Let z Berlína startuje ještě v noci. Když se v letadle po pár hodinách budíme, začíná se rozednívat, jsme nad Atlantikem, který je zahalený souvislým mlžným oparem od obzoru k obzoru, jenom v dálce před námi vidíme z oparu něco vyčnívat. Jak se přibližujeme, útvar se zvětšuje a jeho tvar připomíná siluetu na zádech ležící ženské postavy. Ňadro je vrcholem sopky na ostrově Tenerife - hora Pico del Teide s výškou 3718 m nad mořskou hladinou (Celková výška hory měřená od mořského dna je asi 7km) je nejvyšší horou Kanárských ostrovů a taky celého Španělska. Než horu obletíme a dosedneme na runway, stoupající slunce mlžný opar rozpustí a my vstupujeme z chladné středoevropské zimy do nádherného slunečného dne.
Vyrážíme se ubytovat do nejbližšího městečka, kterým je Los Cristianos - menší plážové středisko. A proto nás nenapadá, jak jinak bychom měli zahájit návštěvu Kanárů než na pláži. Dneska je štědrý den a pláž taky není nijak narvaná, ale prázdná rozhodně taky není a dokonce je i dost těch, kteří se koupou ve vodě. A k nim se přidáváme i my.
Později jdeme na pěší průzkum okolí, přirozeným cílem je kopec s plochým vrcholem hned za městem. Propleteme se uličkami a pak už dorazíme mimo město do polopouštní krajiny, která pokrývá téměř celý ostrov. Kolem cesty k vrcholu rostou kaktusy - opuncie hustě obalené plody. Ochutnáváme jejich šťavnatou dužinu, ale je třeba být hodně opatrný (trny zabodané v jazyku dokážou požitek z chuti dost zkazit).
Když přicházíme na vrchol, vidíme, že jsme na okraji kráteru sopky, přesněji na jedné z bočních kalder hlavního tenerifského vulkánu. Kráčíme po okraji kráteru o průměru 200 metrů a kocháme se vyhlídkami. Z vrcholu je pěkný rozhled jak po okolních plážích, ale i do vnitrozemí, které se zvedá jako pohoří, v němž je každý další vrchol vyšší než ten před ním. Slunce pomalu zapadá do oceánu a my si vychutnáváme v tričkách s krátkým rukávem a šortkách atmosféru Štědrého večera.
Hned ráno vyrážíme autobusem až na vrcholky hor, přesněji pod vrchol sopky Pico del Teide. I když hora vypadá skoro jako na dosah ruky, autobus se do kopce škrábe přes hodinu a půl. A to ještě nejede na úplný vrchol, ale jen asi 800m pod něj. Podél cesty vzhůru nejdříve zmizí palmy, potom i ostatní stromy a vegetace nabývá charakteru skutečných horských travin a křovin. Čím jsme výše, tím se okolí zbarvuje do hněda namísto zelené a tvary skal, které jsou sopečného původu jsou rozvrásněné erozním větrem do podivuhodných tvarů. Člověku ani nepřipadá, že je na planetě zemi - hornina má hnědofialový nádech a místy vypadá jako zkamenělé keře a stromy. Pod vrcholem vulkánu je dokonce i rozlehlá písečná poušť, ve které se povalují různě veliké lávové balvany. Prý se tady taky natáčelo několik sci-fi filmů odehrávajících se na Marsu a na Měsíci.
Bohužel kvůli větru nejezdí lanovka, která od nejvyšší zastávky autobusu vede až ke kráteru na nejvyšším bodě Kanárů, takže vystupujeme z busu ve výšce skoro 3000 metrů nad mořskou hladinou a když už jsme tady, nabízí se možnost dát si trek. Je tady výrazně nižší teplota než dole u vody a taky jsme skoro tak vysoko, jako kdyby se postavily dvě Sněžky na sebe. Dokonce je tu dopravní značka varující před sněhovými jazyky - teď je konec prosince a když říkáme, že je tu chladno, tak tím myslíme 10°C nad nulou, na časté sněžení to tady rozhodně nevypadá. Procházíme polopustou krajinou s vysokohorskými keříčky výšky sotva po kolena a pár osamělými jehličnáči a i odsud působí vrchol sopky majestátně, je to ještě pěkných pár set metrů nahoru. Přicházíme na okraj náhorní planiny, odkud je úžasný výhled na oceán a na městečka na jeho pobřeží. Jsme tak vysoko, že fotky odsud vypadají spíž jako z letadla, než z kopce nad městem. Na západní straně ostrova, což je návětrná strana s větším množstvím srážek, dosahují jehličnaté lesy mnohem výše než na suché východní straně obrácené k Africe. Chůze v kamenitém terénu není z nejpohodlnějších, moc lidí před náma se tudy asi neprocházelo, aspoň žádné stopy tomu nenasvědčujou. Ale vzduch je tu úžasný a dýchá se příjemně, možná je to i jeho menší hustotou. Pak už přicházíme k silnici a chytáme stopa k autobusové stanici. Busem pak zase sjíždíme v klikatících se serpentinách z kopce k úrovni moře. Kdyby tady stroji vynechaly brzdy, tak se budem pěkně dlouho kutálet, než se zastavíme ve vodě.
Později odpoledne odpočíváme na pláži a pak balíme věci a nastupujem do trajektu mířícího na sousední ostrov Gomera. Loď je to obrovská, skoro by se dalo říct zaoceánský parník. Vyplouvá až po západu slunce, tak se nám z horní paluby nabízejí výhledy na měnící se barvu oblohy ve hře fialových odstínů.
Po několika hodinách doplouváme na ostrov Gomera, ale postihne nás tady trošku trapná situace - připraveni vystoupit s bagáží po ruce pozorujeme z horní paluby, jak se otvírá příď lodě a začínají vyjíždět auta. Protože máme pocit, že jsme na konečné stanici trajektu, čekáme, že nejdřív vyjedou auta a pak dá někdo pokyn, aby trajekt opustili i pěší, nikdo totiž pěšky nevystupuje. Jenomže najednou zaberou motory, námořníci povolí lana, zavřou příď a jsme zase na moři. Rázem se z nás stávají černí pasažéři, protože máme zaplacenou jenom cestu na Gomeru a teď už míříme na ostrov La Palma (Jako platící jsme sevezli 30 kilometrů a na černo se plavíme dalšch 100km :-). Inu - změna je život. Za dalších pár hodin jsme v cíli, tentokrát už vystupujem (loď míří zpátky na Tenerife - a tam opravdu teď nechceme). Rozbíjíme tábořiště nedaleko přístavu a jsme zvědaví, čím sami sebe na tomhle výletě ještě překvapíme.
