále projíždíme kolem letiště Schiphol, které je zajímavé tím, že je letištní hala na jiném břehu dálnice než runway, takže letadla jezdí přes silnici po mostě. Pokračujeme k místu, kde končí runway a startující letadla se odlepují od země. Je zajímavé sledovat letadlo, jak se rozjíždí směrem k vám a jakoby na poslední chvíli se zvedá do vzduchu. Jedno obrovské Jumbo dokonce vypadá, že se ze země ani neodlepí a my budem muset před ním prchat na kolech :-) A to tady všude bydlí lidi, kterým 50m nad barákem každou minutu zahřmí letadlo.

Ještě zatáčíme do Harlemu, živého městečka s velkou katedrálou na náměstí a pak už otáčíme naše řidítka směrem na Amsterdam. Poprvé se nám nedaří najít na noc „střechu“ nad hlavou (nocleh pod mimoúrovňovou dálniční křižovatkou nám připadá docela nekomfortní), takže bereme s vděkem celkem útulnou keřovou skupinu ve vilové čtvrti – snad nebude pršet.

Den 05

Nepršelo a tak jedeme vesele do hlavního města opředeného legendami, které by se suverénně stalo hlavním městem Evropy, kdyby o tom rozhodovali lidi do 30 let.

Přijíždíme k hlavnímu nádraží a hned naproti němu je přístaviště vyhlídkových lodí, které se plaví po grachtech, takže hurá do lodě. Pohled na město z kanálů je rozhodně dobrým seznamovacím počinem, ale nemá moc smysl se o něm rozepisovat. Amsterdam je prostě město s nezaměnitelnou architekturou v barvě červené až hnědé v kombinaci s bílou. Ulice a grachty jsou si tak vzájemně podobné, že není snadné se zorientovat ani podle mapy. I tady je hodně obydlených hausbótů, které jsou prý dokonce napojeny na elektriku, vodu a kanalizaci. Mimochodem název Amsterdam vznikl původně odvozením od slova hráz (holandsky: dam) na řece Amstel. Příjemné je, že v centru prakticky nejezdí auta, největší prostor tu mají chodci a cyklisti, jezdí tady taky komicky hubené tramvaje.

Po plavbě se jdeme podívat do Muzea Sexu, je to dům plný všemožných zpodobnění penisů a vagín v nejrůznějších variacích, z nichž některé jsou vskutku bizarní. Nikdy by vás nenapadlo na co všechno se dají genitálie použít.

Vycházíme z muzea a hned na nás volá chlapík z lodě parkující v grachtu při chodníku a ukazuje na naše kola, zamčená ke stromu běžným zámkem koupeným v Česku: „It is too easy to cut“, upozorňuje nás a ukazuje, že oka řetězu musí být z železa tlustého jako prst a vysvětluje, že nikde se kola nekradou jako v Amstru a až nám je ukradnou, máme si jít koupit „nové“ k nedalekému mostu, kde se levně prodávají ukradené bicykly a když budeme mít štěstí, tak si můžeme koupit zpátky ty svoje. Děkujeme a další atrakci navštěvujeme raději postupně, protože si na kolech vezem domov ještě na příštích několik dní.

Touto atrakcí je Muzeum Marihuany. Jeho součástí je i pěstírna a spousta pomůcek k pěstování i užívání a taky historických a zeměpisných informací, inu člověk by neměl žádné vášni propadnout nevzdělán.

Našli jsme čínský bufet typu: zaplať a hodinu jez. Po hodině se vyvalíme a víme, že dneska už nikam nedojedem. Jdeme do coffe-shopu a kupujem si jeden z nejslavnějších modelů – Bílou vdovu (White widow). Zapadnem do nějaké uličky s pěkným výhledem na okolní ruch a umotáme špeka a odpálujem ho. Když ho dojíždíme, přichází k nám místní policajt a normálním tónem nás upozorňuje, že hulíme před policejní stanicí a jestli bysme nebyli tak laskaví a nešli s tím jointem jinam. No, když tak hezky prosí, tak vyhovíme :-)))

Pomalu se začíná stmívat a polovina z nás velmi oceňuje další místní vymoženost – veřejné pouliční pisoáry – jsou to vlastně plechové zástěny, kruhového půdorysu, kam choděj chlapi na ulici močit. Taky se pomalu v legendární Čtvrti Červených Luceren (Red Light District) začínají rozsvěcet světla a v oknech, která doteď vypadala jako běžná okna bytu, se začínají vlnit v krajkovém prádélku dívky a ženy všech věkových i hmotnostních kategorií. Naháněči lákají na peep show a různé kabarety a všude voní tráva a ulice jsou plné mladých vysmátých lidí - tohle je Amsterdam po setmění.

Když jsme si dost užili atmosféru, nastupujem na přívoz za nádražím a odjíždíme pár kiláků na periferii a protože to zas vypadá na déšť uléháme z nouze pod ochranu můstku přes řeku.

Den 06

Naskýtá se nám zvláštní úkaz – veliká zámořská loď si to kousek od nás valí po poli. Při pozornějším pohledu je ale pod lodí vidět několikametrový násep, je teda jasné, že tam je řeka – čím pokračujeme více na sever, dostáváme se stále níž pod mořskou hladinu a hladiny řek jsou čím dál výš nad okolním terénem. Plochá krajina je chudá na stromy, takže jediným vodítkem k domněnce že tam je řeka, je jenom ten násep, na jakém u nás člověk čeká spíš železniční koleje.

Míjíme odbočku na město Edam, které dalo název sýru Eidam. Tahle země je úplný myší ráj.