Hned ráno (po zjištění jak jezdí trajekty zpátky na Gomeru) vyrážíme na pláž. Teprve teď za denního světla vidíme město Santa Cruz de la Palma skládající se z barevných domů na strmém svahu hory, která vystupuje z moře. Svah je tak příkrý, že každý dům o ulici dál od pobřeží má vstup o několik poschodí výš, než ten před ním. Ani třípatrové budovy si tak téměř nestíní a i z přízemí je vidět přes střechu souseda na moře.
Všude po ulici pobíhají ještěrky a kolem rostou různé exotické rostliny, jaké neumíme ani vyjmenovat a spousta jich kvete i teď na konci prosince. Pláž je tvořena jemným úplně černým pískem a kolem jsou skály stejné barvy. Na pláži zase není nijak plno, přestože je kolem 30°C a voda má taky příjemnou teplotu. Na vánoce holt lidi na Kanárech preferují i jiné aktivity. Z vodní hladiny místy vyčnívají skály, které vypadají na první pohled (až na černou barvu) jako korály, ale jsou sopečného původu. Kámen je hrubě ohlodán a rozdrásán příbojem. Spousta útesů je určitě i pod vodní hladinou - kolika mořeplavcům se asi staly osudnými, když chtěli s lodí přistát na téhle pěkné pláži? Od pláže pokračujeme procházkou po pobřeží mezi vysokými kvetoucími kaktusy a palmami a všudepobíhajícími ještěrkami. Ještěrkám moc chutnají křupky, takže se bavíme (po způsobu důchodcovského krmení holubů) házením kuliček a sledováním, jak se potvůrky předhánějí a vzájemně se o ně okrádají.
A když odcházejí odpoledne horka, opouštíme pláž a vyrážíme do hlavního města ostrova Santa Cruz de la Palma. Je to malebné historické, převážně jednopatrové městečko s kostely a úzkými uličkami a malinkatými náměstíčky vystavěné ve svahu kopce, takže ulice rovnoběžné s pobřežím jsou v rovině, zatímco ulice kolmé jsou schody. Domy mají pestrobarevné fasády - dominují pastelové barvy (modrá, žlutá, červená, hnědá), bílá je tu v menšině. Na okraji města jsou zbytky středověké pevnosti, která má půdorysný tvar čtverce s mohutnými baštami v každém rohu. Nedaleko je koryto řeky, které je ale v tomhle ročním období bez vody.
A to už se přiblížil večer a my opouštíme ostrov La Palma, který jsme neplánovali navštívit a vydáváme se do přístavu, odkud nám jede ferry na Gomeru.
Připlouváme brzo ráno, takže si jdeme lehnout a „dospat“ se na okraj pláže s jemným černým pískem u přístavu, pod vysokou svislou skálu, která pláž ukončuje. Když se začíná ráno měnit v dopoledne, vyrážíme na průzkum města San Sebastian, které je hlavním městem ostrova a taky bylo posledním místem tehdy známého světa, kde se zastavil Kryštof Kolumbus na své první výpravě do Indie. Nabral tady zásoby a dne 6.září 1492 vyplul na západ se svými loděmi Niña, Pinta a Santa Maria do neznámých končin. Při této výpravě objevil místa, kterým teď říkáme Bahamy, Dominikánská republika a Kuba, ale americké pevniny zatím nedosáhl.
V přístavu opět pociťujeme, i přes vysokou venkovní teplotu, že je čas vánoc - mají tady tradičními vánočními koulemi, jaké visí i na stromcích v Česku, ozdobený 5 metrů vysoký kaktus. Inu jehličnany jsou na ostrově vzácnější. Hned vedle je půjčovna kol, takže neváháme, půjčujeme si horáky a jedem na autobusovou stanici.
Ostrov je totiž stejně jako Tenerife (a ostatní Kanárské ostrovy) sopkou, takže od pobřeží se zvedá terén do vnitrozemí a přibližně uprostřed ostrova je nejvyšší bod. Na rozdíl od Tenerife ale tady není žádná pobřežní silnice, všechny cesty vedou jako hlavní vlákna pavučiny do středu, který má nadmořskou výšku téměř 1500m.n.m. Mají tady ale úžasnou vymoženost a to autobusy veřejné dopravy s velkým zavazadlovým prostorem, kam se vejdou bicykly. Rychle kupujeme jízdenky, nakládáme kola a vyrážíme v serpentinách k vrcholu. V nejvyšším bodě trasy nám řidič zastavuje a my naskakujeme na kola a pokračujeme po svých. Autobus sjíždí zase k vesnicím při pobřeží.
Místo odkud šlapeme není ale ani zdaleka nejvyšším bodem ostrova, takže nás čeká ještě pěkný výšlap. Cesta v sedle trvá jen pár kilometrů a pak kvůli prudkému stoupáku sesedáme a pokračujeme pěšky. Jsme v národním parku Garajonay, který se rozkládá v nejvyšších horských polohách uprostřed ostrova. Park je celý pokryt lesem a nad něj vyčnívají skalnaté vrcholky jednotlivých hřebenů. Kde není les, tam jsou ve svahu lidskou rukou vybudované terasy a na nich zemědělská políčka. Vydáváme se cestou, která je sice asfaltová, ale autobus by ji pro její sklon snad ani nevyjel. Protože jsme v lese, nevidíme dál než k nejbližší zatáčce a doufáme, že za ní už bude vrchol. Ale žádný tam není, jen další krpál až k další zatáčce - a tak to jde únavně dlouho. Tlačíme kola s batohy na zádech do prudkého srázu, kde i osobní auta mají co dělat. Představa, že bychom měli v tomhle prosincovém horku šlapat už od mořské hladiny nás přivádí skoro k mdlobám a zároveň k radosti, jak jsme nad tím vyzráli. Konečně přicházíme k rozcestí, resp. k odbočce, která podle mapy se po pár desítkách metrů mění v tunel a tím by se mělo dát dostat na druhou stranu hřebene, jež se tyčí nad našimi hlavami. Přicházíme k tunelu a zprvu to vypadá nadějně, je akorát vysoký a široký, aby se jím dalo projít i s kolem, podle mapy je dlouhý asi 100m. Jenomže na konci tunelu je tma a my nejsme vybaveni svítilnou a navíc je v něm po kolena vody. Takže smůla. No nic, na silnici se vracet nebudem, čekalo by nás ještě několik kilometrů stoupání. V mapě nedaleko našeho stanoviště je vyznačena lesní pěšina přes hřeben a spojuje oba konce tunelu a je dlouhá (podle mapy) ani ne čtvrt kilometru. To nám připadá jako nejméně bolestná (čti: časově nejkratší) varianta.
Od tunelu jedeme na kole (to je dnes vzácný okamžik) skutečně jen kousek a pak už bereme kola zase na ramena a drápeme se po schodech z vyskládaných kamenů vzhůru. Tahle pěšina se taky serpentinovitě šněruje, protože kopec, který zdoláváme by měl být pro svou strmost spíš předmětem zájmu horolezců než cyklistů. I chůze bez zavazadel by byla obtížná, kameny nejsou stabilní, kořeny jsou hladké, vlhká hlína taky klouže pod nohama. A my máme navíc na zádech bagáž a dopravní prostředek. Nejdříve se snažíme odvést myšlenky počítáním schodů, ale po několika stech stupních nás to fakt přestává bavit a modlíme se, aby za zatáčkou už byla rovinka...
Na pokraji vysílení jsme na vrcholu a před námi se otevírá terasový plácek uzavřený mezi vrcholy hor - právě jsme dorazili do kráteru vyhaslé sopky. Přicházíme k silnici, po které bychom sem taky dorazili, ale zřejmě až za několik hodin. Dneska už máme opravdu dost, tak jen zamíříme k nedalekému kempu, který jako všechno kolem uspořádán do teras, stavíme stan s úžasným výhledem do údolí, ohříváme si na ohni konzervy, kupujeme si pivo a užíváme si odpočinek na fantastickém čerstvém vzduchu po sportovně náročném dni stráveném s koly na zádech. Zatímco podrážky máme řádně prošlapané, vzorek na pláštích kol se skoro ani neušpinil.
Hned ráno opouštíme kemp a protože jsme těsně pod vrcholky, vedou odsud všechny cesty z kopce. Vydáváme se pěšinou podél horského potůčku, ve kterém se taky osvěžujeme. Po pár desítkách metrů, ale potůček mizí s hukotem někam dolů. Naše cesta se od něj odděluje, a začíná být lehce strmější než dosud. Zatím se ale dá jet na kole - tolik se dneska těšíme na sjezd, kola nám přece musí vrátit energii, co jsme do nich včera vložili. Ještě kousek se vezeme a pak se pěšinka, která doteď vedla lesem, mění - stává se z ní ochoz na pokraji srázu. Sesedáme a pokračujeme zase pěšky. Cesta je asi metr široká a je vyskládaná z velkých plochých kamenů a místy hliněná, po levé ruce máme strmý svah stoupající k vrchu a po pravé je téměř svislý sráz směrem do hlubokého údolí. Jako cyklisti jsme tady zase úplně mimo, ale výhledy se odsud otevírají úplně fantastické. Směrem do údolí je vidět až k moři, což je ještě asi 10km vzdušnou čarou. V nižších polohách jsou vidět malé vesničky a svahy kopců jsou upravené jako terasová políčka, známější z čínských rýžových polí, ale tady se pěstují například banány. Údolím se jako had klikatí silnice, je vidět i několik vodních ploch, které vznikly přirozeným přehrazením potoků. Nad tím vším a našimi hlavami se tyčí kopce, které tady jsou většinou zelené až k vrcholku, jen sem tam v nejstrmějších částech jsou skalnaté.
Je nádherné, že tenhle ostrov, i když je součástí takové turistické mašinerie, jakou Kanáry jsou, si zachovává panenskou přírodu a klid. Možná je to i díky tomu, že na ostrově není letiště. Když se otočíme za sebe, vidíme i potůček, podél něhož začínala naše dnešní cesta. Zmizel nám z dohledu, protože se jeho tok prostě změnil v pád a teď se díváme na svislou skalní stěnu a na ní 100m vysoký vodopád Agulo.
Naše "cyklostezka" se opět mění v kamenné schodiště, takže zase bereme stroje na ramena. Dolů se šlape o poznání snadněji. S pokračující cestou se výhledy mění, ale pořád jsou úchvatné. Jak klesáme, zdají se vrcholky monumentálnější a zemědělské terasy malebnější. Kolem taky přibývá palem a palmových hájů.
Přicházíme k hrázi na potoce a odsud už vede cesta, zatím sice jen hrubá hliněná, ale míří mírně z kopce, takže lačně nasedáme na kola a šlapem do pedálů. Po chvíli skutečně přijíždíme k asfaltové silnici, a před námi je fantastický mnohakilometrový sjezd bez jediného šlápnutí. Takže kontrolujem brzdy a vyrážíme, je to paráda, silnice vede v dlouhých rovných úsecích ukončených 180° vracečkou, ve které máme co dělat to ubrzdit (moc se nám nechce zpomalovat) a pak zase svištíme bez jediného šlápnutí. Cesta je to nádherná - rázem zapomínáme na veškeré minulé utrpení. Čím jsme níž, přibývají kolem silnice domečky drobných zemědělců, až se shlukují do malých vesniček. A pak už přijíždíme k moři. Kdybysme takový sešup absolvovali v jiné roční době, tak máme plné zuby much. Cesta vede středem banánového pole, takže ochutnáváme, ale banány jsou ještě nezralé a hořké. Potom pokračujeme podél mořské hladiny až do vesnice Lepe, kde cesta končí. Vesnička je malebně usazená ve svahu nad mořem a všude kolem ní na terasových políčkách rostou banánovníky a palmy.
Jelikož se nechceme vracet, nezbývá nám než kola zase vzít do teplých a vyšlápnout pár set schodů, ale už nám to nepřipadá ani nijak neobvyklé. Nad schody vede silnice a po ní zase šusem bez námahy dojedem do pěkné vesnice Agulo, rovněž obklopené srázy s terasovými zahradami a výhledem na moře. Ve vesnici se občerstvujem, dáme odpočinout dlaňovým svalům, které se namakaly při sjezdu nejvíce a čekáme na autobus směr San Sebastian, kterým se necháme vyvézt zase jen na vrchol. Ten je tady za chvíli, takže naloďujem bicykly a drápem se vzhůru. Teprve cestou busem si uvědomujeme, jakou dálku máme dneska "v nohách" - autobus se nahoru sápe skoro tři-čtvrtě hodiny, my jsme byli dole za 15 minut.
V nejvyšším místě trasy se zase necháváme vyložit, nasedáme a jedem bez vydání energie z kopce. Zase je před námi sjezd delší než 10km a zase není potřeba ani jednou šlápnout do pedálu a navíc je tahle silnice přímější a nekroutí se v serpentinách, takže není ani potřeba tolik brzdit. Nevýhodou je, že silnice vede několika tunely. S těmi kratšími není žádný problém - je vidět druhý konec. Ale ani delší tunely tady nejsou osvětlené a navíc nejsou přímé, takže po pár desítkách metrů se ocitáme v naprosté tmě a musíme holt počkat, až pojede nějaké auto a posvítí nám na kus cesty. Obvykle stačí dvě-tři auta a pak už je vidět konec tunelu a jsme vysvobozeni. Příroda okolo silnice je stejně divoká a člověkem nedotčena jako na druhé straně ostrova.