Ve městě Beverwijk se konají dostihy. Prostě náměstí zasypali několik metrů širokým pruhem písku a nechají tam běhat klusáky.

Zase přijíždíme na pobřeží Severního moře u městečka Wijk Ann Zee. Dneska nám přeje počasí a dokonce vidíme i sluníčko – v to už jsme přestali doufat. Tak rychle do vody, než se to zkazí – jsme sice ve vodě sami, ale když už jsme na dovolené u moře, tak je prostě povinnost tam vlízt. Po koupačce zase vnikáme do kempu a zadarmo nepozorovaně použijeme sprchy. K tomu nechceme nikoho navádět, ale je to snadné ve všech kempech, které jsme cestou potkali.

Už víme, že každá průtrž trvá vždycky tak 10 minut (takříkajíc na cigárko) a pak je několik hodin klid a tak pořád dokola. Začíná se stmívat a pak už padá úplná tma a nám se nedaří najít žádné kryté nocležiště. Když už všechno vzdáváme a smiřujeme se s tím že nás to dneska spláchne, zahlídneme pár desítek metrů od silnice větrný mlýn. Je to takový drobek oproti mlýnům v Kinderdijku, ale zdá se že se k němu dá dostat. Jdeme na průzkum a je to tak, mlýn je uprostřed menšího pole a přímo okolo něj je vodní příkop a přes něj dřevěná lávka. Mlýn je prázdný a nezamčený. Je rozhodnuto, kola stěhujem dovnitř. Ještě před usnutím dáváme pár tahů z trávy, ať uteče noc jak večerní zprávy, a jdeme spát do větrného mlýna.

Den 07

Ráno opouštíme větrný mlýn a jedeme do městečka Alkmaar ve kterém se dneska koná tradiční sýrový trh. Trh se zde koná už několik století a přestože je to v současnosti masová turistická atrakce, je to pořád ještě opravdický trh, tedy místo, kde velkoodběratelé nakupují od výrobců sýr. Tradice se udržují tím, že prodejci i nákupčí jsou oblečeni v krojích a tradičních dřevácích a sýr vozí na dřevěných dvoukolácích a dřevěných nosítkách. Celé historické náměstí vypadá jako prodejní pult a jsou na něm srovnány ve vrstvách stovky žlutavých kotoučů sýrů velikosti pneumatik. Pochopitelně všude okolo jsou spousty stánků, kde prodávají sýr i návštěvníkům, takže ochutnáváme, co se dá. Prodávají tu i dřeváky, ale ty si nekupujem, nevešly by se nám do klipsen.

V krajině jsou čím dál víc vidět moderní větrné mlýny (obrovské větrníky), a to tak, že během dneška jsme jich viděli mockrát víc, než za celý dosavadní život. Po dnešku taky víc chápeme, jak na tom vlastně ti Holanďani jsou s cyklistikou. Jezdit do práce a do obchodu to by jim šlo, dokonce i párečky zamilovaných jezdí na kolech vedle sebe a drží se za ruku. Ale na delší vzdálenost kolo nepoužívají. Když se zeptáme jednoho domorodce na cestu, zděsí se hrůzou: „Kam že to chcete? Tam se na kole nedá dojet, to je strašně daleko. To je nejmíň dvacet kilometrů!“

Přijíždíme až k místu, kde končí země a dál už pokračuje jen silnice. Jsme na západním konci umělé hráze Afsluitdijk, dlouhé 30km - to už je tak daleko, že není vidět protější břeh země a hráz prostě končí v nekonečnu na obzoru. Je to součást pobřežní protipovodňové ochrany Holandska před mořem a součástí hráze jsou i vrata, která jsou v běžném stavu otevřená. Tudy pořád protékají masy vody, za přílivu teče do jezera a za odlivu zase zpátky do moře. S vědomím, že teď dvě hodiny nebudeme potřebovat řídítka, protože pojedem pořád rovně, opouštíme pevninu a jedeme k té tečce na obzoru ve kterou se silnice v dálce před námi mění. Zajímavé je, že ačkoli jsme před pár dny z Apeldoornu vyráželi na západ a teď jedeme na východ, je to pořád proti větru – ten starej Murphy měl pravdu…

Po psychickém utrpení stráveném pozorováním přerušované bílé čáry na silnici a počítáním sloupků svodidel a monotónním šlapáním konečně přijíždíme na druhý konec hráze. A protože toho máme dneska docela dost, stačí jen zahlédnout kousek od silnice opuštěnou pevnost z druhé světové války a víme, kde budem dneska spát. Je to rozsáhlá soustava nepoužívaných podzemních betonových bunkrů – takže další nezapomenutelná noc.

Den 08

Od hráze pokračujeme dále podél pobřeží, které je celé lemované umělým protipovodňovým valem vysokým jako několikapatrový dům. Když na něj vylezete a rozhlédnete se, je i pouhým okem vidět, že hladina moře je výš než země ve vnitrozemí.

Přijíždíme do Leuwardenu, dalšího milého městečka, teď už ale nejsme v Holandku, ale v části země zvané Frisko, a potkáváme naše staré známe účastníky zájezdu z Ostravy. Dozvídáme se, že jim se krádež kol v Amsterdamu nevyhla.

Autobus čeká kousek od města, nakládáme kola a vyrážíme. Frisko je tak hluboko pod hladinou moře, že tady nejsou mosty přes řeky, ale naopak v místě křížení vede silnice pod řeku a ta přes ní teče v umělém korytě po betonovém mostě.

Cesta potrvá celou noc a zítra ráno jsme doma.

M&M




VšudeDobře.cz | © 2004-2024