Pozdě odpoledne dojíždíme do města a vracíme kola, najdem si hotel a protože dnešek byl fyzicky náročný jen pro brzdící prsty na rukou, jdeme na průzkum města. Podobně jako Santa Cruz de la Palma je i San Sebastian postaven v prudkém svahu nad zátokou a je tvořen hlavně malými hranatými domečky v pastelových barvách - tady převládá sytě oranžová, červená a modrá. Kupujeme si výborné víno a večer trávíme na vyhlídce na přístavem.
Brzo ráno opouštíme nádherný ostrov Gomera a vracíme se trajektem na Tenerife. Loď vyplouvá ještě za tmy a rozednívá se až když jsme na širém moři. Chvíli po svítání se k trajektu přidá asi dvacetičlenná skupina delfínů a kus cesty nás doprovází. V Los Cristianos rovnou sedáme na autobus a jedeme do Santa Cruz de Tenerife (hlavního města ostrova), ale jen proto abychom tady přestoupili na další autobus do městečka San Andrés, kde je jedna z nejkrásnějších pláží na souostroví jménem Las Teresitas. Pláž je jako všechno na pobřeží obklopena horami a je lemována palmami, ale co je tady nejvíce zajímavé, je světlý jemný písek, který na ostrov vůbec geologicky nepatří. Pochází totiž ze Sahary, odkud ho sem nafoukal vítr (a to jsme přes 300km od africké pevniny). Trávíme tady ležením a taky koupáním v moři a opalováním odpočinkový prosincový den. A pak, když už máme pasivity dost, vyrážíme zpátky do hlavního města, kde přímo vedle autobusového nádraží stojí slavná budova auditoria od španělského architekta Santiaga Calatravy, která je právem nejen pro své odvážné zoomorfní tvary považována za jednu z nejlepších staveb moderní architektury.
Odtud pak jedeme dalším autobusem na západní pobřeží. Cestou projíždíme kolem Los Rodeos - severního letiště na ostrově, které je známé díky největší letecké katastrofě všech dob, kdy se tady v roce 1977 na runwayi srazilo startující dopravní letadlo s jiným rolujícím dopravním letadlem. Při neštěstí zemřelo 583 lidí.
Přijíždíme do milého městečka La Orotava s pěkným náměstím, odkud je krásný výhled na oceán. Je tu i zámecký park, který je zároveň botanickou zahradou s velkou diverzitou tropických rostlin, jak jinak na terasách. Před radnicí je betlém se spoustou postav lidí i zvířat v životní velikosti. V místním kostele si nemůžete zapálit svíčku, jak je to obvyklé ve většině kostelů, ale po vhození 20-ti centové mince se rozsvítí žárovka na elektrické svíčce - inu pokrok je pokrok.
Z Orotavy se přemisťujem na pobřeží do letoviska Puerto de la Cruz, které teď navečer žije temperamentem a zábavou. Konají se tu trhy se vším možným a jejich součástí je i zábavní park a kolotoče, ale hlavně je tu spousta stánků s kulinářskými lahůdkami španělské a oceánské kuchyně. Ochutnáváme například vynikající paelu s krevetami a grilované ryby. Pěknou kulisu tomu všemu poskytují velké vlny tříštící se o příbojovou hráz kolem přístavu, kde se toto všechno odehrává. Je tu pochopitelně i spousta barů a z mnohých z nich zní živá hudba. Když nás začne zmáhat únava, je už pozdní noc a jdeme si lehnout stranou od epicentra zábavy na okraj pláže, kde za šumění moře je nocleh příjemnější než v hotelu. Nacházíme klidné místo bokem od města, kde jsme úplně sami. Jenomže to neplatí celou noc, protože (jak zjišťujeme později), jsme nedaleko místa oblíbeného místními hochy, kteří si sem vozí turistky. Celé se to odehrává takto: přijede auto, zastaví (asi 100metrů od nás) a chvíli se nic neděje, potom se v kabině zhasne asi na pět minut, pak se zase na pár minut rozsvítí (asi cigárko) a auto odjíždí. V nejplodnějších okamžicích je tam i 5 aut vedle sebe. Protože se vzájemně nerušíme, zůstáváme nocovat na tomhle oblíbeném "romantickém" a láskyplném místě za příjemného šumění vln až do rána.
Probouzíme se se svítáním a korzujeme po liduprázdném oceánském břehu, vlny narážející do příbojové bariéry se rozprskávají do mnohametrové výšky. Pobřeží je ozdobeno palmovými parky a promenádami. Potom se procházíme po centru města - je tu pěkné náměstí. I uličky jsou malebné a útulné, když jimi zrovna neproudí davy. Později vyrážíme zpět na začátek cesty do Los Cristianos a berem hotel jen pár metrů od našeho prvního nocležiště.
A pak jedem na velryby. Zlákalo nás, jak se k nám přidali cestou z Gomery delfíni, takže i s vědomím, že v této roční době tady žádní velcí kytovci nejsou, vyrážíme v malém člunu na moře. Máme celkem štěstí, cestou potkáváme mnoho malých velryb (aspoň biologicky se mezi velryby řadí), nejsou to sice žádní keporkaci, ale jsou větší než delfíni, občas se dostanou jen pár metrů od člunu, takže je to pěkná podívaná. A taky si užíváme sluníčka, které je na vodě ostřejší a chytáme poslední bronz.
Odpoledne si nacpem pupky v asijském bufetu typu "hodinu jez, co zvládneš" a pak se válíme na pláži, popíjíme výborné vínečko a procházíme se naposledy po městečku. Zítra je poslední den v roce a ráno nás už čeká jen zpáteční cesta domů, abychom stihli novoroční oslavy v Praze.
| Homepage / Fotogalerie / 2006 / Kanárské ostrovy |
KANÁRSKÉ OSTROVY (12/2006)Vánoce na ostrově
|
  |
Tento text tady není proto, že snad popisuje nějaké úžasné nebo snad extrémní zážitky, ale vlastně jen proto, aby ukázal, že i na Kanárech se dá leccos vidět a ne jen strávit týden v uzavřeném hotelovém komplexu mezi pláží a restaurací.
Letenky z Berlína na tyhle ostrovy u západního afrického pobřeží byly zrovna v akci a byly tak levné, že jenom jízdenka vlakem na trase Praha - Berlín jejich hodnotu více než zdvojnásobila, ale i tak vychází cena za kilometr perfektně. To se nedá nevzít.
Den 01
Let z Berlína startuje ještě v noci. Když se v letadle po pár hodinách budíme, začíná se rozednívat, jsme nad Atlantikem, který je zahalený souvislým mlžným oparem od obzoru k obzoru, jenom v dálce před námi vidíme z oparu něco vyčnívat. Jak se přibližujeme, útvar se zvětšuje a jeho tvar připomíná siluetu na zádech ležící ženské postavy. Ňadro je vrcholem sopky na ostrově Tenerife - hora Pico del Teide s výškou 3718 m nad mořskou hladinou (Celková výška hory měřená od mořského dna je asi 7km) je nejvyšší horou Kanárských ostrovů a taky celého Španělska. Než horu obletíme a dosedneme na runway, stoupající slunce mlžný opar rozpustí a my vstupujeme z chladné středoevropské zimy do nádherného slunečného dne. Vyrážíme se ubytovat do nejbližšího městečka, kterým je Los Cristianos - menší plážové středisko. A proto nás nenapadá, jak jinak bychom měli zahájit návštěvu Kanárů než na pláži. Dneska je štědrý den a pláž taky není nijak narvaná, ale prázdná rozhodně taky není a dokonce je i dost těch, kteří se koupou ve vodě. A k nim se přidáváme i my.
Později jdeme na pěší průzkum okolí, přirozeným cílem je kopec s plochým vrcholem hned za městem. Propleteme se uličkami a pak už dorazíme mimo město do polopouštní krajiny, která pokrývá téměř celý ostrov. Kolem cesty k vrcholu rostou kaktusy - opuncie hustě obalené plody. Ochutnáváme jejich šťavnatou dužinu, ale je třeba být hodně opatrný (trny zabodané v jazyku dokážou požitek z chuti dost zkazit).
Když přicházíme na vrchol, vidíme, že jsme na okraji kráteru sopky, přesněji na jedné z bočních kalder hlavního tenerifského vulkánu. Kráčíme po okraji kráteru o průměru 200 metrů a kocháme se vyhlídkami. Z vrcholu je pěkný rozhled jak po okolních plážích, ale i do vnitrozemí, které se zvedá jako pohoří, v němž je každý další vrchol vyšší než ten před ním. Slunce pomalu zapadá do oceánu a my si vychutnáváme v tričkách s krátkým rukávem a šortkách atmosféru Štědrého večera.
Den 02
Hned ráno vyrážíme autobusem až na vrcholky hor, přesněji pod vrchol sopky Pico del Teide. I když hora vypadá skoro jako na dosah ruky, autobus se do kopce škrábe přes hodinu a půl. A to ještě nejede na úplný vrchol, ale jen asi 800m pod něj. Podél cesty vzhůru nejdříve zmizí palmy, potom i ostatní stromy a vegetace nabývá charakteru skutečných horských travin a křovin. Čím jsme výše, tím se okolí zbarvuje do hněda namísto zelené a tvary skal, které jsou sopečného původu jsou rozvrásněné erozním větrem do podivuhodných tvarů. Člověku ani nepřipadá, že je na planetě zemi - hornina má hnědofialový nádech a místy vypadá jako zkamenělé keře a stromy. Pod vrcholem vulkánu je dokonce i rozlehlá písečná poušť, ve které se povalují různě veliké lávové balvany. Prý se tady taky natáčelo několik sci-fi filmů odehrávajících se na Marsu a na Měsíci. Bohužel kvůli větru nejezdí lanovka, která od nejvyšší zastávky autobusu vede až ke kráteru na nejvyšším bodě Kanárů, takže vystupujeme z busu ve výšce skoro 3000 metrů nad mořskou hladinou a když už jsme tady, nabízí se možnost dát si trek. Je tady výrazně nižší teplota než dole u vody a taky jsme skoro tak vysoko, jako kdyby se postavily dvě Sněžky na sebe. Dokonce je tu dopravní značka varující před sněhovými jazyky - teď je konec prosince a když říkáme, že je tu chladno, tak tím myslíme 10°C nad nulou, na časté sněžení to tady rozhodně nevypadá. Procházíme polopustou krajinou s vysokohorskými keříčky výšky sotva po kolena a pár osamělými jehličnáči a i odsud působí vrchol sopky majestátně, je to ještě pěkných pár set metrů nahoru. Přicházíme na okraj náhorní planiny, odkud je úžasný výhled na oceán a na městečka na jeho pobřeží. Jsme tak vysoko, že fotky odsud vypadají spíž jako z letadla, než z kopce nad městem. Na západní straně ostrova, což je návětrná strana s větším množstvím srážek, dosahují jehličnaté lesy mnohem výše než na suché východní straně obrácené k Africe. Chůze v kamenitém terénu není z nejpohodlnějších, moc lidí před náma se tudy asi neprocházelo, aspoň žádné stopy tomu nenasvědčujou. Ale vzduch je tu úžasný a dýchá se příjemně, možná je to i jeho menší hustotou. Pak už přicházíme k silnici a chytáme stopa k autobusové stanici. Busem pak zase sjíždíme v klikatících se serpentinách z kopce k úrovni moře. Kdyby tady stroji vynechaly brzdy, tak se budem pěkně dlouho kutálet, než se zastavíme ve vodě.
Později odpoledne odpočíváme na pláži a pak balíme věci a nastupujem do trajektu mířícího na sousední ostrov Gomera. Loď je to obrovská, skoro by se dalo říct zaoceánský parník. Vyplouvá až po západu slunce, tak se nám z horní paluby nabízejí výhledy na měnící se barvu oblohy ve hře fialových odstínů.
Po několika hodinách doplouváme na ostrov Gomera, ale postihne nás tady trošku trapná situace - připraveni vystoupit s bagáží po ruce pozorujeme z horní paluby, jak se otvírá příď lodě a začínají vyjíždět auta. Protože máme pocit, že jsme na konečné stanici trajektu, čekáme, že nejdřív vyjedou auta a pak dá někdo pokyn, aby trajekt opustili i pěší, nikdo totiž pěšky nevystupuje. Jenomže najednou zaberou motory, námořníci povolí lana, zavřou příď a jsme zase na moři. Rázem se z nás stávají černí pasažéři, protože máme zaplacenou jenom cestu na Gomeru a teď už míříme na ostrov La Palma (Jako platící jsme sevezli 30 kilometrů a na černo se plavíme dalšch 100km :-). Inu - změna je život. Za dalších pár hodin jsme v cíli, tentokrát už vystupujem (loď míří zpátky na Tenerife - a tam opravdu teď nechceme). Rozbíjíme tábořiště nedaleko přístavu a jsme zvědaví, čím sami sebe na tomhle výletě ještě překvapíme.
Den 03
Hned ráno (po zjištění jak jezdí trajekty zpátky na Gomeru) vyrážíme na pláž. Teprve teď za denního světla vidíme město Santa Cruz de la Palma skládající se z barevných domů na strmém svahu hory, která vystupuje z moře. Svah je tak příkrý, že každý dům o ulici dál od pobřeží má vstup o několik poschodí výš, než ten před ním. Ani třípatrové budovy si tak téměř nestíní a i z přízemí je vidět přes střechu souseda na moře. Všude po ulici pobíhají ještěrky a kolem rostou různé exotické rostliny, jaké neumíme ani vyjmenovat a spousta jich kvete i teď na konci prosince. Pláž je tvořena jemným úplně černým pískem a kolem jsou skály stejné barvy. Na pláži zase není nijak plno, přestože je kolem 30°C a voda má taky příjemnou teplotu. Na vánoce holt lidi na Kanárech preferují i jiné aktivity. Z vodní hladiny místy vyčnívají skály, které vypadají na první pohled (až na černou barvu) jako korály, ale jsou sopečného původu. Kámen je hrubě ohlodán a rozdrásán příbojem. Spousta útesů je určitě i pod vodní hladinou - kolika mořeplavcům se asi staly osudnými, když chtěli s lodí přistát na téhle pěkné pláži? Od pláže pokračujeme procházkou po pobřeží mezi vysokými kvetoucími kaktusy a palmami a všudepobíhajícími ještěrkami. Ještěrkám moc chutnají křupky, takže se bavíme (po způsobu důchodcovského krmení holubů) házením kuliček a sledováním, jak se potvůrky předhánějí a vzájemně se o ně okrádají.
A když odcházejí odpoledne horka, opouštíme pláž a vyrážíme do hlavního města ostrova Santa Cruz de la Palma. Je to malebné historické, převážně jednopatrové městečko s kostely a úzkými uličkami a malinkatými náměstíčky vystavěné ve svahu kopce, takže ulice rovnoběžné s pobřežím jsou v rovině, zatímco ulice kolmé jsou schody. Domy mají pestrobarevné fasády - dominují pastelové barvy (modrá, žlutá, červená, hnědá), bílá je tu v menšině. Na okraji města jsou zbytky středověké pevnosti, která má půdorysný tvar čtverce s mohutnými baštami v každém rohu. Nedaleko je koryto řeky, které je ale v tomhle ročním období bez vody.
A to už se přiblížil večer a my opouštíme ostrov La Palma, který jsme neplánovali navštívit a vydáváme se do přístavu, odkud nám jede ferry na Gomeru.
Den 04
Připlouváme brzo ráno, takže si jdeme lehnout a „dospat“ se na okraj pláže s jemným černým pískem u přístavu, pod vysokou svislou skálu, která pláž ukončuje. Když se začíná ráno měnit v dopoledne, vyrážíme na průzkum města San Sebastian, které je hlavním městem ostrova a taky bylo posledním místem tehdy známého světa, kde se zastavil Kryštof Kolumbus na své první výpravě do Indie. Nabral tady zásoby a dne 6.září 1492 vyplul na západ se svými loděmi Niña, Pinta a Santa Maria do neznámých končin. Při této výpravě objevil místa, kterým teď říkáme Bahamy, Dominikánská republika a Kuba, ale americké pevniny zatím nedosáhl. V přístavu opět pociťujeme, i přes vysokou venkovní teplotu, že je čas vánoc - mají tady tradičními vánočními koulemi, jaké visí i na stromcích v Česku, ozdobený 5 metrů vysoký kaktus. Inu jehličnany jsou na ostrově vzácnější. Hned vedle je půjčovna kol, takže neváháme, půjčujeme si horáky a jedem na autobusovou stanici.
Ostrov je totiž stejně jako Tenerife (a ostatní Kanárské ostrovy) sopkou, takže od pobřeží se zvedá terén do vnitrozemí a přibližně uprostřed ostrova je nejvyšší bod. Na rozdíl od Tenerife ale tady není žádná pobřežní silnice, všechny cesty vedou jako hlavní vlákna pavučiny do středu, který má nadmořskou výšku téměř 1500m.n.m. Mají tady ale úžasnou vymoženost a to autobusy veřejné dopravy s velkým zavazadlovým prostorem, kam se vejdou bicykly. Rychle kupujeme jízdenky, nakládáme kola a vyrážíme v serpentinách k vrcholu. V nejvyšším bodě trasy nám řidič zastavuje a my naskakujeme na kola a pokračujeme po svých. Autobus sjíždí zase k vesnicím při pobřeží.
Místo odkud šlapeme není ale ani zdaleka nejvyšším bodem ostrova, takže nás čeká ještě pěkný výšlap. Cesta v sedle trvá jen pár kilometrů a pak kvůli prudkému stoupáku sesedáme a pokračujeme pěšky. Jsme v národním parku Garajonay, který se rozkládá v nejvyšších horských polohách uprostřed ostrova. Park je celý pokryt lesem a nad něj vyčnívají skalnaté vrcholky jednotlivých hřebenů. Kde není les, tam jsou ve svahu lidskou rukou vybudované terasy a na nich zemědělská políčka. Vydáváme se cestou, která je sice asfaltová, ale autobus by ji pro její sklon snad ani nevyjel. Protože jsme v lese, nevidíme dál než k nejbližší zatáčce a doufáme, že za ní už bude vrchol. Ale žádný tam není, jen další krpál až k další zatáčce - a tak to jde únavně dlouho. Tlačíme kola s batohy na zádech do prudkého srázu, kde i osobní auta mají co dělat. Představa, že bychom měli v tomhle prosincovém horku šlapat už od mořské hladiny nás přivádí skoro k mdlobám a zároveň k radosti, jak jsme nad tím vyzráli. Konečně přicházíme k rozcestí, resp. k odbočce, která podle mapy se po pár desítkách metrů mění v tunel a tím by se mělo dát dostat na druhou stranu hřebene, jež se tyčí nad našimi hlavami. Přicházíme k tunelu a zprvu to vypadá nadějně, je akorát vysoký a široký, aby se jím dalo projít i s kolem, podle mapy je dlouhý asi 100m. Jenomže na konci tunelu je tma a my nejsme vybaveni svítilnou a navíc je v něm po kolena vody. Takže smůla. No nic, na silnici se vracet nebudem, čekalo by nás ještě několik kilometrů stoupání. V mapě nedaleko našeho stanoviště je vyznačena lesní pěšina přes hřeben a spojuje oba konce tunelu a je dlouhá (podle mapy) ani ne čtvrt kilometru. To nám připadá jako nejméně bolestná (čti: časově nejkratší) varianta.
Od tunelu jedeme na kole (to je dnes vzácný okamžik) skutečně jen kousek a pak už bereme kola zase na ramena a drápeme se po schodech z vyskládaných kamenů vzhůru. Tahle pěšina se taky serpentinovitě šněruje, protože kopec, který zdoláváme by měl být pro svou strmost spíš předmětem zájmu horolezců než cyklistů. I chůze bez zavazadel by byla obtížná, kameny nejsou stabilní, kořeny jsou hladké, vlhká hlína taky klouže pod nohama. A my máme navíc na zádech bagáž a dopravní prostředek. Nejdříve se snažíme odvést myšlenky počítáním schodů, ale po několika stech stupních nás to fakt přestává bavit a modlíme se, aby za zatáčkou už byla rovinka...
Na pokraji vysílení jsme na vrcholu a před námi se otevírá terasový plácek uzavřený mezi vrcholy hor - právě jsme dorazili do kráteru vyhaslé sopky. Přicházíme k silnici, po které bychom sem taky dorazili, ale zřejmě až za několik hodin. Dneska už máme opravdu dost, tak jen zamíříme k nedalekému kempu, který jako všechno kolem uspořádán do teras, stavíme stan s úžasným výhledem do údolí, ohříváme si na ohni konzervy, kupujeme si pivo a užíváme si odpočinek na fantastickém čerstvém vzduchu po sportovně náročném dni stráveném s koly na zádech. Zatímco podrážky máme řádně prošlapané, vzorek na pláštích kol se skoro ani neušpinil.
Den 05
Hned ráno opouštíme kemp a protože jsme těsně pod vrcholky, vedou odsud všechny cesty z kopce. Vydáváme se pěšinou podél horského potůčku, ve kterém se taky osvěžujeme. Po pár desítkách metrů, ale potůček mizí s hukotem někam dolů. Naše cesta se od něj odděluje, a začíná být lehce strmější než dosud. Zatím se ale dá jet na kole - tolik se dneska těšíme na sjezd, kola nám přece musí vrátit energii, co jsme do nich včera vložili. Ještě kousek se vezeme a pak se pěšinka, která doteď vedla lesem, mění - stává se z ní ochoz na pokraji srázu. Sesedáme a pokračujeme zase pěšky. Cesta je asi metr široká a je vyskládaná z velkých plochých kamenů a místy hliněná, po levé ruce máme strmý svah stoupající k vrchu a po pravé je téměř svislý sráz směrem do hlubokého údolí. Jako cyklisti jsme tady zase úplně mimo, ale výhledy se odsud otevírají úplně fantastické. Směrem do údolí je vidět až k moři, což je ještě asi 10km vzdušnou čarou. V nižších polohách jsou vidět malé vesničky a svahy kopců jsou upravené jako terasová políčka, známější z čínských rýžových polí, ale tady se pěstují například banány. Údolím se jako had klikatí silnice, je vidět i několik vodních ploch, které vznikly přirozeným přehrazením potoků. Nad tím vším a našimi hlavami se tyčí kopce, které tady jsou většinou zelené až k vrcholku, jen sem tam v nejstrmějších částech jsou skalnaté. Je nádherné, že tenhle ostrov, i když je součástí takové turistické mašinerie, jakou Kanáry jsou, si zachovává panenskou přírodu a klid. Možná je to i díky tomu, že na ostrově není letiště. Když se otočíme za sebe, vidíme i potůček, podél něhož začínala naše dnešní cesta. Zmizel nám z dohledu, protože se jeho tok prostě změnil v pád a teď se díváme na svislou skalní stěnu a na ní 100m vysoký vodopád Agulo.
Naše "cyklostezka" se opět mění v kamenné schodiště, takže zase bereme stroje na ramena. Dolů se šlape o poznání snadněji. S pokračující cestou se výhledy mění, ale pořád jsou úchvatné. Jak klesáme, zdají se vrcholky monumentálnější a zemědělské terasy malebnější. Kolem taky přibývá palem a palmových hájů.
Přicházíme k hrázi na potoce a odsud už vede cesta, zatím sice jen hrubá hliněná, ale míří mírně z kopce, takže lačně nasedáme na kola a šlapem do pedálů. Po chvíli skutečně přijíždíme k asfaltové silnici, a před námi je fantastický mnohakilometrový sjezd bez jediného šlápnutí. Takže kontrolujem brzdy a vyrážíme, je to paráda, silnice vede v dlouhých rovných úsecích ukončených 180° vracečkou, ve které máme co dělat to ubrzdit (moc se nám nechce zpomalovat) a pak zase svištíme bez jediného šlápnutí. Cesta je to nádherná - rázem zapomínáme na veškeré minulé utrpení. Čím jsme níž, přibývají kolem silnice domečky drobných zemědělců, až se shlukují do malých vesniček. A pak už přijíždíme k moři. Kdybysme takový sešup absolvovali v jiné roční době, tak máme plné zuby much. Cesta vede středem banánového pole, takže ochutnáváme, ale banány jsou ještě nezralé a hořké. Potom pokračujeme podél mořské hladiny až do vesnice Lepe, kde cesta končí. Vesnička je malebně usazená ve svahu nad mořem a všude kolem ní na terasových políčkách rostou banánovníky a palmy.
Jelikož se nechceme vracet, nezbývá nám než kola zase vzít do teplých a vyšlápnout pár set schodů, ale už nám to nepřipadá ani nijak neobvyklé. Nad schody vede silnice a po ní zase šusem bez námahy dojedem do pěkné vesnice Agulo, rovněž obklopené srázy s terasovými zahradami a výhledem na moře. Ve vesnici se občerstvujem, dáme odpočinout dlaňovým svalům, které se namakaly při sjezdu nejvíce a čekáme na autobus směr San Sebastian, kterým se necháme vyvézt zase jen na vrchol. Ten je tady za chvíli, takže naloďujem bicykly a drápem se vzhůru. Teprve cestou busem si uvědomujeme, jakou dálku máme dneska "v nohách" - autobus se nahoru sápe skoro tři-čtvrtě hodiny, my jsme byli dole za 15 minut.
V nejvyšším místě trasy se zase necháváme vyložit, nasedáme a jedem bez vydání energie z kopce. Zase je před námi sjezd delší než 10km a zase není potřeba ani jednou šlápnout do pedálu a navíc je tahle silnice přímější a nekroutí se v serpentinách, takže není ani potřeba tolik brzdit. Nevýhodou je, že silnice vede několika tunely. S těmi kratšími není žádný problém - je vidět druhý konec. Ale ani delší tunely tady nejsou osvětlené a navíc nejsou přímé, takže po pár desítkách metrů se ocitáme v naprosté tmě a musíme holt počkat, až pojede nějaké auto a posvítí nám na kus cesty. Obvykle stačí dvě-tři auta a pak už je vidět konec tunelu a jsme vysvobozeni. Příroda okolo silnice je stejně divoká a člověkem nedotčena jako na druhé straně ostrova.
Pozdě odpoledne dojíždíme do města a vracíme kola, najdem si hotel a protože dnešek byl fyzicky náročný jen pro brzdící prsty na rukou, jdeme na průzkum města. Podobně jako Santa Cruz de la Palma je i San Sebastian postaven v prudkém svahu nad zátokou a je tvořen hlavně malými hranatými domečky v pastelových barvách - tady převládá sytě oranžová, červená a modrá. Kupujeme si výborné víno a večer trávíme na vyhlídce na přístavem.
Den 06
Brzo ráno opouštíme nádherný ostrov Gomera a vracíme se trajektem na Tenerife. Loď vyplouvá ještě za tmy a rozednívá se až když jsme na širém moři. Chvíli po svítání se k trajektu přidá asi dvacetičlenná skupina delfínů a kus cesty nás doprovází. V Los Cristianos rovnou sedáme na autobus a jedeme do Santa Cruz de Tenerife (hlavního města ostrova), ale jen proto abychom tady přestoupili na další autobus do městečka San Andrés, kde je jedna z nejkrásnějších pláží na souostroví jménem Las Teresitas. Pláž je jako všechno na pobřeží obklopena horami a je lemována palmami, ale co je tady nejvíce zajímavé, je světlý jemný písek, který na ostrov vůbec geologicky nepatří. Pochází totiž ze Sahary, odkud ho sem nafoukal vítr (a to jsme přes 300km od africké pevniny). Trávíme tady ležením a taky koupáním v moři a opalováním odpočinkový prosincový den. A pak, když už máme pasivity dost, vyrážíme zpátky do hlavního města, kde přímo vedle autobusového nádraží stojí slavná budova auditoria od španělského architekta Santiaga Calatravy, která je právem nejen pro své odvážné zoomorfní tvary považována za jednu z nejlepších staveb moderní architektury. Odtud pak jedeme dalším autobusem na západní pobřeží. Cestou projíždíme kolem Los Rodeos - severního letiště na ostrově, které je známé díky největší letecké katastrofě všech dob, kdy se tady v roce 1977 na runwayi srazilo startující dopravní letadlo s jiným rolujícím dopravním letadlem. Při neštěstí zemřelo 583 lidí.
Přijíždíme do milého městečka La Orotava s pěkným náměstím, odkud je krásný výhled na oceán. Je tu i zámecký park, který je zároveň botanickou zahradou s velkou diverzitou tropických rostlin, jak jinak na terasách. Před radnicí je betlém se spoustou postav lidí i zvířat v životní velikosti. V místním kostele si nemůžete zapálit svíčku, jak je to obvyklé ve většině kostelů, ale po vhození 20-ti centové mince se rozsvítí žárovka na elektrické svíčce - inu pokrok je pokrok.
Z Orotavy se přemisťujem na pobřeží do letoviska Puerto de la Cruz, které teď navečer žije temperamentem a zábavou. Konají se tu trhy se vším možným a jejich součástí je i zábavní park a kolotoče, ale hlavně je tu spousta stánků s kulinářskými lahůdkami španělské a oceánské kuchyně. Ochutnáváme například vynikající paelu s krevetami a grilované ryby. Pěknou kulisu tomu všemu poskytují velké vlny tříštící se o příbojovou hráz kolem přístavu, kde se toto všechno odehrává. Je tu pochopitelně i spousta barů a z mnohých z nich zní živá hudba. Když nás začne zmáhat únava, je už pozdní noc a jdeme si lehnout stranou od epicentra zábavy na okraj pláže, kde za šumění moře je nocleh příjemnější než v hotelu. Nacházíme klidné místo bokem od města, kde jsme úplně sami. Jenomže to neplatí celou noc, protože (jak zjišťujeme později), jsme nedaleko místa oblíbeného místními hochy, kteří si sem vozí turistky. Celé se to odehrává takto: přijede auto, zastaví (asi 100metrů od nás) a chvíli se nic neděje, potom se v kabině zhasne asi na pět minut, pak se zase na pár minut rozsvítí (asi cigárko) a auto odjíždí. V nejplodnějších okamžicích je tam i 5 aut vedle sebe. Protože se vzájemně nerušíme, zůstáváme nocovat na tomhle oblíbeném "romantickém" a láskyplném místě za příjemného šumění vln až do rána.
Den 07
Probouzíme se se svítáním a korzujeme po liduprázdném oceánském břehu, vlny narážející do příbojové bariéry se rozprskávají do mnohametrové výšky. Pobřeží je ozdobeno palmovými parky a promenádami. Potom se procházíme po centru města - je tu pěkné náměstí. I uličky jsou malebné a útulné, když jimi zrovna neproudí davy. Později vyrážíme zpět na začátek cesty do Los Cristianos a berem hotel jen pár metrů od našeho prvního nocležiště. A pak jedem na velryby. Zlákalo nás, jak se k nám přidali cestou z Gomery delfíni, takže i s vědomím, že v této roční době tady žádní velcí kytovci nejsou, vyrážíme v malém člunu na moře. Máme celkem štěstí, cestou potkáváme mnoho malých velryb (aspoň biologicky se mezi velryby řadí), nejsou to sice žádní keporkaci, ale jsou větší než delfíni, občas se dostanou jen pár metrů od člunu, takže je to pěkná podívaná. A taky si užíváme sluníčka, které je na vodě ostřejší a chytáme poslední bronz.
Odpoledne si nacpem pupky v asijském bufetu typu "hodinu jez, co zvládneš" a pak se válíme na pláži, popíjíme výborné vínečko a procházíme se naposledy po městečku. Zítra je poslední den v roce a ráno nás už čeká jen zpáteční cesta domů, abychom stihli novoroční oslavy v Praze.
M&M
Zážitky z cest
Fotogalerie CestopisyInfo na cesty
Kam, kdy, proč Low-cost letenky Slovníček Statistika Tématické mapy světa OdkazyZajímavosti
Nejkrásnější místa světa Největší na světě 7 divů světa Kalendáře Katastrofy Pohyb kontinentů Svět v číslechSoukromá sekce
Adopce na dálku Adopce zvířeteVšudeDobře.cz | © 2004-2024